Náboženství světské
náboženství světské – též náboženství sekularizované nebo náboženství politické – termíny používané pro označení ideol. systémů bez víry v nadpřirozeno, resp. „bez boha“, které nejsou zahrnovány mezi náboženství, ale podobným způsobem tvoří hodnotové systémy, normy a vzory chování i mechanismy kontroly a represe formující hromadné životní postoje, polit. a soc. struktury. K pojmenování n.s. vede ale především to, že jsou postaveny na analogonech náb. víry, dogmatu a rituálu. Christopher H. Dawson přišel ve 20. l. 20. st. s termínem náhražkové náboženství, který přisoudil víře v pokrok a svobodu, ale i nacionalismu, socialismu apod. jako formám pokračování křesťanské tradice (Progress and Religion, 1929). Pojem n.s. se začal používat v 50. l. pro marxismus, spíše ale pro leninismus a stalinismus a také pro fašismus či hitlerismus. Později, v 60. l., byl spojován s maoismem. Jmenované případy bývají považovány za vyhraněné, typické, modelové, ale prvky n.s. jsou nalézány i v jiných ideol.-polit. systémech (např. v gaullismu). Poprvé termín n.s. údajně použil R. Aron, který jej spojil s potřebou náb. života člověka pozdní křesťanské éry. Křesťanství se podle něho stalo tolerantním, pluralistickým, „slabým“ náboženstvím a řadu jeho rolí převzaly sekularizované novodobé ideologie.
Z Aronových a dalších úvah na dané téma lze shrnout, že náb. rysy zmíněných ideologií jsou spatřovány zejm. v tom, že: 1. jejich „teorie“, tj. globální vize dějin a interpretace světa, byla povýšena na jedinou „pravdu“ (analogie náb. dogmatu), v jejímž jménu jsou „sakralizovány“ stát. instituce a polit. moc, formovány masy vyznavačů politické víry a zaváděny spec. rituály; 2. osoba diktátora přesahuje charismatické vůdcovství, diktátor je chápán spíše jako nedotknutelný vyslanec Boha s neohraničenými pravomocemi (viz tzv. kult osobnosti A. Hitlera a J. V. Stalina); 3. postupně se vytváří panteon hrdinů („svatých“) s rituálem uctívání památek, ostatků, a na druhé straně stigma kacíře – disidenta (viz disent), který je ostrakizován, sankcionován; 4. osobní svoboda je chápána v omezených hranicích ideol. direktiv („přikázání víry“) a rozum a intelekt je určen k službě danému řádu; 5. velkou roli hrají „posvátné knihy“, které jako by nesly „boží poselství“ (např. Kapitál, Mein Kampf, Malá rudá knížka) a jejichž každá věta musí být pečlivě studována a stále opakována, aniž je podrobována kritice; 6. existuje zde mesianismus, vidina „mesiáše“ vynořujícího se z nejhlubších temnot bídy a utrpení (předurčená rasa u Hitlera, Marxův proletariát); 7. účinným prostředkem soc. manipulace je prožitek katarze, přeměny v nového člověka a příslib budoucí ideální společnosti (ráje na zemi); 8. zákl. spol. instituce a systém rolí fungují jako „prostředník mezi Bohem a člověkem“ a mají podobu církve a kněží (strana a její funkcionáři); 9. v řízení společnosti je uplatňován dualistický princip: strana (církev) inspiruje a radí, stát byrokratizuje a vykonává rozsudky. Typická n.s. obsahují všechny tyto rysy, i když v různé intenzitě a v různých jevových podobách.
Podle Jacquese Ellula vyplývá vznik n.s. ze dvou trvalých aspirací: polit. moc touží po totalitě, chce dosáhnout hranic absolutnosti, a „obyčejný člověk“ touží po jasných, „absolutních“ příkazech, po naprosté oddanosti. Ale ve společnostech založených na n.s. dochází časem k ústupu náb. jevů z polit. scény (např. Gardner poukazuje na hist. okamžik, který nastal v sovět. společnosti, když Chruščov zpochybnil některé prvky dogmatu), což lze charakterizovat jako známku úpadku systému. V této souvislosti označil Ellule záp. levičáky za „neoblomné proroky umírajícího náboženství“. I když pojem n.s. se příliš nepoužívá, přirovnání ideologií totalitních států k náboženství se běžně vyskytuje a patří k analogiím, se kterými pracuje laická s-gie. Termín n.s. nelze zaměňovat s termíny rozumové náboženství či občanské náboženství, které se vztahují k jinak hist. postaveným a polit. koncipovaným společnostem, i když ve všech případech jde o analogie náboženství, resp. o specif. podoby a koncentrace prvků tzv. neviditelného náboženství.
secular religion religion sécularisée, religion temporelle säkularisierte Religion religione secolarizzata
Literatura: Ellul, J.: Les nouveaux possédés. Paris 1925; Dawson, Ch. H.: Progress and Religion. London 1929.