Socializace

socializace – (z lat. socialis = družný, spojenecký, manželský) – komplexní proces, v jehož průběhu se člověk jako biol. tvor stává prostřednictvím sociální interakce a komunikace s druhými sociální bytostí schopnou chovat se jako člen určité skupiny či společnosti. S. spočívá v osvojování hodnot, norem a způsobů jednání srozumitelných a platných v dané kultuře či subkultuře. Samotný termín s. se v s-gii začíná běžně používat teprve od 2. poloviny 30. l. 20. st. zásluhou R. L. Sutherlanda a J. Woodwarda, analýza tohoto procesu však patří k ústředním tématům s-gie již např. v Durkheimově sociologismu, neboť s. je jen jiným výrazem pro integraci jednotlivce do nadosobního soc. celku, pro jeho zvnitřnění obsahů kolektivního vědomí. Proces s. má klíčový význam jak pro formování osobnosti, tak pro reprodukci soc. vztahů. Poruchy tohoto procesu ohrožují schopnost jednotlivce vstupovat do interakcí s druhými lidmi i schopnost společnosti předávat kontinuitně své kulturní vzory. Z hlediska teor. i praktického proto patří zkoumání procesu s. k zákl. tématům s-gického myšlení stejně tak jako psychologie, soc. psychologie, kult. antropologie, etnografie, lingvistika aj.

S-gické koncepce s. byly ovlivněny zejm. dílem G. H. Meada, jenž vyložil socializační mechanismus na základě přejímání rolí druhých osob v průběhu ontogeneze, dále dílem Ch. H. Cooleyho, jenž zdůraznil význam primárních skupin v tomto procesu, a rovněž pracemi S. Freuda a J. Piageta. Meadovo pojetí s. doplněné o motivy funkcionalismu se stalo osou teor. systému T. Parsonse. S. je zde chápána jako funkční integrace individuí do soc. systému, jíž se dosahuje v procesu zvnitřňování hodnot a norem, které daný soc. systém definují. Neúspěšná s. představuje problém jak v rovině individua (vývoj patologické osobnosti), tak v rovině soc. systému (např. vznik marginálních skupin vyloučených z účasti na ustavených hodnotách). V průběhu 60. l. vzniká na tomto teor. základě řada mezinár. srovnávacích výzkumů (A. Inkeles, D. C. McClellend aj.). Od 70. l. je při studiu s. kladen důraz spíše na její dysfunkční aspekty: na její úlohu při přenosu soc. nerovností, vliv na přetrvávání třídních odlišností, na snižování mobilitních šancí apod. Polemiku vyvolaly zejm. práce Basila B. Bernsteina zabývající se rozborem odlišných řečových kódů osvojovaných dětmi v různém soc. prostředí. Tematicky blízké jsou pozdější analýzy nerovností při přenosu kulturního kapitálu a s tím spojená problematizace principu zásluh v tzv. meritokratických společnostech (P. F. Bourdieu). Z hlediska s-gie vědění tematizovali různé aspekty procesu s. nejpronikavěji P. L. Berger a T. Luckmann.

Jednotliví autoři i celé s-gické směry se značně liší v názoru na stupeň determinismu procesu s. a s tím spojeného problému aktivnosti individuí při přejímání hodnot, norem a vzorců jednání. Extrémní stanovisko představuje funkcionální sociologismus se svým důrazem na normativní závaznost obsahů, jež daná společnost k s. předkládá. Toto stanovisko, které je zcela zřetelně inspirováno etnografickými a kult.-antropol. výzkumy, má potíže s hodnocením „úspěšné“ s. individuí, např. do prostředí delikventních skupin. Podobné případy vysvětluje Mertonova verze funkcionalismu, která chápe delikvenci jako sledování kult. legitimních cílů nelegitimními prostředky. Pojetí s. jako pouze pasivního přizpůsobování jedinců tlakům společnosti je postupně opouštěno, důraz je stále více kladen na selektivnost přístupu k socializovaným obsahům. Tento posun je způsoben mimo jiné rostoucím významem resocializace v moderní společnosti a důrazem na celoživotní charakter s. Možnosti aktérů zpochybňovat socializované obsahy a volit mezi nimi jsou v teor. rovině obsaženy např. v Bergerově a Luckmannově rozlišení primární s. a sekundární s. V průběhu primární s. jsou dítěti zprostředkovávány především zákl. kult. návyky, které bývají internalizovány zvláště hluboce a jen zřídka se stávají předmětem pochybností a přehodnocování. V této fázi je konstruován bezprostřední svět individua, jehož masivita je podpořena emocionálním vztahem vůči těm, kdo primární s. zprostředkují, tedy především vůči rodičům. Sekundářní s. je naopak vykonávána libovolně zaměnitelnými osobami, internalizované vědění má specializovaný, odborný charakter a může být snáze zpochybněno, přehodnoceno či zcela zamítnuto. Jeho platnost není posilována emotivní vazbou vůči těm, kdo vědění zprostředkují. Mechanismus sekundární s., který umožňuje zaujímat kritické postoje vůči předkládanému vědění a normám, je důležitým korigujícím prvkem ve vztahu k možnosti rozvoje zodpovědné bytosti. Křehká rovnováha mezi závazností socializovaných obsahů a schopností kritického odstupu vůči nim může být snadno porušena v obou směrech. Předimenzovaná s. utváří konforní osobnost s utlumenou spontaneitou, pasivně vstupující do předpisovaných rolí, neschopnou přebírat zodpovědnost za své vlastní jednání. V makrosoc. rovině se jedná o situaci vyhledávanou autoritativními režimy. Nedostatečná míra s. naopak snižuje ochotu či schopnost přejímat předepsané role a realizovat očekávání druhých.

Nelze přehlédnout, že zmíněná vratkost socializační rovnováhy odpovídá celkové situaci moderní společnosti, která usiluje o sladění ekonomické dynamičnosti s politickou stabilitou. V této situaci se od s. očekává, že bude zároveň plnit úlohu spolehlivého kontrolního mechanismu lidského jednání a zároveň povede k rozvoji tvůrčích osobností schopných zcela nekonvenčních inovací. Jinými slovy, s. má v moderní společnosti nesnadný úkol modelovat vnějšími tlaky kontrolovanou spontaneitu. Obtížná realizovatelnost tohoto vnitřně rozporného cíle je ilustrována v Riesmannově rozlišení tradičního, vnitřně řízeného a vějškově řízeného chování, v Colemanově analýze „společnosti adolescentů“ či ve Whyteově „organizačním člověku“. Jedním z přínosů výzkumu s. je důkaz kult. relativity ideálu normality. R. F. Benedictová ukázala, jakými způsoby různé kultury zcela legitimně předávají v procesu s. naprosto protikladné vzorce jednání a hodnotové orientace. Proces s. jako přenos kult. hodnot a norem mezi generacemi přesahuje oblast výchovy a vzdělávání. Rozdílnost šíře obou procesů si vynucuje rozlišovat s. záměrnou a nezáměrnou. Toto rozlišení umožňuje sledovat fungování mechanismů s. i v případě běžných rutinních interakcí, jimiž se šíří obsahy dané kultury či subkultury jako více či méně nezamýšlený důsledek soc. kontaktu.

Nevýhody širokého pojetí s. jsou v empir. výzkumech kompenzovány tím způsobem, že badatelé se zaměřují na studium dílčích forem kult. chování. Sledují např. přenos vzorců sexuálního chování, řečového chování, přenos motivace k podávání výkonu, šíření soc. nežádoucích forem jednání apod. Klasickými příklady jsou studie A. K. Cohena o mladistvých delikventech či Bernsteinovy analýzy předávání lingvistických kódů. Jiný způsob zúžení výzk. zájmu představují studie analyzující působení jednotlivých socializačních činitelů, jako je rodina, skupiny vrstevníků, škola, masová média, církev apod. či konečně analýza rozdílného průběhu s. v různých fázích životního cyklu. Nevýhodou čistě popisných analýz dílčích aspektů s. je mimo jiné ztráta obecnějšího normativního rámce. Podobné studie, jsou-li kvalitní, nemohou být imunní vůči zneužití pro potřeby propagandy, polit. manipulace, reklamy apod. Proto je žádoucí doplnit je komplexnějším pohledem, jejž lze nalézt např. v socializačních teoriích kult. antropologie zabývajících se mimo jiné otázkami vzniku a udržování obranyschopnosti individuí vůči autoritativním socializačním tlakům. Meadova kategorie I nalézá v této souvislosti svou obdobu v Claessensově „excentrické pozici“, v Dreitzelově typologii reakcí proti rolovému odcizení či v Goffmanově „distanci od role“. Teorie s. mají obecně tendenci přeceňovat plasticitu lidské osobnosti a možnosti jejího soc.-kult. modelování. Tuto tendenci koriguje biosociologie svým důrazem na vrozené, geneticky předávané predispozice, jež nemohou být kult. tlaky přetvářeny neomezeně.

socialization socialisation Sozialisation socializzazione

Literatura: Berger, P. L. – Luckmann, T.: The Social Construction of Reality. London 1966; Clausen, J. A.: Sozialization and Society. Boston 1968; Goslin, D. A.: Handbook of Socialization Theory and Research. Chicago 1969; Griese, H. M.: Sprache, Interaktion und Sozialistation, 2 sv., Münster 1975; Mead, G. H.: Mind, Self and Society. Chicago 1934; Parsons, T. – Bales, R. F.: Family, Socialization and Interaction Process. 1956.

Jan Keller