Bohoslužba
bohoslužba – obecně rozšířený typ náb. obřadu, který je význ. součástí náb. kultů a spočívá ve specif. skladbě rituálních úkonů, které mají sloužit k navázání kontaktu s bohem, resp. k jeho (většinou hromadnému) uctívání, vzývání. Jako synonymum b. se používá termín liturgie (z řec. leitúrgiá = veř. služba), což je ale dnes v přesnějším pojetí užší termín pro formálně pevně stanovené části b., pro pravidla jejího postupu. Smyslem b. bývá zvýšit kolekt. účinek individ. modlitby a posílit symbolické úkony zpřítomňování boha, což zároveň upevňuje náb. víru. Půdorys b. se objevuje již v mystériích. B. má poměrně přesně stanovený postup, dramaturgii. Vede ji většinou kněz, ale své role mají všichni zúčastnění. Je to specif. případ kolekt. chování, které probíhá na verbální i neverbální úrovni a přesahuje běžnou účelovost; přítomné má přivést k povznesení mysli nad starosti všedního dne (viz též posvátné a profánní), ke katarzi, k nalezení místa vlastní individuality v nadindividuální rovině, v některých náboženstvích pak vůbec k překonání individuality. Navíc má b. integrující spol. účinky, vytváří specif. typ soc. vazeb, je nástrojem soc. kontroly. Účast na b. je v řadě náboženství povinná. V křesťanském světě se postupem času b. stala také pravidelnou spol. událostí, možností k získání spol. informací, navázání spol. kontaktů. Také se stala společenskou konvencí, s čímž souvisí určité otupení smyslu pro mystérium, na němž je liturgický obřad de facto postaven.
Způsob chápání i provádění b. je výrazným rozlišovacím znakem různých náboženství i směrů a sekt uvnitř jednoho a téhož náboženství, což souvisí i s tím, že b. je součástí procesu institucionalizace náboženství. Např. katolicismus nebo pravoslaví rozvinuly magický rituál podpořený hudbou, zpěvem, bohatě zdobenými oltáři, sochami, mešními rouchy, vůní kadidla apod., což vytváří specif. atmosféru kostelů. Katol. „mše svatá“ je jakýmsi kolekt. vyvrcholením individ. přípravy na kontakt s Bohem. Jejím význ. předstupněm, který není součástí obřadu, je očištění od hříchů neboli zpověď. Při b. dochází k eucharistii, symbolické proměně chleba v tělo a vína v krev Ježíše Krista, „svátostí přijímání“ těla Kristova je pak dovršeno spojení s Bohem a dochází ke katarzi. Důležitou součástí mše je společná modlitba. V katolictví existují ale i jiné typy b. než mše svatá – např. „bohoslužba slova“, křížová cesta, svěcení apod. Protestantismus vidí v magickém chápání b. nebezpečí představy, že se pomocí lidského jednání dá Boží moc řídit, a proto za zákl. motiv b. považuje projevení úcty k Bohu, oddanosti a naslouchání.
V souvislosti s tím posouvá protestantismus pojetí kněžství, zatlačuje do pozadí roli kultovních předmětů a zdobení. B. některých sekt mají své zvláštnosti, které vyplývají z posunů v dogmatickém základě věrouky. Spol. význam b. spočívá také v tom, že provází některé význ. momenty životního cyklu člověka, zejm. narození (křest), uzavírání sňatku, které katol. náboženství přetváří ve „svátost manželství“, a smrt, kterou doprovází „zádušní mší“ (menší soc. význam má iniciační obřad biřmování či konfirmace, provázený slavnostní b.).
V monoteistických náboženstvích se b. odehrává většinou, i když ne nutně, na stabilním místě a jejím přístřeším bývá chrám, který je i centrem osídlení a spol. života. V křesťanském náboženství se k němu váže fara a k ní farnost. I když význam b. i chrámů a farností poklesl s procesem sekularizace, uchovala se řada kult. tradic odvozených od b. a náb. života vůbec.
service, mass, worship liturgie, office Gottesdienst, Messe funzione religiosa, liturgia
Literatura: viz obřad, rituál, sociologie náboženství.