Homo politicus
homo politicus – doslova člověk politický – kategorie, která vyjadřuje vztah člověka jako příslušníka moderní společnosti k moderní politice, vyjadřuje jeho závislost a angažovanost v polit. dění. Protože koncepce a výrazy politiky v moderní společnosti jsou rozmanité, není ani vztah člověka k ní jednoznačný. Na jedné straně je poznamenán rozšiřováním demokracie, vyjadřovaném mírou možnosti participace všech na obecních, polit. záležitostech, na druhé straně je polit. i soc. život poznamenán takovou mírou technizace a byrokratizace, že se argumenty aktivní participace na vývoji společnosti jeví jako pouhá ozdoba vzájemné nadosobní souhry sil, ústící do obrazu totální polit. moci. Politika předpokládá nadaného sociálního aktéra, který je schopen vytknout soc. zájem z obecného výkladu světa a zdůvodnit jeho prosazení jako potřebu celku. H.p. je chápán jako někdo, kdo utužuje společnost ve prospěch její části nebo kdo využívá její nejsilnější a nejschopnější část ve prospěch utužení celku společenského konsensu. Síla zbraní byla nahrazena silou argumentů, přičemž se předpokládá, že nejlepší argument přirozeně převáží. Toto se ovšem může dít jen při velmi vysoké míře participace občanů na polit. dění a při vysoké míře jejich kompetence rozeznat nejlepší argument. Dále se předpokládá, že politika je pouhým symbolickým soutěžením o platnost lepšího názoru na obecní záležitosti a že v ní převažují prvky kooperativní nad manipulativními. Ovšem tato teorie, dodnes vévodící v polit. promluvách, byla pravdivá a prakticky průkazná v období konstituce národních států (19. st.), kdy bylo třeba pospojovat rozmanité územní celky ve spojitý fungující organismus. Mistři slova a myšlení, obrozenci, osvícenci, literáti se stali aktéry velké hry o univerzální platnost hodnot, symbolů a předpisů.
Moderní politika, s-gicky vyložitelná pomocí analýzy politických stran, došla výrazné kvalit. proměny, když v 80. l. 19. st. v ní přestala působit osobnost ve svém konkrétně hmatatelném rozměru a politika se stala spíše nadosobním symbolem byrokratizovaných celků, které už žádné skutečné osobnosti nepotřebovaly. Masové strany a stát jako života zbavený stroj (leblose Maschine), jak byly popsány Maxem Weberem, jsou konkrétním doložením takových celků. Člověk, jenž byl původně chápán jako zákl. stavební jednotka politiky, se stává nahraditelnou součástí dění, jehož tendence neovlivní ani špičkoví politici, neboť oni sami jsou – symbolicky nebo i reálně – jeho obětí. Úmysly vyjadřované vznešenými a přijatelnými idejemi se ztrácejí jako bezvýzn. epizoda při tlaku myšlenkových konstrukcí, ideologií, které jsou souhrou souvislostí utkány tak, že totálně ovlivní i jednání svých domnělých tvůrců. H.p. je manipulován tím více, čím více se domnívá, že tvoří stát, dějiny nebo trh a prosperitu. Absurdní důsledky těchto tendencí vyústily do podoby tzv. totalitárního panství (H. Arendtová).
Termínu h.p. použil zřejmě jako první Anthony Downs v r. 1957 pro člověka, který jedná „politicky racionálně“, tzn. že se např. ve volbách rozhoduje na základě výpočtu prokazatelného užitku. Téma h.p. však lze vztáhnout i k projevu jistých hodnot u různých typů lidí ve vztahu k politice. Ruth Lane rozděluje h.p. podle partikulárních a univerzálních orientací a podle orientace na sebe nebo na ostatní. Zkoumání politiky se nemá redukovat na čistě instrumentální dimenzi moci, neboť je nutno vzít v úvahu i aspekt etický, soc. psychol., s-gický apod. Tak je h.p., u něhož převažuje orientace na ostatní, zároveň člověkem sociálním (vyznačujícím se tolerancí a altruismem); když je partikulární a orientuje se na sebe, je člověkem ekonomickým, tj. člověkem skeptickým, soustřeďujícím se na sebezáchranu, zdůrazňujícím užitečnost (viz též homo oeconomicus); člověkem náboženským je, když uznává univerzální hodnoty (čistotu, idealismus, víru ve spásu, odpor ke kompromisům) a je orientován na ostatní; konečně člověkem principiálním je, když je orientován na sebe a zároveň uvažuje univerzálně (orientuje se na právo, rovnost, povinnost). Téma h.p., jak je pojala Lane, obsahuje sice jisté redukce, nicméně je částečným východiskem z rozporu mezi intencionálním subjektem a nadosobní strukturou polit. moci. Tato typologie vyhovuje požadavku vykládat vztah člověka a politiky v konkrétních a rozmanitých souvislostech. (Viz též ideologie, totalitarismus, panství.)
homo politicus homo politicus homo politicus homo politicus
Literatura: Lane, P.: Political Man toward a Conceptual Base. Lipset, S. M.: Political Man. New York 1960.