Holismus
holismus – (z řec. holon = celek) – fil. směr z počátku 20. st., který zdůrazňuje prioritu celku nad částmi a rozhodující úlohu principu celostnosti a strukturovanosti. Vznikl jako reakce na silné mechanicistické tendence v biologii té doby a jako pokus o smíření jednostranností mechanicismu a vitalismu. H. je finalistickou teorií vývoje, která navazuje na emergentismus a do jisté míry i Bergsonův dynamismus. Celek je v tomto pojetí nejen více než souhrnem částí, ale je i původcem a organizátorem skutečnosti, je tím, co určuje vývoj (viz též celek a část). H. se vyvinul jako pokus vytvořit metabiologii, tedy fil. teorii biol. skutečnosti, která by přesáhla rámec kompetencí jedné spec. vědy. Tak byl zamýšlen A. Meyerem-Abichem a J. B. S. Haldanem. Systematickou podobu mu dal J. C. Smuts, který jej současně také ideol. interpretoval ve směru jakéhosi umírněného totalitarismu: ve jménu požadavků celku je možné potlačovat zájmy a potřeby částí, tedy menšin a partikulárních soc. skupin. H. spojoval ideu celistvosti či celostnosti s ideou strukturovanosti, a byl proto v jistém smyslu předchůdcem obecné teorie systému, kterou rozvinul L. von Bertalanffy. Metodol. je zajímavý holistický redukcionismus. Je opakem „klasického“, standardního redukcionismu, který chce vysvětlit vyšší ontologické úrovně jejich redukcí na úrovně nižší, např. biol. na chemickou, psychol. na fyziologickou apod. Holistický redukcionismus naopak tvrdí, že pochopení nižších úrovní je možné jen jejich opatrným vydělením z totální souvislosti a postupným zbavováním vyšších dimenzí. Jinými slovy, rozumět části předpokládá porozumět celku. V s-gii měl h. omezený vliv, projevil se výrazněji jen v tzv. organicistické škole (viz organicismus), zejm. u A. E. F. von Schäffla. Z určitého hlediska lze ovšem za holistické pokládat všechny koncepce, které odvozují povahu soc. skutečnosti z celku soc. života, jak to činí ve svém hodnocení moderní s-gie např. K. R. Popper (nachází h. u Hérakleita, Parmenida a zejm. v Platónově pojetí vztahu individua a státu; samozřejmě také u G. W. F. Hegela a K. Marxe). Za holistické koncepce v tomto smyslu lze označit strukturální funkcionalismus, marxismus a většinu makrostrukturálních s-gických teorií. Opakem h. je buď tzv. merismus (z řec. meros = část), který akcentuje prioritu částí, což lze najít klasicky u J. O. de La Mettrieho a v genetickém kontextu u A. Wismanna, nebo v sociologickém atomismu. Pro s-gickou interpretaci h. je významnější právě tato druhá opozice, totiž protiklad h. a soc. atomismu.
holism holisme Holismus olismo
Literatura: Bertallanfy, L. von: Člověk-robot a myšlení. Praha 1972; Popper, K.: (1945) Otevřená společnost a její nepřátelé. Praha 1994; Smuts, J. C.: Holism and Evolution. London 1926; Smuts, J. C.: Die holistische Welt. 1938.