Patologie sociální
patologie sociální – (z řec. pathos = utrpení, vzrušení; logos = slovo, nauka, řeč) – shrnující pojem pro nezdravé, nenormální, obecně nežádoucí spol. jevy, tzn. spol. nebezpečné, negativně sankcionované formy deviantního chování, ale hlavně pro studium příčin jejich vzniku a existence. Pojem p.s. zavedl do s-gie H. Spencer, hledající paralelu mezi patologií (chorobou) soc. a patologií (chorobou) biol., mezi biol. organismem a spol. organismem, jejich strukturami a funkcemi. Spencerovský biologismus je hlavní příčinou pozdějšího zamítání pojmu p.s. a jeho nahrazování pojmy sociální deviace či sociální dezorganizace. É. Durkheim považoval p.s. za vědu o chorobných a nepříznivých skutečnostech, činech, chování, jež se odchylují od stanovených norem, ale zároveň jsou organickou komponentou života soc. celků. V tomto smyslu nemoc nelze stavět proti zdraví, neboť jsou to komplementární, vzájemně se osvětlující projevy biol. i soc. života. I H. Pelc, M. P. Foucault a další přistupují k chorobě jako k součásti zdraví a přírody samé. Durkheim poukazoval i na některé pozitivní funkce soc. patologických jevů. Obtížnost vymezování patologického v soc. i biol. sféře vyplývá z obtížnosti definování normality. Podle E. Syřišťové porozumět podstatě abnormity logicky předpokládá mít jasno o normalitě. Její pojetí však má povahu více či méně vhodného operacionálního modelu nebo pracovní hypotézy. A. Cohen a jiní zdůrazňují i kult. určenost soc. patologických jevů a jejich proměnlivost v čase a prostoru (viz relativismus kulturní). Na přelomu 20. st. byly mezi soc. patologické fenomény řazeny především kriminalita, sebevražednost (viz sebevražda), alkoholismus, homosexualita aj. sexuální odchylky, prostituce, rozvodovost, příp. i nezaměstnanost, válka. Později k nim přibyly především narkomanie (viz drogy) a chuligánství.
Převažující popisnost prvních prací o soc. patologických jevech vedla k námitkám, že p.s. není věd. disciplínou, ale jen sbírkou soc. problémů a statist. přehledů. A. Podgórecki ji i dnes považuje spíše za eklektivní soubor problémů různých druhů deviací, jejich determinant a funkcí. Pokusy o vysvětlování soc. patologických jevů směřovaly v 1. polovině našeho st. k hledání příčin ve faktorech biol., v dědičné či vrozené zátěži (kriminální antropologie), vlivu rasy (genealogické studie, teorie rasové nerovnosti), ve faktorech psychol., jako jsou poruchy struktury osobnosti, extrémní psych. zátěže, nesoulad mezi id, ego a superego (psychoanalytická škola), v naučeném soc. chování (teorie učení, teorie nápodoby) a ve faktorech soc., zejm. v patologické struktuře rodiny a dalších primárních skupin, ve vytváření specif. subkultur a kontrakultur, v industrializaci, vlivu masových médií, ve vzniku společnosti blahobytu, v koncentraci obyv. ve velkoměstech atp. (teorie diferenciální asociace, teorie nátlaku, teorie zábran atd.). V polovině 20. st. byla v p.s. aplikována Mertonova teorie anomie, operující s typy přizpůsobování podle přijetí či zamítnutí kult. definovaných cílů a institucionalizovaných prostředků k jejich dosažení. Např. kriminální či prostituční chování bylo vysvětlováno akceptováním cílů a současně odmítnutím legitimních způsobů jejich dosažení, inovace, alkoholismus či toxikomanie odmítáním jak cílů, tak i prostředků (viz retreatismus). S. Dinitz, R. R. Dynes a A. C. Clark vytvořili 5 zákl. typů soc. patologických deviací jako odchylek od normativního řádu (náb. či jiné ideologie, právních norem, ideálu fyzické a duševní normality apod.).
Aplikace teorie anomie v p.s. vyvolala řadu výhrad zdůrazňujících jak její jednostrannou orientaci na kult. a soc. faktory, tak obtížnou aplikovatelnost ve výzkumech. E. M. Lemert, odmítající vycházet z anomie jako jediného zdroje soc. patologických jevů, upozornil na to, že je mnohdy velmi obtížné rozlišit mezi tím, co je cílem, a tím, co je prostředkem k jeho dosažení, i na to, že původní prostředek se může postupně proměnit v cíl a že to, co bylo zpočátku považováno za konečný cíl, se může změnit v cíl instrumentální ve vztahu k cíli jinému. Lemert zavedl do studia soc. patologických fenoménů pojem stigmatizace. Jestliže se anomická teorie orientuje na činy nebo chování označované za deviantní (viz deviace sociální, sociologie deviantního chování), orientuje se teorie stigmatizace na nositele těchto činů a chování. Pro p.s. je důležité, že deviantní není jednání odchylující se od normy, ale takové, které je za deviantní označeno (podle H. P. Beckera deviace není kvalitou činu, ale důsledkem sankcí skupiny uplatňovaných vůči jedinci). Teorie soc. stigmatizace se v této souvislosti orientuje na studium situace, v níž došlo k označení jedince za odlišného, patologického, deviantního, tedy k stigmatizaci na reakci jedince a na změnu chování skupiny, jež stigmatizovala, k stigmatizovanému. Především jde o proces posilování vědomí odlišnosti vytvářením vlastních hodnot a norem chování, izolováním se, uzavíráním se do skupiny „my jiní“ a prorážením bariér mezi „my“ a „oni“. Hlavní námitkou vůči této teorii je, že věnuje malou pozornost příčinám stigmatizování jedince a že zavádí nové, z metodol. hlediska mnohem obtížněji kvantifikovatelné kritérium reakce prostředí. Nedostatkem většiny dosavadních pokusů o vysvětlování příčin vzniku soc. patologických jevů byl a zůstává neintegrativní přístup. Jejich vznik i existence je výslednicí souhry působení faktorů biol., psychol., soc., kult. i dalších.
social pathology pathologie sociale Sozialpathologie patologia sociale
Literatura: Cohen, A.: The Study of Social Disorganization. In: Merton, R. K. ed.: Sociology Today. New York 1965; Dinitz, S. – Dynes, R. R. – Clarke, A. C.: Deviance. Oxford 1969; Durkheim, É.: Pravidla sociologické metody. Praha 1926; Foucault, M. P.: Psychologie a duševní nemoc. Praha 1971; Lemert, E. M.: Human Deviance, Social Problems and Social Control. New York 1967; Merton, R. K.: Social Theory and Social Structure. New York 1968; Pelc, H.: Sociální lékařství. Praha 1937; Podgórecki, A.: Patologia życia społecznego. Warszava 1969; Syřišťová, E.: Normalita osobnosti. Praha 1972.