Dělba práce (MSgS)

dělba práce (MSgS). Podstatou dělby práce ve výrobní sféře je vydělování navzájem se odlišujících druhů výrob i druhů pracovních činností buď vyrábějících různé materiální statky, nebo představujících různá stadia a funkce v procesu výroby těchže materiálních statků. Diferenciace druhů pracovních činností znamená současně diferenciaci pracovníků jakožto vykonavatelů této činnosti. Je projevem procesu zespolečenštění práce, jehož rozvoj umožňuje prohlubující se dělbu práce i ve sféře nevýrobních činností (zvláště intenzivní ve vědě, ale i v právu, výchově, zdravotnictví).

Jakožto sociologická (nikoli pouze ekonomická) kategorie představuje tedy dělba práce: 1. způsob rozdělení společenských činností i organizace těchto činností; 2. společenskou podmínku postavení jednotlivce jakožto částečného, individualizovaného pracovníka, který se ve své výdělečné práci specializuje.

Dvěma hlavními aspekty dělby práce jsou specializace a kooperace; tedy nejen diferenciace stále více se specializujících pracovních činností, ale i navazování navzájem sukcesívních pracovních činností, integrace (viz diferenciace a integrace) diferencovaných činností ve vyšší institucionálně zakotvené skupinové spolupracovní útvary.

Jako taková proniká dělba práce celou společenskou strukturou (viz též struktura sociální). Má aspekty makrostrukturální (obecná dělba práce, tj. dělba společenské výroby na základní odvětví, jako průmysl, zemědělství, doprava, a zvláštní dělba práce, tj. dělba základních odvětví na odvětví dílčí, jako průmysl strojírenský, chemický, potravinářský, textilní atd.), mezostrukturální (jednotlivá dělba práce realizovaná uvnitř podniku — viz průmyslový podnik), mikrostrukturální (dělba práce uvnitř nebo mezi pracovními skupinami) a nakonec i individuální (pracovní specializace jednotlivců). Rozlišujeme dále dělbu práce: 1) odvětvovou — struktura odvětví se mění podle povahy výrobků, podle trhu, na kterém jsou prodávány nebo distribuovány, podle použitého materiálu a podle technických podmínek, za kterých je zpracován; 2) teritoriální — oblastní rozdělení druhů výrob, vytvoření hospodářských rajónů s různým stupněm industrializace; 3) mezinárodní — koordinace výrobních činností mezi socialistickými státy; 4) profesionální — utváření povolání; tato forma dělby práce je sociologicky nejvýznamnější.

Dělba práce se stala jedním ze základních pojmů politické ekonomie i sociologie, a to jak marxistické, tak i nemarxistické.

A. Smith chápal dělbu práce jako vlastnost lidské přirozenosti, náchylné ke změně. Comte považoval společnost za funkcionální systém, založený na dělbě práce, Spencer ji pojímal jako projev všeobecného zákona diferenciace, Bücher jako projev zákona přizpůsobení. Gumplowicz viděl v dělbě práce příčinu diferenciace společenských tříd. Durkheim věnoval dělbě práce zvláštní dílo, ve kterém ji vyvozoval mechanisticky z konkurence a hustoty obyvatelstva; na druhé straně viděl v jejím vývoji nejzávažnější zdroj změn v celkové struktuře společenských hodnot a systému norem vzhledem k tomu, že dělba práce, vytvářející různorodost jedinců i skupin, působí na tvorbu kolektivního vědomí a organické solidárnosti. Na Durkheima navazuje v současnosti Parsons.

Předností marxismu je zejména historické pojetí kategorie dělby práce. Marx analyzuje její význam pro historický pokrok v Bídě filosofie a zejména v Kapitálu. Je to její význam: 1) Pro rozvoj techniky: „...Za každým velkým mechanickým vynálezem následuje zesílení dělby práce a její zesílení vede ze své strany k novým vynálezům v mechanice“. Dělba práce je faktorem historického zvyšování produktivity práce a měřítkem rozvoje výrobních sil vůbec. 2) Pro vývoj ekonomiky — rozvoj dělby práce podle marxismu podmiňuje historické změny ve výrobních vztazích a střídání společenskoekonomických formací (viz formace společenskoekonomická) vůbec. Zvláštní pozornost věnovala marxistická politická ekonomie úloze zbožní výroby a hodnotových vztahů v rozvoji dělby práce.

Svého času převládal mezi marxistickými teoretiky názor, který řadil dělbu práce jednoznačně do okruhu výrobních sil. Proti tomuto názoru bývá správně namítáno, že dělba práce není jen technickým procesem vzniku konkrétních druhů práce a odvětví a procesem rozdělování lidí do těchto povolání a odvětví, ale že je na ní závislé zařazování lidí do společnosti vůbec, určité zájmy a spotřeba. Uvádí se, že dělba práce a kooperace představují určitou součást ekonomických vztahů, která je vždy bezprostředně spjata s pracovním procesem.

Přechází se však ke druhé krajnosti, když se jednostranně zdůrazňuje jen tato ekonomická stránka dělby práce. Je správné hovořit jak o technické a výrobní, tak i o ekonomické nutnosti té či jiné dělby práce mezi lidmi.

Na jedné straně výrobní síly v každé etapě svého vývoje mají jinou dělbu práce; v přítomnosti jde o tendence rozvoje dělby práce v automatické výrobě. Na druhé straně dělba práce jakožto vztah mezi lidmi-pracovníky nemůže zůstat jen výrobně provozní záležitostí, neboť vnitřně implikuje i vztahy přivlastňování výrobních prostředků a výsledků práce, tedy mnohem širší okruh zájmů pracovníků.

Dělba zemědělské, pastevecké a řemeslné práce, která nahradila prvobytnou přirozenou dělbu práce podle pohlaví a věku, podmínila vznik třídních skupin a třídní struktury společnosti. Rozvoj třídní společnosti byl pak podmiňován trvalým prohlubováním dělby práce (viz třídy a třídní boj).

Nejhlouběji pronikla dělba práce do všech společenských vztahů za kapitalismu. Uvnitř manufaktury, jak ukazoval Marx, železný zákon stroze určených proporcí a vztahů rozděloval dělníky mezi různými funkcemi, kdežto mezi odvětvími je rozdělovala hra náhody. Ta ovšem v rámci celé společnosti byla podřízena zákonu dělby práce. Když pak vznikl strojní kapitalistický průmysl, došlo k nesmírné členitosti pracovních pochodů. Vznikla vysoce specializovaná povolání dílčích dělníků, což prohloubilo atomistickou strukturu třídní společnosti.

Na druhé straně však dalekosáhlá dělba práce znamenala sepětí miliónů pracovníků neviditelnými svazky vzájemné závislosti. Každý jednotlivý výrobek se stal přímo i zprostředkovaně plodem práce tisíců rukou. Dělba práce na novém technickém základě tím umocňovala společenský charakter výroby.

Tak dělba práce prohlubovala soukromovlastnické vztahy kapitalismu a současně je i podrývala, neboť permanentně protrhávala úzký horizont soukromého vlastnictví. Byl to vnitřní rozpor mezi její vlastní atomizační a kooperační funkcí, který ještě více prohluboval rozpor mezi zespolečenšťujícími se výrobními silami a soukromokapitalistickým vlastnictvím. Dělba práce vyvolávala a prohlubovala třídně společenskou strukturu a současně připravovala podmínky pro její likvidaci.

Socialismus připravuje vyřešení tohoto problému. Společenské vlastnictví uvádí ekonomické vztahy do souladu s působením dělby práce, které nastoluje a zmnožuje vzájemnou nerozlučnou závislost pracovníků v celospolečenském měřítku. Tito pracovníci nejen kolektivně vytvářejí výrobky, ale jsou i kolektivními vlastníky výrobních prostředků, kterými vyrábějí. Tento právní vztah může být ovšem realizován tím důsledněji, čím dále došel proces utváření společenského vlastnictví.

V tomto smyslu je společenská struktura, která nezná soukromé vlastnictví, plně adekvátní požadavkům, kladeným soudobým stavem dělby práce, na společenskou strukturu.

Dělba práce, založená na strojní výrobě, působí rozporně na povahu pracovní síly. Na jedné straně podněcuje technickou vynalézavost a některé dovednosti, které ulehčují další rozvoj. Na druhé straně zjednotvárňuje práci a vede ke ztrátě odborně řemeslnických zručností. Automatizace na dosavadním stupni v podstatě rozvíjí obě tyto tendence, teprve na stupni svého komplexního rozvoje umožní převládnutí první z nich.

Rozvoj moderní techniky vytváří předpoklady působení zákona přeměny práce, která se projevuje organickým spojováním a pružnějšími změnami povolání. Ani tento stupeň neodstraní však dělbu práce. „Je očividné, že nutnost dělby společenské práce v určitých proporcích nemůže být zničena určitou formou společenské výroby; může se změnit jen forma jejího projevu.“ (Marx).

Literatura: Berri A. J., Specializacija i kooperovanije v promyšlennosti SSSR, Moskva, 1954; Marx K., Kapitál, Praha, 1953; Notkin A. J., Matěrialno-proizvodstvennaja baza socializma, Moskva, 1954; Sociologický časopis, 1966, 2 (tematické číslo).

Dragoslav Slejška

---

Viz též heslo dělba práce ve Velkém sociologickém slovníku (1996)