Společnost kapitalistická (PSpol)
Společnost kapitalistická
Společnost, v níž jsme kdysi žili a poté se od ní odvrátili, abychom nastoupili cestu „z kapitalismu k socialismu a zase zpátky“ (Jiří Kabele), budiž předběžně vymezena jako societální uspořádání (ekonomické, politické a kulturní) spočívající na „moderní“ formě průmyslové výroby, která je založena na a) skutečnosti, že výrobní prostředky (zejména kapitál jako jejich peněžní vyjádření) jsou (většinou) v soukromém vlastnictví a způsob jejich disponování je řízen příslušnými specifickými právními normami (majetkové právo, obchodní právo, dědické právo atd.); b) pracovní síla se najímá za peněžní úplatu (mzdu) těmi, kdo disponují kapitálem (výrobními prostředky); c) cílem výroby je tvorba zisku prostřednictvím prodeje zboží na trhu, který má povahu (převážně) svobodné konkurence; d) zisk si většinou přivlastňují ti, kdo disponují kapitálem (bez ohledu na to, jakým způsobem a kde je zisk tvořen: radikální marxismus jej spojuje s tvorbou tzv. nadhodnoty, tj. viditelně nezaplacené části dělníkovy práce, což není v ekonomii ani zdaleka obecně sdílený názor); e) systém je vnitřně dynamický díky existenci konkurenční akumulace, tj. rozšířené reprodukce kapitálu. Nad touto „ekonomickou základnou“ se postupně vytvořila složitá nadstavba kulturních jevů, jež v úhrnu tvoří moderní vědecký, filozofický a umělecký obraz světa, nadstavba, která vykazuje specifické přednosti i osobité rozpory (Daniel Bell).
Tato vymezení mohou být v jednotlivostech i vcelku napadena, protože ačkoliv je kapitalismus světovou ekonomickou soustavou, existuje v řadě diferencovaných („nečistých“) forem a podléhá řadě interpretací – kritických i obhajobných („apologetických“). V roce 1928 napsal z pozic tzv. fabiánského socialismu velice umírněnou kritiku kapitalismu George Bernard Shaw (Průvodce inteligentní ženy po socialismu a kapitalismu), v níž konstatuje: „Přebytečné peníze se nazývají kapitál, jejich vlastník kapitalista a náš systém, ponechávající veškeré přebytečné peníze národa, stejně jako půdu, v rukou soukromých osob, se nazývá kapitalismus. Dokud nerozumíte kapitalismu, nerozumíte dnešnímu stavu společnosti.“ Kapitalismus má však kromě absolutně nesporných předností tolik nedostatků, že není ani věčný, ani zvlášť pradávného původu, ale ani nevyléčitelný, ba ani ne zvlášť těžký k vyléčení, dodává Shaw. Shaw na jedné straně esejisticky formuluje to, co „vědecky“ zdůvodní Fromm (diagnóza a terapie nemocné společnosti), na druhé straně vyjadřuje to, čemu říká radikálně liberální ekonom Ludwig von Mises „antikapitalistická mentalita intelektuálů“. Mises se sarkasmem a silným vnitřním zaujetím v podstatě dokazuje, že kapitalismus skutečně lidi „egalitarizuje“ tím, že z nich činí spotřebitele, a že v kapitalismu neplatí pseudoetický princip volby mezi ctností a chudobou na straně jedné a bohatstvím a zlem na straně druhé. Intelektuálové nenávidí kapitalismus prostě proto, že jednak nerozumějí principům fungování tržní ekonomiky (zářným příkladem je Misesovi Lenin), jednak jsou hnáni nejmocnějšími lidskými vášněmi – nenávistí a záští: socialismus prosazují proto, že si myslí, že zlepší jejich vlastní situaci, a kapitalismus nenávidí proto, že si myslí, že je poškozuje. Mises (na konci 60. let 20. století) a nikoliv současní kritikové „parazitní vysoké kultury“, která „nemá sledovanost“, vysvětlil, že v tržním prostředí není rozhodující dobrý výkon, ale to, zda jej shledá dobrým dostatečné množství zákazníků. Kapitalismus je tak „systémem hromadné produkce určené k uspokojování potřeb širokých mas; obyčejného člověka zahrnuje hojností“. Mises tak ztotožňuje explicite a na ekonomické bázi kapitalismus se společností masové spotřeby, v níž například „literatura neznamená konformismus, ale disent“.
Zcela opačné stanovisko zaujímá Joseph A. Schumpeter, který se pokusil doložit, že kapitalismus zrodil fenomén intelektuála v jeho moderní podobě (v rané formě jej nalézáme u stoiků či sofistů a samozřejmě v renesanci, podle Le Goffa i ve středověku atd.), protože poprvé vytvořil socioekonomické podmínky (včetně rozvoje masových komunikačních prostředků) k tomu, aby se intelektuál stal formálně nezávislým; věcně totiž nezávislý není nikdy. Schumpeter drží tezi, že v kapitalistické společnosti každý útok na intelektuály musí „udeřit na tvrze soukromého buržoazního vlastnického podnikání“, které bude – jen zdánlivě paradoxně – i své kritiky, „pronásledované oběti“, chránit. Brání-li buržoazie intelektuály, brání sama sebe a svůj životní způsob. Jiná věc je, že intelektuálové se mohou dostat do „objektivních situací“ jim navýsost nepříznivých, například strukturální nezaměstnanosti, kdy pro humanitní vzdělance prostě není ekonomický prostor (v tom má ovšem Mises pravdu): potom, což je přirozené, nespokojenost vyvolává zášť.
Pojem „kapitalistická společnost“ je nicméně vcelku neprávem (jako pojem, označení, etiketa, pracovní analytický nástroj) spojován s Karlem Marxem a Bedřichem Engelsem: ačkoliv oba patřili asi k nejvýznamnějším, jakkoliv nikoliv bezesporným, analytikům kapitalismu 19. století, tedy jeho rané a raně „vyspělé“ fáze, sami termín „kapitalismus“ a „kapitalistická společnost“ nepoužívali (podobně jako nepoužívali pojem „industriální společnost“); u Marxe se ale najde poměrně často sousloví „kapitalistický výrobní způsob“ (podobně „feudální či stavovský“, antický či asijský výrobní způsob). Ačkoliv dramatická změna evropské společnosti, která byla důsledkem její vnitřní vývojové dynamiky (vznik měst, náboženská tolerance, nové postavení marginalizovaných, především však rozvoj manufaktur jako nové formy organizace výroby, pokles legitimizační role náboženství) i vnější expanze (zámořské objevy a následná kolonizace provázená drastickou exploatací zdrojů, nikoliv však zavrženíhodná a priori ve všech svých rozměrech, protože vedla například ke vzniku místní stabilizované státní správy, redukci kmenových konfliktů atd.), již byla zaznamenána předchůdci Marxovými (např. Saint-Simonem, ale i Fourierem, v kritické dimenzi Burkem a Tocquevillem), zůstávají Marx s Engelsem v 19. století asi přece jen nejvýznamnějšími analytiky tohoto procesu. Jejich pojetí kapitalismu stojí v podstatě na čtyřčlence „produkce – tvorba nadhodnoty jako základ zisku – odcizená práce – vykořisťování“ (plus samozřejmě další ekonomické problémy a pojmy jako akumulace kapitálu, redistribuce zisku atd.). Původ kapitalismu situoval Marx do Anglie („prvotní akumulace“) a také tam spatřoval možné historické konce kapitalismu: kapitalismus měl zaniknout v nejvyspělejší zemi, v zemi nejrozvinutější kapitalistické výroby a tedy i nejrozvinutějšího napětí mezi buržoazními výrobními vztahy a dynamickým rozvojem techniky, „výrobních sil“, protože v ní bude kumulována nejvyšší „kritická masa“ explozivního lidského materiálu, proletariátu. Jen historickým výsměchem dějin se stalo, že dočasný zánik kapitalismu byl situován do země více než zaostalé, dokonce ani ne elementárně modernizované.
Alternativu k marxovské teorii podstaty a vývoje kapitalismu vytvořili dva myslitelé počátku 20. století – Max Weber a Werner Sombart. Weber se pokusil vyložit vznik kapitalismu jako „evropský zázrak“ (termín Ernesta Gellnera), při němž došlo k nepravděpodobnému souběhu několika historických okolností, které vedly ke vzniku nového socioekonomického a kulturního uspořádání podstatné části Evropy: rozvinuté peněžní směny, nové formy vědeckého poznávání světa (včetně praktických, tedy technických aplikací), rozmáchlé komunikační sítě, rapidního růstu gramotnosti a v některých zemích (zejména v severní Evropě) také k tomu, že se objevil „motivovaný aktér“. Tento termín je pro weberovskou teorii podstatný – žádné marxovské „objektivní okolnosti“ ke vzniku nového socioekonomického systému samy o sobě nemohou vést, není-li ve společnosti aktér, tedy člověk motivovaný k tomu, aby zisk okamžitě neproměnil v luxusní zboží nebo zaplacený požitek, ale aby jej „odložil“, aby odložil potenciální satisfakci, uspokojení, které zisk nabízí, a aby jej reinvestoval do výroby. Podle Daniela Bella „Weber ukázal, že moderní kapitalismus ve svých počátcích vyžadoval určitý charakterový typ odpovídající povaze kapitalistického podnikání, tedy člověka metodického, disciplinovaného, upnutého k práci. Vytvořila se tak ‚spřízněnost volbou‘ (tento termín převzal Weber od Goetha – v českém překladu Bella je nesmyslně přeloženo jako „výběrová afinita“) mezi charakterem a hmotným zájmem“ (1976).
Polsko-britský sociolog S. Andreski dodává, že „kapitalismů bylo v dějinách mnoho“, ale byly to kapitalismy parazitní a expanzivní, moderní kapitalismus je poprvé racionální, protože silně (podle Webera nábožensky, protestantskou etikou) motivovaný. Ani Weberova koncepce, která vnesla do pojetí vzniku a fungování kapitalismu dva podstatně nové prvky, totiž racionalitu a byrokracii (byrokratický systém organizace jako svrchovaně racionální a věcně rigidní je pro existenci kapitalismu jako fungujícího řádu nezbytný), nebyla přijata bezesporně, a to nejen historiky (např. školou Annales, zejména Fernandem Braudelem, ale ani Henri Pirennem /1914/, Henri Séem /1927/ aj.). Weber nicméně poprvé včlenil kapitalismus do „kosmického řádu“ a vymezil jej specifickým „duchem“ (Geist), ačkoliv jde o pojem mnohovýznamný a někdy rozporný (Michael Novak). Oním duchem Weber totiž rozumí „komplex elementů asociovaných v historické realitě, které sjednocujeme v pojmový a koncepční celek z hlediska jejich kulturního významu“. A tak „duch“ je na jedné straně ideálním typem (sociologickou konstrukcí), ale na druhé straně čímsi, co připomíná Foucaultovo epistémé (kulturně kognitivního ducha doby).
Weberův současník Werner Sombart v rozsáhlých spisech Der moderne Kapitalismus (poprvé 1902, definitivní verze 1927) a Der Bourgois (3. vyd. 1923) vyšel z teze, že sociální jevy nutno popisovat v jejich jedinečnosti („idiograficky“) – jedinečností vzniku kapitalismu byl vznik nového aktéra (potud Weber), jímž je buržoa: kapitalismus vzniká nikoliv z ducha protestantské etiky, ale z ducha kapitalismu, který reprezentuje právě buržoazie. Ta sama se podle Sombarta vnitřně štěpí na skupinu s podnikatelským duchem a na skupinu s převládajícím měšťanským duchem. První je dynamická, „heroická“, dobrodružná a prochází celými dějinami (feudální rytíři, lapkové, spekulanti, kupci), druhá je usedlá, ale současně pracovitá, „mravná“ atd. Kapitalismus má tak dvě duše – heroickou (dobyvatelskou, orientovanou ke štěstí) a měšťáckou (orientovanou k povinnosti, poznamenanou askezí). Ale již Sombart zjistil, že to, co tvořilo „čest“ kapitalisty raného kapitalismu, se dostává postupně na okraj, roste hédonismus a technicicmus: soudobý kapitalismus (konstatuje již v roce 1910 Sombart) je „obrovský kosmos, v němž se rodí osobnost, je to obydlí, kde se proplétá trh s mravními normami“. Buržoa, který tento kosmos vybudoval, je jeho zajatcem i otrokem. Tedy – kapitalismus má obrovskou moc, ale nelidský charakter.
Sombart, jehož zásluhou se pojem „kapitalismus“ obecně ujal v sociologické diskursu, nadto doložil roli luxusu při vzniku kapitalismu. Kapitalismus vzniká „v lůně feudální společnosti“ také tím, že na knížecích dvorech se pěstuje kult „světské lásky“, který vyžaduje obdarovávání metres drahocennostmi – luxusním zbožím, které je nutno kupovat, dovážet, zastavovat atd.: „Láska k penězům je jedním z pilířů lidské společnosti… Ne-li celá evropská historie, pak alespoň historie kapitalistického ducha se počíná bojem o vlastnictví té prokleté věci – zlata“ (1902).
Zejména podle Bella nedoceněný Sombartův spis o buržoazii naznačuje, že Weberova vize byla až příliš moralistně zjednodušující. Pomineme sice Sombartovu knihu Die Juden und das Wirtschaftsleben (z roku 1910, kritické vydání 1962), ale nepomineme zmínku o tom, že při vzniku kapitalismu sehráli specifickou a skutečně významnou roli Židé, kteří byli křesťanským zákonodárstvím odsouzeni k tomu, aby se zabývali finančnictvím, úvěrovou „ekonomikou“, ale i lichvou (viz již Shakespearův Kupec benátský): jejich role při vzniku a formování moderní směny nemohla tedy být zanedbatelná.
K těmto historickým a pojmoslovným exkurzům nutno dodat věcný, analytičtější pohled. Tedy – Ludwig von Mises (et consortes) vcelku právem sdílí představu „liberálních věd“, že věda nemá vypovídat nic o tom, co má být, co je dobré a co je špatné, má prostě konstatovat. Ukáží-li nám tyto vědy „popisně“, „exaktně“, že ze všech myslitelných možností společenské organizace je schopna existence jen jediná, totiž společenský řád zakládající se na soukromém vlastnictví výrobních prostředků, protože ostatní myslitelné společenské řády jsou neproveditelné, není to naprosto nic, co by nás mělo vést k bůhvíjakému optimismu. Je to prostě nehodnotící tvrzení. Mises je přesvědčen, že pro společnost založenou na dělbě práce (a to jsou všechny moderní společnosti) existuje jen volba mezi společenským vlastnictvím a soukromým vlastnictvím výrobních prostředků: jestliže se tedy kapitalismus prosadil „přes odpor mas, vlád i intelektuálů“, jestliže nebyl nucen postoupit natrvalo místo jiným formám společenského uspořádání, pak to lze zdůvodnit jedině tím, že jiný možný společenský řád prostě vůbec neexistuje.
I když připustíme, že Misesova teze je „příliš silná“, mluví pro ni dvě okolnosti zcela jednoznačně: a) rozvinutý kapitalismus poprvé v dějinách dokázal vytvořit společnost „spotřebního blahobytu“, společnost se solidním sociálním zabezpečením, s nízkou mírou viditelné bídy (jakkoliv se mluví o „dvoutřetinové společnosti“, ovšem ani ona třetina většinou již nežije na hranici reálné bídy a její životní postavení a sociální zabezpečení není srovnatelné se stavem před sto lety a dříve, což je srovnání historicky stále ještě korektní), společnost, v níž se „dobře žije“, v níž je značný disponibilní volný čas, hojnost předmětů, které mohou (ale nemusejí) rozvíjet lidskou kreativitu atd.; b) pád sovětského systému („komunistického socialismu“) prokázal zcela frapantně dvě věci – ekonomickou nefunkčnosti centralizovaného řízení založeného na „společenském vlastnictví výrobních prostředků“ a skutečnost, že vlastnická totalizace vede k politické totalizaci, jinými slovy, že nikde na světě se neprokázala možnost realizovat aspoň dočasně fungující „socialistický systém“, který by nevyústil v politický totalitarismus. Tato dvě prokazatelná fakta zdánlivě jednoznačně potvrzují Misesovu tezi; ukážeme, že podmíněně.
Metodologicky z přesně opačné pozice než Mises, totiž z pozice pojetí sociální vědy jako vědy, která nutně hodnotí (ač nemusí, ba nesmí být vědou normativní: jejím úkolem není formulovat předpisy pro „řízení sociální skutečnosti“, ale pro výzkum, tedy vědecké hypotézy), vychází Peter Berger. Jde o vlivnou koncepci formulovanou v knize Kapitalistická revoluce. Berger samozřejmě sdílí tradiční pojetí, že u kolébku pojmu „kapitalismus“ nestál ani Adam Smith (ten jej nepoužíval vůbec), ani Marx (jen výjimečně), ale Sombart s Weberem. Všichni čtyři nicméně prokázali, že kapitalistický výrobní způsob se váže na peněžní ekonomiku a industriální výrobu, ba více – díky Marxovi byla doložena dynamizující ekonomická síla kapitalismu jako dosud nevídané „produktivní síly“, díky Weberovi role racionality v procesech řízení a rozhodování ekonomických subjektů, díky Smithovi role svobody (Smith kapitalismus označoval termínem „svobodná společnost“) atd. Berger má nicméně za to, že ani kapitalismus ani jeho opak, totiž „státně řízená ekonomika“ („socialismus“) v soudobém světě (Bergerovy úvahy jsou psány před pádem železné opony) v čisté podobě neexistují; existují pouze jako teoretické konstrukty, které stojí na koncích kontinua – kapitalismus napravo, „státní ekonomika“ nalevo. Je tomu tak proto, že ve fungování kapitalismu se projevují některé „nekapitalistické“ prvky, jež Berger nazývá „státní alokací“ (poprvé na ně systematicky upozornil Joseph Schumpeter, když mluvil o „daňovém státu“), nemluvě o tom, že soudobý kapitalismus má stále ještě daleko ke „svobodné společnosti“ Smithova střihu. Bergera tato metodologická skepse vede k tomu, že proti sobě staví dvě výkladová paradigmata (optiky), z nichž první je „marxistickým paradigmatem kapitalismu“ a druhé „paradigmatem modernity“. Toto rozlišení je založeno na nikoliv bagatelním předpokladu, že marxismus v konceptu kapitalismu příliš silně integroval vlastně všechno podstatné, co utváří sociální život individuální i kolektivní, „lidský“ i societální: kapitalismus (podle marxismu klasického i ortodoxního) produkuje sociální nerovnost, třídní boj, specifický politický systém, osobitou ekonomickou kulturu, profesní strukturu, podřizuje si kulturní produkci, kterou mění ve zboží, manipuluje volným časem a intervenuje do toho, co by snad psychologové označili jako „zážitkovou strukturu“ osobnosti. Berger tvrdí – snad nikoliv neprávem –, že dokud se neprokáže (a takový důkaz je navýsost nepravděpodobný), že všechny tyto elementy jsou vnitřně propojeny, že tvoří „organický celek“, pak nutno pracovat s alternativním paradigmatem. Tím je podle Bergera teorie modernizace: tu lze kupodivu jako koncepci jednotlivých podstatných dimenzí kapitalismu stejně zdůvodněně vyvodit z díla těchže autorů, totiž z Webera, Simmela, Tönniese, Durkheima a Parsonse. Poznámka k Simmelovi (o ostatních byla řeč): kromě toho, že je Simmel autorem mimořádně významné knihy Filosofie peněz, která ukazuje sociální a psychologické souvislosti monetárního světa, je současně autorem ideje, která si v poslední době získala značnou oblibu, totiž ideje „abstraktnosti moderního světa“. Simmel (podobně jako Weber v pojmu racionality a racionalizace) dokazuje, že modernita je „abstraktnější“, v neposlední řadě díky rozvinuté peněžní ekonomice: to, co bylo v tradiční společnosti průhledné, jasně konkrétní (třebas naturální směna), se stává stále abstraktnějším, což ve svých důsledcích vede k tomu, že moderní člověk je ve společnosti, která je sice vysoce „racionální“, nakonec přece až extrémně dezorientován. Erich Fromm a další dovádějí (bez odkazu na Simmela) tyto impulsy až k tezi, že modernita nutně posiluje neurotický charakter osobnosti a aktualizuje některé nepříliš pozitivní charakterové dispozice (např. charakter „křečkovský“, kdy člověk hromadí věci, ale i dojmy a city, a obává se ztrát, nebo charakter „tržní“, kdy sebe i jiné chápe jen jako zboží a lidské vztahy jako vztahy tržní); proti těmto „neproduktivním“ orientacím staví Fromm orientaci produktivní, jejímž jádrem je seberealizace.
Celá Bergerova teorie, která je formálně uzavřena souborem „pravidel“ (propozic) o fungování soudobého kapitalismu, ústí ve tři zajímavé teze: a) kapitalismus prokazatelně nemá alternativu, ani ekonomickou, ani sociální a všechny „třetí cesty“ zklamaly, protože vedly nakonec k ekonomicko-sociálnímu rozvratu; b) kapitalismus je podmínkou, nikoliv však dostačující, pro existenci a fungování demokracie (demokracie není možná bez kapitalistické ekonomiky, ale sama existence kapitalismu negarantuje, že systém je nutně demokratický); c) kapitalismus je svou podstatou neschopen sám sebe legitimizovat; jeho legitimita je důsledkem jeho „pouhé“ fakticity nebo souvisí s dalšími legitimizujícími faktory svobody.
Kapitalismus jako expandující a fungující ekonomický systém byl předmětem nejprve kritické analýzy (19. století), později se vyhranila v podstatě tři stanoviska: a) krajní stanoviska apologeticky nekritická (Ludwig von Mises aj.), b) stanoviska umírněně kritická (např. křesťanská sociální doktrína) a c) stanoviska radikálně kritická (např. frankfurtská škola). V každém z těchto stanovisek lze najít – při troše dobré vůle – podnětné ideje. Umírněný kriticismus, který ústí v alternativu „demokratického kapitalismu“ Michaela Novaka, nebo zdrženlivost ve vztahu k tržní ekonomice Josepha Stiglitze či konečně sociologické koncepce „důvěry jako předpokladu fungování kapitalismu“ (Fukuyama, Sztompka) nemohou být odmítnuty jako „levicové“, protože levicové prostě nejsou. Levicovost frankfurtské školy byla jistě dobově podmíněná, a ačkoliv nevyústila v politické doktrinářství, je přijímána nezřídka s neodůvodněnou nedůvěrou (kritická analýza masové kultury a obhajoba „vyšší kultury“ bude trvale přítomna v našich „postmoderních sporech“, nemluvě o dějinně filozofických a kulturně estetických inspiracích Waltera Benjamina atd.).
Značně jinou verzi kritických a analytických úvah o kapitalismu lze najít u našeho rodáka (v dětství a až do dospělosti mu říkali „Joschko“), významného rakouského ekonoma Josepha Aloise Schumpetera. Ve své Teorii ekonomického vývoje z roku 1912 uvádí tři motivační faktory, které vedou podnikatele ke „kapitalistické aktivitě“: a) sen a vůle založit si vlastní „soukromou říši“, svou podnikatelskou dynastii, tedy stát se něčím, co v moderní společnosti není obvyklé, „autonomní osobností“; tato skupina má nejblíže ke konzumnímu uspokojování potřeb, ale není s „konzumní osobností“ vždycky totožná; b) vůle zvítězit, tedy na jedné straně bojovat, na druhé straně těšit se z vítězství, z „úspěchu pro úspěch“, přičemž podnikatelský efekt je v podstatě indiferentní; c) tvorba a radost z tvorby, radost z výsledků efektivního a výkonného hospodaření. Je jasné, že jen třetí typ je významně ekonomicky funkční a současně je pro něj příznačné, že soukromé vlastnictví pro něj hraje rozhodující roli (v prvních dvou případech jde spíše o „měření úspěchu“, o „vykázání výkonu“ atd.).
Schumpeter kladl mimořádný důraz na tvůrčí roli podnikatele: osudy kapitalismu spojoval s tím, nakolik v něm bude pro tyto kreativní bytosti dostatek místa. Hybnou silou kapitalistické ekonomiky je inovace a to ve třech oblastech: a) zlepšování výrobní techniky (pásová výroba, automatizace atd.), b) nové produkty a c) nová organizace práce (od taylorismu k human relations a dále).
Schumpeterovi se nicméně od poloviny 30. let zdálo, že role podnikatele (v podílu na inovativních aktivitách) klesá a ve spise, který je jistě podnětný, ale stejně tak sporný (Kapitalismus, socialismus a demokracie z roku 1942) výslovně upozorňuje na možný zánik kapitalismu: kapitalismus může zaniknout, i když ze zcela jiných důvodů, než uvádí Marx. Postupně zaniká role podnikatele jako tvůrčí osobnosti a roste role kartelizace, odosobněných gigantických koncernů. Spolu se zánikem ideje svobodné tržní ekonomiky ztrácí svou historickou roli i buržoazie – „věci i duše nevyhnutelně přijímají socialistickou formu“. Schumpeterova „vize socialismu jako alternativy ke kreativně degenerovanému kapitalismu“ je kategoricky nemarxistická (proto se mohl k Schumpeterovi přihlásit i Václav Klaus). Kdyby – podle Schumpetera – Marx viděl současné socialistické byrokraty a plánovače, rozhodně by v nich „jitřenku socialismu nespatřoval“. Nicméně, „hodina socialismu přijde“, oddálený boj proto vyžaduje hájit svobodný trh, kreativitu a to za jakoukoliv cenu.
Kriticky věcná distance od krajního nekritického nadšení pro tržní ekonomiku má u nás svou solidní tradici – reprezentuje ji zejména J. L. Fischer svou koncepcí skladebné společnosti, která je mj. také výkladem věcného vztahu k dobovému kapitalismu. Dnes promýšlí etické aspekty soudobého kapitalismu Luboš Mlčoch. Česká cesta od kapitalismu k socialismu a zpět byla stejně komplikovaná jako v ostatních postkomunistických zemích. Připomeňme nicméně, že pojem „kapitalismus“ byl natolik obtížen morální a sociální dehonestací, že v roce 1990 se nikdo neodvážil o nějakém „návratu ke kapitalismu“ výslovně mluvit. Mluvilo se o „tržní ekonomice“, „transformaci“ (nikoliv však čeho v co), o „strukturálních reformách“ atd. – slovo kapitalismus se nesměle objevovalo až po roce 1990. Je pravda, že díky razantní ekonomické politice Klausovy skupiny se tehdejší Československo vyhnulo některým nadbytečným „transakčním nákladům“ na reformu, na druhé straně ale zaplatilo poměrně vysokou daň za to, že privatizační procesy (jako elementární předpoklad revitalizace kapitalismu) probíhaly v relativním právním vakuu: odtud řada zbytečných chyb, které vytýkat ex post je ale nedůstojné. Podrobněji věc pojednal Jiří Kabele, sice s velkým citem pro realitu, ale s malým odstupem od ní.
Co má snad smysl, je připomenutí, že radikální odmítnutí „třetí cesty“ se sice ukázalo jako jedině možné, ale idea sama není a nebyla nikdy nesmyslná z hlediska svých premis. Socialismus (ať už jakéhokoliv typu) se ukázal nejen jako neperspektivní z hlediska ekonomického fungování, ale také jako bytostně nekulturní, demoralizující a politicky vždycky nakonec ústící v tvrdší či měkčí podobu totalitarismu. Na druhé straně kapitalistický systém opřený o smithovskou vizi „neviditelné ruky“ produkuje vždycky mimořádně velkou množinu nezamýšlených (negativních) efektů, které není schopen zvládat a jež ústí až do podoby globálního ohrožení (označení „riziková společnost“ pro kapitalistický systém nejvyšší vývojové fáze není náhodný). Snaha vyhnout se Scylle socialistického plánování a totalitarismu a Charybdě nezamýšlených důsledků kapitalistického systému je faktickou legitimizací všech teorií „třetí cesty“.
Nadto se čtenáři poněkud poučenému sociologickými koncepcemi vzniku kapitalismu (zejména weberiánskými) přímo nabízí poněkud nepříjemné srovnání počáteční a závěrečné „ideologie“ (osobnostních struktur a hodnotových orientací): a) jestliže na počátku kapitalismu stála osobnost charakterizovaná schopností vědomé askeze, programového odkládání satisfakce požitku a rozkoše a ochotná zpětně investovat do podnikání i na úkor vlastního pohodlí, pak dnes (podle řady autorů zmiňovaných jinde) máme před sebou spíše osobnost s hédonistickými životními sklony, toužící po rychlé a bezprostřední satisfakci potřeb a požitků a orientovanou na spotřebu; b) jestliže na počátku kapitalismu se za ctnosti pokládala práce a píle, opatrnost a přesnost (dochvilnost v placení apod.), pak dnes jde spíše o „rychlé peníze“, jejichž původ s pílí a prací nemusí být vůbec asociován, o riziko (dokonce „adrenalinově stimulované“) a nedbalost propojenou s nespolehlivostí (jež nezřídka ústí ve vědomý podvod). Kdyby tato zjištění vůbec neplatila, nebylo by rozumné vysvětlení pro boom sociologické a ekonomické literatury, která vrací „do hry“ sociální etiku jako podmínku úspěšného dlouhodobého a perspektivního podnikání. Použijeme-li terminologie Zygmunta Baumana, trh a ekonomika obecně by neměly být adiaforizovány (tj. vyňaty z mravního hodnocení) a role trhu by neměla být absolutizována, protože trhu se opravdu dobře daří jenom tam, kde nezahrnuje (neabsorbuje) všechny oblasti sociálního života.
Ostatně téma „ducha kapitalismu“ se před nedávnem vrátilo do sociologické diskuse prací Luca Boltanskiho a Evy Chiapellové Le nouvel esprit du capitalisme, v níž se uvažuje o kapitalismu situovaném do „síťové společnosti“ (la société connexioniste), s novými sociálním rozpory a novými formami sociální nespravedlnosti. Ale diskuse současně ukazuje na dobovou podmíněnost tradičních sociálních a kulturních kritik kapitalismu, za něž ani v epoše „dekonstrukce práce“, pádu „tradičních forem sebeobrany“ a vzniku „nových ideologických konfigurací“ nemáme smysluplnou alternativu (1999).
Literatura:
Andreski, S. [1984] 1992. Maksa Webera olśnienia i pomyłki. Warszawa: PWN
Bell, D. [1976] 1999. Kulturní rozpory kapitalismu. Praha: Sociologické nakladatelství (SLON)
Berger, P. L. [1986] 1993. Kapitalistická revoluce. Padesát propozic o prosperitě, rovnosti a svobodě. Bratislava: Archa
Boltanski, L. et Chiapello, E. 1999. Le nouvel esprit du capitalisme. Paris: Gallimard
Kabele, J. 2005. Z kapitalismu do socialismu a zpět: Teoretické vyšetřování přerodů Československa a České republiky. Praha: Karolinum
Mises, L. von [1972] 1994. Antikapitalistická mentalita. Praha: Občanský institut
Mises, L. von [1927, reedit. 1962] 1998. Liberalismus. Praha: Liberální institut
Novak, M. [1991] 1992. Duch demokratického kapitalismu. Praha: Občanský institut
Reich, R. R. [2000] 2003. V pasti úspěchu. Diagnóza kapitalismu 21. století. Praha: Prostor
Schumpeter, J. A. [1912] 1987. Teória hospodárského vývoja. Analýza podnikatelského zisku, kapitálu, úveru, úroku a kapitalistického cyklu. Bratislava: Pravda
Schumpeter, J. A. [1942] 2004. Kapitalismus, socialismus a demokracie. Brno: CDK
Simmel, G. [1900] 2011. Filosofie peněz. Praha: Academia
Sombart, W. 1902. Der moderne Kapitalismus. Berlin: F. K. Geiser Verlag
Stiglitz, J. E. [2002] 2003. Jiná cesta k trhu. Hledání alternativy k současné podobě globalizace. Praha: Prostor
Weber, M. 1998. Metodologie, sociologie a politika. Praha: Oikoymenh
Viz též heslo kapitalismus, marxismus, ekonomika tržní, racionalita, byrokracie, modernizace, demokracie nebo „třetí cesta“ ve Velkém sociologickém slovníku (1996)