Inovace
inovace – (z lat. innovare = obnovit) – věc, idea, metoda, jednání chápané jako novota a zároveň i proces implantace novoty, měnící dosavadní soc. situaci. Lze tedy i. chápat jako příspěvek k sociální změně. Problematika i. je tradiční součástí s-gické teorie, primárně s-gie kultury (viz inovace kulturní). V této souvislosti je pojem i. chápán široce od navozování systémové změny až po dílčí zlepšování činností, podmínek, mechanismů, výsledků (viz též objev, zlepšovatelství) i práce ve smyslu vyrovnání rozdílu mezi dosavadní praxí a jinde známými dokonalejšími vzory. I. je výsledkem kombinace invence, inovační kompetence (tj. schopnosti jedince, skupiny či soc. systému přizpůsobovat se požadavkům soc. situace inovačním chováním) a inovační motivace, korespondující s ochotou jedince, skupiny či soc. systému adaptovat se na inovaci a jednat ve shodě s novou situací. Inovační chování je podle R. K. Mertona nešablonovitý, předem neschválený nebo vůbec neznámý způsob adaptace na situaci, většinou na stav anomie. Inovační chování je stavěno do protikladu k tradicionalismu, k tradičnímu jednání. Inovační postoj je spojený s přesvědčením, že změna je nejen možná, ale i žádoucí, zatímco tradicionalistický postoj považuje změnu za nežádoucí, ba i nebezpečnou, a to nejen pro její konkretní obsah, ale již z principu (odmítána není situace, kterou změna přináší, ale samotné narušení tradiční situace). Podle A. Inkelese existuje „attitude of individual modernity“, k němuž patří přesvědčení, že změna je prospěšná, problémy se dají řešit racionálně, ale také menší religiozita, větší soc. tolerance, větší mobilita, větší zájem o širší svět a kontakty s ním a větší připravenost participovat na polit. životě. Podle S. N. Eisenstadta jsou i. nakloněny spíše mladé generace a dokonce i. sama může mít charakter střídání generací nebo generačního konfliktu.
Z hlediska s-gie lze odlišit i. mající větší a menší vliv na spol. život (např. z oblasti techniky) a vlastní i. spol. života. Míra vlivu tech. a jiných i. na spol. život, resp. rozsah vlastních i. spol. života mohou mít radikální i dílčí postih, mohou se stát kult. dědictvím celé společnosti nebo obdařit jednu soc. skupinu či instituci (např rodinu), nebo mohou být jen individ. záležitostí. Vliv tech. i. je spíše zprostředkovaný, ale v určité konfiguraci značný, může měnit radikálně způsob života (viz např. objev nádob na přenášení potravy v prehistorii lidstva nebo rozšíření mechanických strojů v minulém a informační techniky ve 20. st.). Výsledkem takových i. jsou nejen změny soc. jednání, ale i změny soc. struktury, hierarchie soc. pozic, hodnot, norem, morálky, kultury apod. Tyto změny zachycují různé modely vývoje společnosti, jako je Marxova koncepce společenskoekonomické formace, koncept postindustriální společnosti, resp. informační společnosti. V ekon. koncepcích rozvoje rozpracoval problémy i. zejm. J. A. Schumpeter, který objasnil jejich vnitřní souvislost s povahou kap. společnosti a jejím podnikatelským duchem. V této tradici byly rozvinuty teorie tech. rozvoje diskrétních i komplexních změn, krátkodobých i dlouhodobých cyklů.V některých koncepcích se klade důraz na problematiku šíření neboli difúze inovací, v jiných na jejich záměrné produkování (plánovité). Někdy se obě hlediska slučují a klade se důraz na přizpůsobování i. a na druhotné i. Při osvojování si prvotní i. vznikají reinovace. Klasický model difúze i. byl vypracován již G. Tardem koncem 19. st. Uplatnění našel zejm. v kult. antropologii, která si všímala pronikání různých prvků odlišných kultur. Ve 40. l. tento model používala am. s-gie vesnice. Vychází z předpokladu spontánnosti šíření i. Šance na její přijetí závisí na stupni, v jakém lidé předvídají výsledek jejího využití na riziku, které v ní pro sebe vidí, a na odhadu investic do ní.
Nejčastěji je chápána difúze i. jako vzájemné ovlivňování v několika etapách, v nichž tempo šíření i. od místa jejího vzniku až po určitý časově-prostorový bod lze zobrazit logistickou křivkou. Jde vlastně o šíření okruhu jejích uživatelů, do kterého intervenuje způsob komunikace o i. a míra inovačních postojů v populaci. Model plánované i. se rozvinul zejm. v 70. a 80. l. 20. st. v souvislosti se šířením výpočetní techniky a „high technology“. Na rozdíl od difúzního modelu, založeného na předpokladu spontánního charakteru šíření i., klade důraz na moment vědomého rozhodnutí o ní. Ve většině případů se jeho pozornost zaměřuje na tech. i., které mají sekundárně vliv na soc. život v rámci dílčích soc. systémů, zejm. různých výr. organizací. V souvislosti s posledními trendy v ekon. životě se objevuje model reinovace nejen jako prostého šíření i., ale jako jejího tvůrčího přetváření, počínaje již výběrem i., která je chápána jako zdroj dalších odvozených i. Jde vlastně o i. obohacenou o zkušenost subjektů (jedince, skupiny, instituce apod.), který si ji osvojuje. I. vždy mění „normální situaci“, narušuje systém návyků, standardů, vyžaduje od jedinců i soc. systémů zvládnutí nových činností, nabytí nových vědomostí, přináší napětí a zvýšené úsilí. V řadě případů jedinec či soc. skupina nemají jinou možnost než i. přijmout, a proto existuje celá škála způsobů, jak se s ní vyrovnat. Za určitých okolností vytváří i. novou anomickou situaci, na niž lze reagovat podle Mertona konformismem, retreatismem, novým rituálem, vzpourou, ale i další inovací.
V s-gii práce a v teorii řízení jde o vyvolávání a šíření inovačního chování v pracovní činnosti. I. tech., ekon., organizační se stávají nutnou podmínkou přežití stále širšího okruhu ekon. subjektů. Impulsy k i. neboli inovační příležitosti jsou podle P. F. Druckera neočekávané události, nesoulad mezi tím, co skutečně je a co se předpokládá, že se stane, poznání potřeby, změny ve struktuře průmyslu a trhu, demogr. změny, změny v chápání věcí, náladách a významu věcí, nové věd. a nevěd. znalosti. Na druhé straně jde o adaptaci na i., která na jedince i na soc. systémy permanentně útočí. Organizace i jedinci mají v sobě do určité míry zabudovaný obranný mechanismus vůči změně. Zavádění i. je totiž vždy složitější než pokračování v dosavadní činnosti, vyžaduje změny návyků, komunikačních sítí, organizace práce, přesuny a rekvalifikaci pracovníků apod., a to vše je spojeno s rizikem nezdaru. Škála postojů k i. může být široká, od aktivní podpory přes opatrné vyčkávání, lhostejnost, pasivní odpor až po odpor aktivní. Přitom je zjišťováno, že otevřený odpor se zvládá snadněji než zdánlivé smíření se změnou provázené pasivním odporem a nedostatkem spolupráce. Tomu je vystaven celý cyklus i., který Lickert aj. popisují těmito kroky: 1. objevení potřeby změny nebo uvědomění její možnosti; 2. objevení iniciátorů i. (nebývají totožní s jejími autory); 3. formulování problému a výběr z řady jeho možných řešení; 4. vlastní realizace i.; 5. dosažení trvalých efektů a začlenění i. do rutinní činnosti organizace. Jako 2 zákl. mechanismy eliminace odporu vůči i. jsou doporučovány komunikace a participace, tedy zavedení plynulého toku informací o i., jejím charakteru a průběhu, a získání pracovníků pro účast na celém procesu od samého jeho začátku.
innovation innovation Innovation innovazione
Literatura: Drucker, P. F.: Innovation and Entrepreneurship. New York 1985; Inkeles, A.: A Model of the Modern Man. Social Science and the New Societies. Problem in Gross-cultural Research and Theory Building. Maplewood 1973; Lazarsfeld, P. ed.: The People Choice. New York 1944; Naisbitt, J. – Aburden, P.: Re-inventing the Corporation. New York 1985; Rogers, E. – Schoemaker, F.: Diffusion of Innovation. New York 1962; Tarde, G.: Les lois de limitations. Paris 1893.