Skupina svépomocná
skupina svépomocná – též skupina vzájemné pomoci – v nejjednodušším vymezení skupina lidí, která se sdružila k řešení určitého společného problému (např. ochrany zdraví, životního prostředí, umožnění vzdělání apod.). Vzájemná pomoc a skup. solidarita se vyskytovaly už v prehistorii lidstva v rámci přirozených pospolitostí i jiných skupin, ale nabývaly na významu zejm. v určitých dobách a kult. prostředích. Projevy svépomoci se zařadily mezi megatrendy 70. l. tohoto st. V 80. l. se už v USA sdružovaly milióny lidí v s.s., které čítaly 500 tis. členů, a podobně tomu bylo i v Evropě. V pozadí této současné expanze svépomoci stojí více příčin: reakce na nadbytek technologie, složitost a nepřehlednost institucí, odcizení a anomii provázející civilizační přeměny, na depersonalizaci a dehumanizaci služeb i na zklamání z jejich profesionálního provádění, na pocity izolace a stigmatizace spojené s některými stavy či životními událostmi apod. Rozmach s.s. souvisí též s poklesem významu tradičních integrujících institucí, jako je sousedství, částečně i rodina a církev. Mnohé s.s. kultivují participační étos, kladou důraz na kvalitu života, autenticitu, seberealizaci, autonomii. S.s. a různé nezávislé občanské iniciativy lokálního nebo regionálního charakteru vytvářejí někdy i širší koalice a spojují se do svépomocného hnutí. Je možné chápat je také jako jeden z projevů občanské společnosti. Nejpodrobnější přehled různých interpretací přinesla M. Killilea, která vyčlenila 20 možných chápání s.s., projevujících se různými soc. a org. formami. S.s. nejsou monolitním fenoménem, veškerou jejich činností však prolíná idea soběstačnosti, důvěry ve vlastní znalosti a schopnosti, ve vlastní životní zkušenost.
Existují s.s. malé a lokální, ale také větší, působící na celostání nebo mezinár. úrovni. Z těch jsou nejznámější Anonymní alkoholici, podle Světové zdravotnické organizace největší terapeutické společenství na světě (více než l 200 tis. členů ve 115 zemích), které inspirovalo vznik dalších desítek s.s. Některé zůstávají při „ochranných“ funkcích a slouží především svým členům jako soc. a emocionální opora, hráz proti pocitům izolovanosti a osamocení, důležitý, často jediný zdroj informací, rad, zkušeností, praktik a postupů týkajících se daného problému atd. Jiné přebírají na sebe i funkce „ofenzívní“: usilují vybojovat pro daný stav či problém větší spol. uznání, toleranci anebo podporu (někdy nabývají podoby nátlakových skupin). V oblasti zdraví slouží některé s.s. jedincům ocitnuvším se v dočasné krizi, jiné lidem žijícím v trvalém, často stigmatizovaném stavu, další těm, kteří propadli zlozvyku nebo sebedestruktivnímu chování. Snahou s.s. je hlavně dosáhnout změny v chování členů, jejich spol. postojích, pomoci jim adaptovat se na danou situaci. Známé jsou s.s. pro alkoholiky, narkomany, lidi s psych. těžkostmi; dále s.s. pro obézní, kuřáky, kardiaky, psoriatiky, diabetiky, pro lidi s onkologickými diagnózami, pro rodiče invalidních a dlouhodobě nemocných či umírajících dětí, pro jedince s emociálními problémy nebo pro osoby hledající partnery. Úspěšně působí s.s. zaměřené na seberozvoj, zvýšení vlastní citlivosti a zlepšení komunikace s druhými (viz skupiny setkávání) i s.s. v podobě různých zájmových sdružení a klubů na udržování nebo zlepšení zdravotního stavu atd. S.s. tak utvářejí aktivnějšího a zodpovědnějšího pacienta a reinterpretují úlohu laiků v péči o člověka. Étos s.s. je většinou zvláštní kombinací egoismu a altruismu a zároveň je blízký étosu dobrovolnosti, dobročinnosti a charity. S.s. nejenže netvoří jednolitý proud, ale nemusí být ani univerzálním řešením – ne každému takováto forma pomoci vyhovuje. Nezbavují společnost zodpovědnosti za zásadní řešení otázek životního prostředí, zdraví, vzdělávání, existence apod., nenahrazují oficiální služby, jsou však schopné je vhodně doplňovat. Ačkoli svépomoc má i svoje rizika a úskalí, všude na světě se dnes oceňuje její potenciální přínos ke zlepšení kvality života. V Čechách a na Slovensku má svépomoc dávné tradice v družstevnictví, v činnosti spolků. Novější formy jsou často zaměřeny k vzájemné pomoci v případě nerozvinutých nebo nedostatkových služeb (viz též ekonomie nedostatku, samozásobitelství). Klasickým případem byla vzájemná pomoc a svépomoc při družstevní a občanské výstavbě, která však byla nejednou svépomocí z donucení. Nejvykrystalizovanější pozitivní podobu získala v čes. zemích a na Slovensku svépomocná činnost dobrovolných ochránců přírody a památek (viz hnutí ekologické) nebo socioterapeutických klubů abstinujících aj. Nověji se rozvíjí i činnost svépomocných klubů nezaměstnaných, bezdomovců, propuštěnců z vězení apod.
self-help group groupe d'entraide Selbsthilfegruppe gruppo di mutuo soccorso
Literatura: Bútora, M.: Překročit svůj stín. Kluby abstinujících a jiné svépomocné skupiny v péči o zdraví. Praha 1990; Gartner, A. – Riessman, F.: Self-help in the Human Services. San Francisco 1979; Hatch, S. – Kickbusch, I. eds.: Self-help and health in Europe. Copenhagen 1983; Killilea, M.: Mutual Help Organizations: Interpretations in the Literature. In: Caplan, G. – Killilea, M. eds.: Support Systems and Mutual Help: Multidisciplinary Explorations. New York 1976; Lieberman, M. A. – Borman, L. D.: Self-Help Groups for Coping with Crisis. San Francisco 1982; Moeller, M. L.: Selbsthilfegruppen. Reinbek 1978; Pancoast, D. L. – Parker, P. – Froland, C. eds.: Covering Self-Help: its Role in Social Care. Beverlly Hills 1983.