Anarchismus
anarchismus – ideový směr, později hnutí, které vystupuje s radikálním odmítáním jakékoliv formy vlády a organizace společnosti, jíž by se jedinec musel podřídit, a prosazuje požadavek absolutní svobody myšlení a jednání. A. jako hnutí vrcholil v druhé polovině 19. st. a v prvních desetiletích 20. st., zejm. v Itálii a ve Španělsku, ale i ve Francii a Švýcarsku, nakonec i v Německu, a své stoupence nacházel i na Balkáně a v Rusku. V této době se rovněž šířil v Čechách, především v severočes. oblasti, v záp. Čechách a v Praze. Za prvního průkopníka a koncipátora a. je pokládán William Godwin, který své názory vyjadřuje nejuceleněji v dvousvazkové práci Zkoumání politické spravedlnosti (1793), kde poukazuje na to, že každé dosavadní uspořádání společnosti je vždy zajišťováno silou a větší část lidí je v něm v postavení porobených; cestou k odstranění státní moci a stávající spol. organizace však není polit. boj, nýbrž osvěta a vzdělávání jako prostředky pěstování a rozvíjení rozumu. Godwinovy názory byly silně ovlivněny osvícenstvím, byl inspirován polit. děním ve Francii v prvních letech po revoluci r. 1789. K jeho vyhraněně negativnímu vztahu k soukromému vlastnictví se později odvolávali především představitelé anarchokomunismu. U dalšího z teoretiků a. Pierra Josepha Proudhona se poprvé objevil termín a. Ve svých pracích Co je vlastnictví (1840) a Systém ekonomických protikladů neboli filozofie bídy (1846) koncipuje ideje „spravedlnosti“ a „vzájemnosti“ (mutualismu), které mají tvořit základ soc., ekon. i morální emancipace člověka, jejímž prostředkem pak je spravedlivá (plnohodnotná) odměna za vykonanou práci, spravedlivá směna, bezúročný úvěr atd. a cílem společnost bez mocenského donucení, bez organizace, která si nepodrobuje individualitu člověka, společnost suverénních (neomezovaných) lidí, neboli a. U Godwina i Proudhona se vyskytují výrazné rysy utopie. Dalším teoretikem a. poloviny 19. st. byl Max Stirner (Kaspar Schmidt), mladohegelovec, který ve své stěžejní práci Jedinec a jeho vlastnictví dovádí do důsledků koncepci „kritického ducha“: individuum je samo sobě účelem, svět je jeho vlastnictvím, prostorem pro realizaci jeho zájmů; jakákoliv organizace společnosti, spol. pořádek, představují omezení a porobu. Stirnerovský a. bývá označován jako anarchoindividualismus. Nejvýraznější postavou anarchistického hnutí 19. st. je Michail A. Bakunin. Byl rovněž ovlivněn mladohegelovstvím, také A. Comtem a zejm. Proudhonem. Působil v řadě revol. spolků, později zakládal vlastní anarchistické organizace, např. Tajný svaz internacionálních bratří, Alianci socialistické demokracie atd. Připouštěl násilí při likvidaci stávající spol. organizace a státu. Když byl v r. 1872 vyloučen se svými stoupenci z Internacionály, založil vlastní Anarchistickou Internacionálu. Další význ. osobností a. byl Petr A. Kropotkin, který smysl a cíl anarchistického hnutí viděl ve společnosti, v níž bude svoboda individua limitována uznáním priority spol. zájmů. Proto bývá považován za představitele „kolektivistického anarchismu“, resp. anarchokomunismu.
Výrazným směrem a. byl anarchosyndikalismus, jehož představiteli byli G. Sorel, H. Lagardelle a K. Friedeberg a podle některých autorů rovněž A. Labriola (svou prací Reformismus a syndikalismus). Anarchosyndikalismus zdůrazňuje zakládání odborových (profesionálních) organizací dělnictva, jejichž úkolem je usilovat o zlepšení materiálního postavení dělníků prostředky „hospodářského boje“ (v intencích social. teorií konce 19. st. a počátku 20. st.) a stávkami (generální stávka může splnit úlohu soc. revoluce). Anarchosyndikalisté odmítají individ. teror jako v podstatě nic neřešící i klasické formy polit. boje, včetně existence polit. organizací, s výjimkou syndikátů, jejichž úkolem je – po převzetí moci formou generální stávky – organizovat hosp. život společnosti a vytvářet příznivé podmínky pro kult. a duchovní rozvoj lidí. Řada představitelů radikálního a. (např. E. Malatesto) odmítala spojování a. se syndikalismem. Podle jejich názoru a. může nebo dokonce musí využívat syndikalismu, ale pouze jako prostředku vlivu na masy. Výrazným symptomem všech směrů a proudů rozvoje a. byl silný antimilitarismus, pacifismus.
Moderní a., ovlivněn anarchistickou historií, zejm. účastí anarchistů ve špan. občanské válce, anarchistickým protifašistickým odbojem za 2. svět. války a vyvražděním anarchistů v SSSR, se koncipuje koncem 50. l. 20. st. převážně jako hnutí mládeže a částečně se překrývá s jinými hnutími (beatniky, hippies apod.). V 60. l., ovlivněn „novou levicí“, opět vstoupil na polit. scénu. Původní myšlenky přímého odstranění státu ustupují myšlence samosprávy duchovní, výrobní a územní. Proto jsou anarchisté současnosti nazýváni též autonomisty. Soustřeďují se na diskreditaci státních mašinérií, ale i na ekologické problémy, na vytváření alternativního životního způsobu, zasazují se proti rasismu, sexismu, za zvířecí práva. Současný a. je v zásadě ideologií a životním postojem mladých lidí, je jednou z kontrakultur mládeže. Prosazuje se i prostřednictvím hudby, polit. orientovaného hardcore, rapu a reggae. Polit. se anarchisté organizují na federalistickém základě, pod přetrvajícím vlivem anarchosyndikalismu. Tento vliv je nejsilnější v románských a skandinávských zemích, kde stále anarchosyndikalisté organizují svobodné odbory ke generální revol. stávce odstraňující mocenské struktury. Moderní a. také transformuje polit. cíle do individ. cílů. Realizuje se životem v komunách a jiných skupinách, squathingem (viz squateři) apod. Zastává daleko širší pojetí a. než klasický a. Jako hlavní princip a cíl však přetrvává snaha o osvobození jednotlivce (všech jednotlivců) od útlaku odcizující moci a permanentní opozice vůči státní moci.
anarchism anarchisme Anarchismus anarchismo
Literatura: Carter, A.: The Political Theory of Anarchism. London 1971; Heintz, P.: Anarchismus und Gegenwart. Berlin 1985; Kropotkin, P. A.: Der Anarchismus. Seine Philosophie. Sein Ideal. Berlin 1923; Read, H.: The Philosophy of Anarchism. London 1991.