Kauzalita sociální
kauzalita sociální – termín zavedný především v am. s-gii pro označení specif. projevů kauzality v oblasti spol. jevů. Problémy k.s. se zabývali všichni klasičtí sociologové, zejm. M. Weber, V. Pareto, M. Halbwachs. Na problém vztahu mezi k.s. a statist. pravidelností poukázal již É. Durkheim ve své práci o sebevraždě. V koncepci V. Pareta se zdůrazňuje zejm.: a) význam vzájemné, oboustranné závislosti mezi soc. jevy, b) význam funkcionálních vztahů, c) nezbytnost studia těch prvků soc. systému, které jsou stálé, nikoliv prvků nahodilých a nepravidelných, d) studium podobností a korelací v prostorové a časové fluktuaci právě těchto stálých prvků, e) nezbytnost kvant. měření těchto souvislostí a stanovení korelací, f) to, že v důsledku tohoto postupu lze získat soubor tvrzení, která jsou postupným přibližováním k neobyčejné složitosti soc. světa. Pojem k.s. nezávisle na sobě zavedli R. M. MacIver v r. 1942 a P. A. Sorokin v r. 1934. MacIver formuloval tři axiómy platné i pro soc. oblast: cokoliv se děje, má příčinu; kde existují rozdíly v účincích, existují rozdíly i v příčinách; každá příčina je předcházejícím účinkem nějaké příčiny a každý účinek je příčinou následujícího účinku. Dále rozlišil druhy kauzálních tázání „proč“: 1. kauzální tázání invariantního řádu, neorganické přírody, jež spočívá na fyzikálním nexu (tj. zřetězení příčin a účinků); 2. tázání organických funkcí (biol. nexus); 3. tázání na cíle, motivace a záměr (psychol. nexus); 4. tázání na soc. souvislosti (soc. nexus). Kromě toho existuje nekauzální tázání „proč“, a to inferenční, které je řízeno logickým nexem, a „proč“ závazku, které je řízeno normativním nexem. Podstatou MacIverovy koncepce je důraz na specifikum soc. a sociopsychol. kauzálního spojení, které se odlišuje od univerzální souvislosti fyzikální. Podobně uvažuje Sorokin, který však své pojetí sociokult. kauzality příliš svazuje se svou integralistickou koncepcí. Kritizuje moderní s-gii a teorii vědy za to, že nerespektuje tzv. trojkomponentovost sociokult. fenoménů. Ty totiž mohou podle Sorokina existovat nejen jako materiální předměty a projevovat se jako zjevné, manifestované chování, ale také jako ideje a čisté významy. Protože moderní teorie kauzality jsou založeny na předpokladu, že kauzální vztah lze identifikovat pouze mezi materiálními, objektivními fenomény, vylučují specifičnost sociokult. fenoménů, kde se kauzalita projevuje zcela odlišně: ideje a čisté významy fungují jako specif. příčiny a kauzalitu nelze zachytit mechanickým popisem nebo statist. procedurami.
S-gie, stejně jako exaktní vědy, aspiruje na odhalení kauzálních souvislostí, protože soc. život není nahodilý, má řád, rytmus a svébytnou kauzalitu (A. Giddens). V s-gii je tradičně běžná tendence k unikauzálnímu nebo monokauzálnímu výkladu, což je snaha vyložit určitý soc. proces nebo jev jedinou příčinou, jediným faktorem. Takové teor. konstrukce byly běžné zejm. v 19. st. a jsou známy v podobě antroporasových, soc.-demogr., geogr. a podobných jiných „determinismů“ (viz determinismus geografický, naturalistický, sociální). Také marxismus bývá běžně řazen mezi monokauzální teorie, protože se sice „v poslední instanci“, ale přece jen snaží vysvětlit podstatu soc. života a všechny zákl. soc. procesy z materiálně-ekon. podmínek a pomocí ekon. mechanismů. Monokauzalismus se objevuje také v novodobé s-gii, např. v podobě technologického determinismu, v radikálním behaviorismu apod. Tyto simplifikující koncepce jsou obvykle intelektuálně velmi stimulující a provokující, jejich intelektuální náboj se však poměrně rychle vyčerpává a jejich explanační nebo metodol. radikalismus je nutně liberalizován. Běžně se předpokládá spíše pluralita příčin; rozdílnost mezi autory lze zjistit podle toho, zda a k jakému hierarchickému řazení příčin směřují. MacIver zavedl pojem srážející se příčiny, který má vysvětlovat situace, v nichž figuruje příliš mnoho jevů, které by mohly být identifikovány jako příčiny. Význ. impulsem pro uvažování o k.s. byl funkcionalismus, který ve snaze nahradit pojem příčiny pojmem funkce stimuloval uvažování o vztahu mezi těmito dvěma řadami jevů. V soc. vědách je obvyklé uvažovat o vztahu mezi k.s. a teleologií: některé kauzální souvislosti lze interpretovat přirozeně teleologicky tak, že příčinou určitého specif. chování orientovaného k dosažení určitých cílů je sám tento žádoucí cíl. Spor o k.s. je někdy situován také do kontextu sporu mezi evolucionismem, který hledá příčiny v čase, a strukturalismem, který hledá tzv. synchronní souvislosti nekauzálního typu. V moderní s-gii je rozsáhle diskutováno téma vztahu mezi korelací a kauzalitou. Obecně se v metodol. literatuře sdílí názor, že z prokázaného korelačního vztahu nelze přímo usuzovat na existenci k.s. Souvislost s-gie a etiky je nejlépe manifestována na klasickém fil. problému vztahu kauzality a svobodné vůle. Tento věčný problém je legitimní součástí uvažování o sociální kauzalitě.
social causality causalité sociale soziale Kausalität causalità sociale
Literatura: Blalock, H. M. jr.: Causal Inference in Non-Experimental Research. Chapel Hill 1964; Boudon, R. – Lazarsfeld, P. E.: L'analyse empirique de la causalité. Paris 1966; Coleman, J. S.: Introduction to Mathematical Sociology. Glencoe 1964; MacIver, R. M.: Social Causation. Boston 1942; Sorokin, P. A.: Sociocultural Causality, Space, Time. New York 1943.