Magie
magie – (původ termínu je nejasný, snad je jeho kořenem staroperské označení osoby nadané nadpřirozenými schopnostmi) – ponecháme-li stranou, že tímto termínem je také označován jevištní iluzionismus (varietní kouzelnictví, eskamotáž) a lidově pak tajuplné, nevysvětlitelné čarodějnictví, vystupuje pojem ve třech významových rovinách – kult.-antropol., resp. etnologické, fil. a liter. romantismu a okultistické. Klasikem pojetí m. v kulturní antropologii je J. G. Frazer (viz Zlatá ratolest z r. 1911–1915), který své evolucionistické pojetí založil na srovnávacím studiu různých pověrečných rituálů, doloženém bohatým materiálem. Jeho východiskem je analýza magického myšlení, které chápe jako vývojově nejranější, primitivistickou fázi lidského myšlení, resp. jako nesprávnou aplikaci zákl. principů asociace představ, principu podobnosti a vzájemného doteku. Za společného jmenovatele považoval „sympatetický vztah“ (vnitřní soulad). Zákon podobnosti vedl podle něho ke vzniku homeopatické m., založené na tom, že podobné vytváří podobné a výsledek se rovná příčině. Zákon doteku vedl ke vzniku kontaktní m., podle které věci, které byly ve vzájemném styku, na sebe působí (např. cokoli se činí s předmětem, který byl ve styku s určitou osobou, děje se také s touto osobou, což je případ tzv. voltu, čarodějnické praktiky rozšířené ve všech kulturách: probodne-li se stopa určité osoby, působí se jí tím bolest apod.). Uplatňuje se zde princip „pars pro toto“, tzn. část zastupuje celek (volt byl impregnován např. vlasy osoby, na niž měl působit). Frazer dospěl k závěru, že m. je falešným systémem přír. zákonitostí a klamným návodem k jednání, že je nepravou vědou stejně jako neplodným uměním. Protože podle něj náboženství představuje vyšší úroveň lidského myšlení, vznikla m. hist. před náboženstvím a liší se od něj tím, že přinucuje nebo omezuje nadpřirozené síly, kdežto náboženství se je snaží získat na svou stranu (rozdíl rituálu v m. a náb. kultu zaklínání a modlitby). Frazer tvrdí, že náboženství vzniklo, když se začalo pochybovat o praktických výsledcích m., ale nevysvětluje, proč se m. vzdor těmto pochybám udržela, a to i ve vyspělých kulturách. Této teorii bylo vytýkáno, že nezahrnuje celou fenomenologii m., zejm. pak praxi šamanismu (viz šaman).
É. Durkheim (1912) pokládá m. za individualistickou, náboženství za kolektivistické, obojí pak za dva póly téhož jevu, víry. Existují však také kolekt. magické obřady (např. lovecké nebo válečnické tance před započetím lovu nebo válečného tažení), představující princip homeopatické imitativní m.. V jiných teoriích se uvádějí jiná třídění m., např. agresivní a prevenční (k druhému patří zažehnávání nemocí, nošení amuletů a talismanů apod.). Někteří funkcionalističtí autoři (např. B. Malinowski v Magic, science and religion, 1926) soudí, že magický rituál vzniká z úzkostné tenze, kterou umožňuje odreagovat, a že nahrazuje praxi. Magický obřad má zajistit úspěch, o jehož dosažení se pochybuje, který je nejistý. V mysli primitiva vzniká ve stavu úzkosti tendence k expresi a časem je tato akce symbolizována (viz např. magické rity Trobriandů, které mají zajistit úspěch při lovu ryb). Této teorii však odporuje např. A. R. Radcliffe-Brown (1930 a jindy), který celý tento výklad obrací: rituál naopak vytváří úzkost, která zajišťuje účelné chování (např. rituály po narození dítěte u Andamanů, které mají zajistit větší péči o novorozence, navozují strach, aby narození proběhlo bez komplikací). C. Lévi-Strauss (1962) nestaví m. a vědu do protikladu a nechápe magické myšlení jako zásadně insuficientní, resp. inferiorní, ale prostě jako jiný druh myšlení, který je s věd. myšlením paralelní a osvědčuje se u přírodních národů (např. v klasifikaci bylin podle jejich léčebných účinků). W. E. Mühlmann (1969) soudí, že by bylo chybné převádět veškeré fenomény m. jen na primitivní stupně kultury; magické podle něj zůstává obecným lidským potenciálem.
V romantismu je m. spojována se silami nevědomí (C. G. Carus), je chápána jako výraz dokonalosti a symbol absolutna (např. u Novalise magické pojetí poezie). Vzniká tzv. magický idealismus, na nějž navazuje A. Schopenhauer, uznávající vedle kauzálních souvislostí též souvislosti magické. Okultistické pojetí m. (viz okultismus) vyjádřil již R. Bacon výrokem, že m. je praktická metafyzika, interakce mezi transcendentálnem subjektu a transcendentnem reprezentovaným světem tzv. astrálního světla, které je prostředníkem, ale i působcem magické akce. Ta má formu invokativní (prosebnou), resp. evokativní (imperativní), a dynamizujíc astrální světlo, tvoří v něm bytosti, jejichž prostřednictvím může pak operatér působit i v rovině fyzického světa. Klasik evrop. m. H. C. Agrippa von Nettesheim (De occulta philosophia, 1531) se pokouší sjednotit filozofii m. s křesťanstvím na bázi neoplatonismu. M. je pěstována jako metafyzika přírody i jako praktická nauka o využití skrytých sil přírody, zejm. k účelům léčebným (G. della Porta: Magia naturalis, 1619) a ke komunikaci s transempir. bytostmi (magia innaturalis). Dělí se na „černou“ (užití prostředků m. ke zlým účelům) a „bílou“ (její užití k účelům dobrým). Ke vzkříšení středověké m., zejm. ve spojení s hermetismem a s kabalou, dochází koncem 19. st. (Eliphas Lévi: Dogma a rituál vysoké magie, 1856, čes. 1918). Obnovuje se alexandrinská theurgie, což je vyšší forma m. (J. Kefer, 1938). V současnosti nechybějí ani teorie chápající m. jako praxi s personifikovanými silami nevědomí (I. Regardie, 1969) nebo jako praktickou metafyziku sexu, tzv. sexuální m. (satanista A. Crowley, 1929) a nechybějí také pokusy o její experimentální prověřování (římská skupina Ur, londýnská společnost The Golden Dawn, pražská Universalia).
magic magie Magie magia
Literatura: Bittner, K. G.: Magie Mutter aller Kultur. München, Planegg 1930; Cavendish, R.: Praha 1994; Eliáš, O.: Úvod do magie. Praha 1935; Kefer, J.: Syntetická magie. Praha 1938–40; Nakonečný, M.: (1993) Lexikon magie. Praha 1995.