Církev
církev – (z řec. kyriakon = věc náležející Bohu, lat. ecclesia = shromáždění) – v původním sekulárním smyslu shromáždění občanů řídících obecné záležitosti. Podle Starého zákona je to shromáždění Izraelitů uprostřed náb. odlišného prostředí, později pro křesťany (v přímé návaznosti) je to: a) shromáždění všech věřících v jedné lokalitě (místní c.), b) souhrn veškerých křesťanů jako údů mystického těla, jehož hlavou je Kristus (obecná c., která zůstává v různých křesťanských směrech), c) samostatná org. jednotka, ohraničená konfesně nebo územně (takové c. vznikly proto, že nebyla udržena instituční jednota křesťanstva). Dnes je c. chápána jako větší komunita věřících s výraznými prvky instituce, která je nositelem a interpretem náb. dogmatu, zajišťuje náb. rituály, upravuje normy náb. života a provádí specif. typ sociální kontroly – ať již mocí a rozhodnutím kněžské hierarchie (v římském katolicismu), nebo sněmovní úradou za účasti laických reprezentantů (v protestantismu). Charakter c., včetně jejího vztahu ke státu, závisí na povaze příslušné věrouky. Veškeré křesťanské církve ale odvozují svůj původ od tzv. prvotní církve. Osobně ji měl založit Ježíš Kristus a kontinuálně na něj navázali apoštolově. Postupně rozvětvené c. dělí dnes nejčastěji citovaný katol. přístup na: 1. církve s „apoštolskou posloupností“ (s domněle nepřerušenou linií předávání biskupské jurisdikce od doby 12 apoštolů dodnes), mezi něž patří církev římskokatolická a církev řeckokatolická, c. pravoslavná, c. starokatol. a další méně známé; 2. ostatní křesťanské c., k nimž patří všechny protestantské denominace (např. Českobratrská církev evangelická, metodisté, adventisté, Církev československá husitská aj.). Členem křesťanské c. se stává každá osoba, která podstoupí obřad křtu. Ten má otevřít účast nejen na světském životě církevního společenství, ale také na nadpřirozeném životě c. jako „těla Kristova“, prostředkujícím vztah mezi Bohem a člověkem. Členové c. jsou spojeni společným cílem (kterým je „království Boží“, obecnost služby a „spasení“) i společnými povinnostmi a výsadami. Mezi zákl. povinnosti člena c. patří dodržování dekalogu a některých rituálů (např. účast na bohoslužbě).
Nejvíce členů má pravděpodobně c. římskokatol. Je typem soc. instituce se vzorovým vnitřním hierarchickým uspořádáním, postaveným na duchovenstvu, na jeho dominantních soc. rolích (viz též hierarchie církevní). Její org. struktura aplikuje principy paternalismu. Uznávanou hlavou je římský papež. Tato c. je nezávislá na státních a spol. zřízeních. Jako známku své pravosti uvádí od 16. st. (tj. od počátku reformace) tyto 4 vlastnosti: a) jednotu (vnitřní ucelenost, početní převahu, překonání etnických a rasových rozdílů), b) obecnost (úplnost zjevených pravd, celosvět. rozšíření, vyloučení jakékoliv izolace, neomezenost časového trvání), c) svatost (boží původ a zasvěcení Bohu), d) apoštolskost (nepřerušenou „apoštolskou posloupnost“, materiální i duchovní). Katol. c. měla velký a specif. význam ve středověku, kdy se nedistancovala od polit. dění. Až do reformace byl katolicismus většinou státním náboženstvím a církevní duchovenstvo bylo jedním ze 3 zákl. spol. stavů. V současné době vystupuje do popředí charitativní činnost katol. c. (viz charita). Jedním ze zákl. důvodů ustavení c. pravoslavné bylo to, že vých. část c. neuznala nárok římského patriarchy na prvenství v celé c. (viz též schizma). Úloha hlavy c. byla v pravoslaví svěřena panovníkovi příslušného státu, a tak vznikla forma vlády spojující světskou a církevní moc, tzv. césaropapismus (rus. pravoslavný klérus byl podřízen carovi). Téměř všechny protestantské c. vznikly jako pokus o ozdravení katol. c. Protestantští reformátoři odmítli právní moc instituční c. nad věřícím a položili důraz na jeho svědomí. Hlásají, že c. prostředkuje vztah mezi člověkem a Bohem svým zvěstováním, ale musí ponechat i volný prostor, v němž se tento vztah realizuje. Roli prostředníka, časem přesunutou na „náměstka na zemi“, opět přiznali Kristu, v jistém slova smyslu výlučně: jedině on je v pravém slova smyslu knězem (v přeneseném smyslu jsou knězi všichni věřící). Z toho vyplynulo přehodnocení role duchovenstva, jehož úloha nekončí, protože církevní funkce je třeba vykonávat podle řádu, ustanovenými kvalifikovanými osobami, pozbývá však charakteru „nadpřirozeného stavu“ s ostrým odlišením od laiků. Důsledkem bylo také zmenšení vnější moci c., zjednodušení rituálních forem, zmenšení významu zpovědi aj. Krajním důsledkem těchto změn je J. Calvínovo učení o predestinaci. Protestantských c. vzniklo velké množství, některé jsou lokalizovány místně, jiné časově. Jako synonymum zvl. pro menší c. se používá pojem denominace. Běžně bývá pojem c. směšován s pojmem náboženství. Ale náboženství, v nichž neexistuje hierarchická org. struktura a jiné výrazné institucionální znaky, nemají c. Pojem c. se nekryje ani s pojmem náb. organizace, i když c. je určitým typem náb. organizace. Rovněž se nekryje s pojmem sekta. Uvnitř c. mohou vznikat sekty, které jsou chápány jako určité deviace, a příslušná c. většinou vyvíjí tlak na jejich zrušení. Někdy se sekta časem vyvine v samostatnou c. Snahy o větší identifikaci věřících s c. se dnes projevují v tzv. vnitřní evangelizaci.
Problém diferenciace náb. organizací je tradičním s-gickým tématem. Max Weber se zabýval rozdílem mezi církví a sektou (zdůrazňoval akt vlastní vůle spojený s účastí v sektě na rozdíl od příslušnosti k církvi, vznikající většinou po narození, bez vlastní vůle), E. Troeltsch vypracoval typologii náb. organizací včetně církví (viz sociologie náboženství), R. Niebuhr studoval přeměnu sekt v církve. Nejnovější, zejm. am. s-gické studie se zabývají změnou tradičních podob církví, jejich adaptací „modernímu světu“ (J. Beckford, 1970, 1984; R. P. Scherer, 1980; J. Seidler a K. Mayer, 1989 aj.). Tyto otázky jsou také zkoumány v souvislosti se studiem novodobých náboženských hnutí.
church Église Kirche Chiesa
Literatura: Etzioni, A.: The Active Society. New York 1968; Hoult, T. F.: The Sociology of Religion. New York 1958; Kadlec, J.: Dějiny katolické církve, 3 sv. Olomouc 1993; Kubalík, J.: Křesťanské církve v naší vlasti. Brno 1987; Kupisch, K.: Kirchen geschichte, 5 sv. Stuttgart 1983–1986; Molnár, A. – Smolík, J. eds.: Církev ve světě. Praha 1977; Robertson, R.: The Sociological Interpretation of Religion. Oxford 1970; Troeltsch, E.: The Social Teachings of the Christian Churches. New York 1961.
Viz též heslo církve v historickém Malém sociologickém slovníku (1970)