Metoda
metoda – (z lat. methodus, to z řec. methoda = cesta za něčím) – v nejširším smyslu způsob, postup, pravidla jakéhokoliv jednání, počínaje od dílčích aktů, operací a konče celkovým pojetím života a světa. M. se většinou chápe jako návod k jednání, který lze využívat, naplňovat vědomě, nebo podvědomě, rutinně. V druhém případě jde většinou o návod vyzkoušený, zažitý (na individ. nebo obecné úrovni), o kterém se nepřemýšlí, který lze vykonávat automaticky. Je to případ návykového jednání, zvyků, obyčejů, rituálů. Vytváření jakékoliv m. předpokládá apriorní stanovení cíle jednání, který může být globální i dílčí, neurčitý i přesně definovaný. Cíl určuje charakter metody, resp. vymezuje určité pole možných metod, jejichž kvalita je posuzována jejich schopností dosáhnout daný cíl přesně, v co nejkratším čase, s výdajem minimální nutné energie. M. jsou ověřovány, optimalizovány a stabilizovány aplikací v praktické činnosti. Nebezpečím rutinních, zvykových m. je, že jsou používány i tehdy, když původní, později již neuvědomovaný cíl přestane být žádoucím, smysluplným, resp. když naučená m. už není optimálním způsobem dosažení daného cíle, protože se vyvinuly m. vhodnější. Oddělení m. od cíle může nastat i tehdy, když středem pozornosti se stane sama m., ať už v rovině vytváření a rozvíjení, nebo v rovině používání. V prvním případě nabývá práce s m. podobu hry, v druhém případě může jít o záležitost módy. Jestliže k dosažení daného cíle se nabízí více m., řídí se jejich výběr obvykle reálnými okolnostmi a podmínkami aplikace, k nimž patří především kompetence toho, kdo má metodu realizovat, zvl. kompetence odborná, ale příp. i společenská, akceptace jednotlivých m. příslušným soc. prostředím, event. existence potřebného vybavení, dostatek finančních prostředků aj. Špatný odhad konkretních aplikačních možností snižuje obvykle kvalitu realizace m. a její efektivitu v dosažení cíle.
Specif. skupinami m. jsou poznávací metody a tvůrčí metody. Smyslem prvních je odhalit, prozkoumat, popsat a pochopit prvky, procesy, souvislosti vyskytující se v reálném světě, příp. jej trancendující, druhé slouží k vytváření nových segmentů skutečnosti. Pro oboje platí výše uvedené charakteristické znaky m. jako takové; další specif. rysy vyplývají ze specif. charakteru uvedených druhů činností. Pro poznávací m. je typické, že jsou vyvolány potřebou poznání, práce s nimi má vědomý charakter a výsledky jejich použití, které bývají nazývány poznatky, se stávají součástí kult. dědictví. Poznávací m. se vyvinuly ve vědecké metody, mezi jejichž charakteristické vlastnosti bývají počítány zejm. systematičnost, přesnost, kontrolovatelnost, verifikovatelnost, opakovatelnost, resp. zobecnitelnost. Jsou postaveny na pravidlech logiky. Jejich vytváření, zkoumání a zobecňování bývá nazýváno metodologií. Pro tvůrčí m. je naopak charakteristické, že jsou vysoce individualizované, v zásadě neopakovatelné a nezobecnitelné. I když dílčím způsobem využívají logických postupů a pravidel, jsou postaveny spíše na asociacích a analogiích. Jejich základem je kreativita jako zvláštní ojedinělá disposice a zároveň způsob seberealizace individua. Tvůrčí m. charakterizují uměleckou činnost (viz umění). Tvůrčí momenty obsahuje ale i věd. práce; jsou spojovány s věd. objevem, který je považován za nejvýzn. obohacení věd. poznatků.
method méthode Methode metodo
Literatura: viz metoda vědecká, metodologie, metodologie sociologická.