Chalupný Emanuel
Chalupný Emanuel
v Táboře
v Táboře
Po maturitě na gymnáziu v Táboře vystudoval právnickou fakultu české Karlo-Ferdinandovy univerzity (viz Karlova univerzita v Praze) (JUDr. 1904). Absolvoval povinnou praxi v advokátních kancelářích v Mladé Boleslavi, Velvarech a nakonec v Praze (advokátní kanceláře dr. V. Boučka, dr. E. Kalabise), aby mohl vykonávat samostanou advokátní praxi. V roce 1910 vykonal advokátské zkoušky a v Táboře si otevřel vlastní právní kancelář. Zastupoval hlavně venkovany z okolí Tábora, ale i samotné město; právním zástupcem byl též svým přátelům z uměleckého světa, F. X. Šaldovi a O. Březinovi. V letech 1929–33 dočasně převzal advokátní kancelář po zemřelém švagrovi V. Skládaném, vedl ji však jen formálně.
Od raného mládí se zapojil do společenského, spolkového a politického života. V Praze se stal již na počátku univerzitních studií (1898) členem studentského spolku Slavia a posléze redaktorem časopisu Studentské směry. Na univerzitě se též seznámil s T. G. Masarykem; Masaryk jej považoval za talentovaného a po vzniku České strany lidové (tzv. „realistická strana“, 1900; od 1906 Česká strana pokroková) mu bylo nabídnuto členství v této straně i místo redaktora politické rubriky deníku Čas, který byl tiskovým orgánem strany. Chalupný do realistické strany vstoupil (říjen 1903, do jara 1904 byl i členem jejího výkonného výboru), nezůstal v ní však dlouho a ještě kratší bylo jeho působení v redakci Času. Angažoval se v tzv. Herbenově aféře (podzim 1905), v níž zaujal extrémní stanovisko požadující vyloučení Jana Herbena ze strany kvůli podezření z defraudace. Nenašel pro něj nicméně podporu, proto stranu raději sám opustil. Ze svého úhlu pohledu se k aféře vyjádřil v pamfletu Vznik české strany pokrokové (1911), který naneštěstí během voleb do říšské rady využili političtí protivníci realistů ke kampani proti nim. Chalupný naproti tomu zůstal věrný realistickému směru v politické orientaci. Na jaře 1906 přijal nabídku vydavatelského družstva týdeníku Přehled, za nímž stála skupina tzv. mladorealistů, a stal se jeho redaktorem (1906–10). Téměř neustálé vypětí a na hranici možností vedené polemiky mu však podlomily zdraví, takže se redakce na jaře 1910 ze zdravotních důvodů vzdal. Do Přehledu nicméně dále přispíval až do roku 1914, kdy časopis byl po vypuknutí první světové války zakázán. V letech 1906–10/11, která můžeme považovat za klíčová pro jeho veřejné působení, se výrazně projevoval v českém společenském životě, ovlivňoval myšlenkový svět alespoň části české inteligence, aniž by se dalo říci, že byl sám podobně ovlivňován. Svými specifickým způsobem vedenými polemikami (nebyl v takových případech schopen nadhledu) si ale nadělal mnoho nepřátel, což mu patrně výrazně znesnadnilo kariérní postup. Byl velmi hrdý na svůj samostatný úsudek, obtížně přijímal cizí argumenty a hájil svou „objektivní“ pravdu za naprostého nedostatku politického myšlení v širším slova smyslu, často až do hořkých konců (vč. několika soudních sporů pro urážky na cti). Po první světové válce Chalupný již do žádné politické strany nevstoupil, jako nestraník byl zvolen prvním náměstkem starosty Tábora, avšak pro názorové neshody se této funkce brzy vzdal. Svoji levicovou orientaci oficiálně stvrdil po druhé světové válce, kdy nakrátko vstoupil do KSČ, z níž zřejmě sám po čase opět vystoupil pro nezájem jejího ústředního výboru o prošetření denunciací, které na Chalupného docházely.
Chalupný je autorem prvního soustavného českého Úvodu do sociologie (1905), dílo se však přes svoji originalitu nedočkalo patřičné odezvy, mj. proto že se k němu odmítl veřejně vyjádřit T. G. Masaryk. O vědeckou kariéru v oboru sociologie se Chalupný pokusil žádostí o habilitaci na pražské české právnické fakultě (1916), profesorský sbor ji však odmítl projednávat. S podporou I. A. Bláhy se úspěšně se habilitoval na Masarykově univerzitě v Brně (1923), tato habilitace byla přijata také na Vysoké škole speciálních nauk Českého vysokého učení technického v Praze (1924); na obou školách nadále působil jako soukromý docent, do Brna nicméně dojížděl jen dvakrát až třikrát za semestr a nezanechal zde větší vliv. Po vzniku Vysoké školy obchodní na české technice (1929) na ni přešel, ale nestal se členem Mertlova Ústavu pro sociologii a vědu politickou (vznikl 1935). Neúspěšně dopadl jeho pokus o habilitaci (s plánovanou profesurou) v Bratislavě, započatý též ve 20. letech. S profesurou v Praze mu nabízel pomoc již v roce 1920 T. G. Masaryk, avšak Chalupný s díky odmítl, stejně jako později nabídku J. Pekaře; v prvním případě z pocitu rozpaků nad přerušeným kontaktem a ve druhém kvůli domněnce, že jej Pekař vnímal především jako Masarykova názorového odpůrce. Na přelomu 20. a 30. let se sám neúspěšně snažil o přenesení brněnské docentury na pražskou filosofickou fakultu, což odmítl tamní profesorský sbor, místo toho byl roku 1928 jmenován profesorem sociologie na nově založené Svobodné škole politických nauk v Praze; tato škola však neměla status vysoké školy. Po druhé světové válce nebyla obnovena a na její faktické nástupkyni, Vysoké škole politické a sociální v Praze, již Chalupný příležitost nedostal. Mimořádným profesorem byl jmenován v roce 1936 na Masarykově univerzitě v Brně, fakticky však až do roku 1948 nepřednašel, proto poválečný děkan filosofické fakulty J. L. Fischer neúspěšně žádal o jeho penzionování. Učební příkaz mu byl z podnětu I. A. Bláhy dán teprve v roce 1948, avšak již v roce 1950 byl v souvislosti s komunistickou likvidací sociologie penzionován.
Chalupný patřil mezi v zahraničí nejznámější české sociology. Od roku 1923 byl členem Mezinárodního sociologického ústavu v Ženevě a v letech 1934–35 byl také jeho viceprezidentem. Patřil mezi zakládající členy Masarykovy sociologické společnosti (1925), jejímž byl předsedou (1930–39). V období druhé světové války byl předsedou nástupnické České společnosti sociologické (1941–45), vedl ji však jen formálně, a po válce byl jmenován čestným předsedou Masarykovy sociologické společnosti (1946; likvidována 1948). Spolu s I. A. Bláhou a J. L. Fischerem byl v meziválečném období redaktorem Sociologické revue (1930–40) a po druhé světové válce zůstal až do zániku časopisu členem jeho redakčního kruhu (1946–49). Podílel se rovněž na redakci Časopisu Svobodné školy politických nauk v Praze (s různými názvy 1928–38), jehož poslední ročník vedl spolu s F. J. Pavelkou. Významné bylo také jeho redaktorské působení v Slovníku národohospodářském, sociálním a politickém (1929–33), první české sociálněvědní encyklopedii, již koncipoval a pro kterou napsal významnou část hesel. Redakce se vzdal patrně kvůli neshodám s vydavatelem, který z ekonomických důvodů musel dílo omezovat; poslední díl Slovníku proto dokončil Dobroslav Krejčí. Chalupný byl rovněž zakládajícím členem Sociálního ústavu ČSR, na jehož činnosti se podílel po celou dobu jeho existence (1919–40/41), stejně jako v případě komise pro sociologii venkova v rámci Československé akademie zemědělské (1924–48/52).
Chalupný velmi intenzivně a úspěšně pracoval mezi mládeží. Jednak v Sokole, jednak v Junáku, jehož místní organizaci v Táboře zakládal (později oblastní velitel, do 1947). Vždy podporoval smysluplné a aktivní trávení volného času dětí a mládeže. Celoživotními zájmy mu byly klasická hudba – hrál na housle a na violu, hra v šachy a turistika včetně vodáctví. Svůj vztah k přírodě reflektoval v knihách Vltava (1914) a Vody (1929). Po únorovém převratu byl neprávem obviněn z mravního kažení mládeže, avšak připravovaný monstrproces neproběhl, protože celá aféra byla vykonstruovaná a obvinění nepodložená. Ke konci života se intenzivně věnoval sepisování vlastních pamětí, které později připravoval k vydání tiskem, stejně jako nová vydání dalších svých děl. Neměl nicméně možnost publikovat a velmi tím trpěl. Zemřel v ústraní v Táboře. Jeho pozůstalost je z části uložena v Literárním archivu Památníku národního písemnictví, malá část se nachází ve Státním okresním archivu v Táboře, zbývající část je patrně dosud v soukromých rukou.
Jako sociolog se Chalupný považoval za žáka T. G. Masaryka, s nímž se sice na počátku století rozešel osobně, ne však intelektuálně; ze sociologických klasiků vysoce cenil především Herberta Spencera a Vilfreda Pareta. Z díla Maxe Webera přijal především některé teze ze sociologie náboženství, z Richarda Thurnwalda sociální organizaci, naopak Émila Durkheima odsuzoval kvůli jeho funkcionalismu a přílišnému redukcionismu. Místo toho přijímal – leckdy zcela nekriticky – celou řadu méně významných sociologických myslitelů. Obzvlášť oceňoval Radhakamala Mukerdží, jehož regionální sociologii dokonce věnoval samostatnou knihu (1931). Po druhé světové válce věnoval studii v Sociologické revui (1946) údajnému sociologickému dílu J. V. Stalina, ani to však v žádném případě nezabránilo odstranění Chalupného z veřejného života a dokonce jeho perzekuci po komunistickém převratu. Chalupného dílo je neobyčejně rozsáhlé a i když nemůžeme veškeré jeho práce považovat za sociologické, sociologická nebo sociologicky relevantní je jejich velká většina. Podle poslední dostupné bibliografie (Urianek – Mojžíš) je Chalupný autorem 89 vydaných knih a brožur, více než 730 studií a článků, asi 200 recenzí a deseti kratších překladů (kromě toho revidoval Brejchův překlad Comtovy Sociologie).
Hlavním Chalupného sociologickým dílem je jeho pokus o vytvoření vlastního sociologického systému, přítomný již v raném Úvodu do sociologie (1905) a potom v přepracované podobě rozvedený do jako (nedokončené) Sociologie (1916–48, sv. IV/2. 4. posthumně 1969; vydané svazky obecné části: I. Základy; I/2. Vědecká metoda, sociologie a život; II/1. Dějiny sociologie 1. Od prvopočátku až po Comtea; II/2. Dějiny sociologie 2. Vývoj sociologie v 19. století; III/1. Skladba (statika) 1. Část úvodní a nauka o činitelích civilisace; IV/2. Skladba (statika) 1. Úvod a první část nauky o výtvorech; IV/2. 2. Druhá část nauky o výtvorech: Právo, mravnost, výchova, organisace (politika), náboženství; IV/2. 3. Práce a jiní sociální činitelé; IV/2. 4. Sociologie soutěže, boje a války; V. Vývoj (dynamika)). Kadlec uvádí, že Chalupného sociologie byla ještě na konci šedesátých let i v mezinárodním měřítku nejrozsáhlejší „sociologickou soustavou“ vůbec, hlavní teze přitom autor shrnul do Systému sociologie v náčrtku (1928) a v případě zařazení sociologie do soustavy věd v brožuře Logika věd (1945). Z vědy přitom po vzoru Spencera vyčlenil filosofii, a vlastní vědy uspořádal podle příbuznosti do kruhových výsečí v pořadí: logika, matematika, mechanika, fyzika, chemie, biologie, sociologie a psychologie. Postavení sociologie mezi biologií a psychologií zdůvodnil převahou objektivní metody v biologii a subjektivní metody v psychologii, zatímco sociologie používá obou metod v návaznosti na duální povahu všech sociálních jevů.
Sociologii Chalupný chápal jako „všeobecnou vědu o kulturním jakožto společenském systému“, přičemž kulturní stránka tvořila vedle tělesné a duševní stránky jednu ze tří složek lidství. Sociologii pak považoval za nejuniverzálnější vědu o kultuře, která je v dialektickém vztahu ke společnosti a vzniká „objektivací“ přírodních nebo duševních jevů. Kultura (civilizace) se podle Chalupného skládá z činitelů, tvořících základ sociální statiky, činností a výtvorů, jež jsou vehikuly a důsledky sociální dynamiky. Mezi činitele, jejichž rozpracování se věnoval nejhlouběji, řadil: řeč, výchovu, organizaci, právo, ekonomiku, techniku, mravnost, náboženství, teorii a umění (původně v Úvodu do sociologie: řeč, výchovu, politiku, právo, ekonomiku, antropologii, mravnost, náboženství, teorii a umění). Jednotlivé činitele jsou ve vzájemných vztazích, zejména ty stojící v kruhových výsečích naproti sobě (řeč a technika, výchova a mravnost, organizace a náboženství), aniž by byly redukovatelné jeden na druhý. Podobně závisle probíhá také jejich vývoj. Vzhledem k tomu, že civilizace obsahuje veškeré sociální činitele, měl by je sociolog také zkoumat nebo přinejmenším nahlížet, hledat jejich typické vlastnosti a ty abstrahovat, aby se dopátral jejich podstaty a vzájemných vztahů.
Výsledkem této práce je ve vlastním Chalupného případě změť jednotlivých, do různé hloubky pojatých kapitol ve třetím a čtvrtém díle jeho Sociologie, k níž se velmi kriticky vyjádřili autorovi odpůrci. Chalupného „empirickou“ metodu – již I. Arnošt Bláha charakterizoval jako o „geniální postřeh racionální intuice“ – z kritické strany popsal Josef Voráček slovy: „soudní síň (!), výstřižky z ženských časopisů, náhodný rozhovor se ženou za války … dodávají Ch[alupnému] materiál k tomu, aby si vytvořil ‚vědecký‘ a ‚sociologický‘ obraz“. Sociologové pražské školy soudili, že Chalupného dílo kazí dobré jméno jejich oboru a je odstrašujícím příkladem diletantství. Naopak brněnští sociologové či ukrajinský sociolog (emigrant v Československu) Mykyta Šapoval jeho dílo alespoň rétoricky vysoce oceňovali.
V oblasti sociální dynamiky Chalupný formuloval čtyři základní vývojové zákony: zákon objektivace, zákon osamocení, zákon relativního pokroku a zákon zpětného vlivu. Nejuniverzálnější je zákon objektivace, podle kterého člověk jedná nejen na základě zděděných a získaných zkušeností, ale také vnějších důsledků zkušeností a činností jiných lidí, přičemž vytváří biologické a duševní objekty dle své potřeby nebo o své vůli užívá objektů již vytvořených. Zákon osamocení popisuje izolaci a osamostatnění každé sociologické bytosti (kromě člověka jimi mohou být také ostatní organismy, například domácí zvíře nebo roubovaný strom, a ostatní bytosti, ať už hmotné, jako dům, nebo duševní, jako modlitba) a skládá se ze zákona rozmachu druhotvarů (převaha druhotvarů nad prvotvary, např. peněz nad celou ekonomikou), zákona úspornosti epigonství a zákona vývojového oslabení (obojí zdůrazňují potřebu energie na vznik sociologické bytosti; druhotvary šetří energii, která byla v případě prvotvarů vynaložená na jejich vznik, a mohou ji proto využít jinak), zákona vývojové reakce (systém generuje protiváhu přebujelých složek, např. socialismus jako protiváhu individualismu) a zákona vývojové úžiny (vědomí omezenosti, např. délkou života, kterou se člověk snaží překonávat). Toto překonávání není podle zákona relativního pokroku pokrokem absolutním, nýbrž pouze relativním, přičemž takto vytvořené novotvary mají zase zpětný vliv na člověka i civilizaci (zákon zpětného vlivu). Fungování všech uvedených zákonů je podle Chalupného umožněno existencí tzv. základních sociologických pravd, příležitostně nazývaných také zákony, k nimž řadil zákon kulturní pravidelnosti (umožňující predikování vývoje), zákon organického vývoje (civilizace je „bytostí“, která se vyvíjí jako jiné živé bytosti), již zmiňovaný zákon objektivace (objektivní a subjektivní složka sociálních jevů), zákon složitosti sociálních jevů (komplexní příčiny) a zákon sociálního konsensu (všechny části sociálního systému jsou v rovnováze, o kterou v každém okamžiku usilují).
Při tvorbě svého sociologického systému Chalupný sice vycházel ze starších pokusů o vytvoření podobně komplexní sociologické nauky, dosavadní systémy nicméně originálním způsobem dopracovával a překonával. Nebyl epigonem, ani nekritickým kompilátorem, nýbrž vskutku originálním myslitelem; nehledě ke skutečnosti, že takováto „systémotvorba“ byla ve světové sociologii v jeho době již opuštěna. Slovy Josefa Krále: „názory Chalupného vynikají často bystrými postřehy a opírají se o rozsáhlou znalost faktů, ale celá práce trpí rozvláčností … a ne dosti vědeckou a objektivní metodou, jež přehlíží a zkresluje, místo aby nestranně popisovala a vykládala.“ Neméně pregnantně, avšak bez jízlivosti Chalupného sociologický systém charakterizoval Miloslav Petrusek jako kombinaci tří elementů: „(1.) velmi původních idejí (zejména základní strukturace problematiky na aktéry neboli činitele, činnosti a výtvory a část týkající se sociální dynamiky, kde koncepce osamocení a objektivace nesmírně předbíhá dobu); (2.) velmi eklektického a někdy nekritického výběru autorit prvního, ale i n-tého řádu, podle nichž se nelze orientovat ani odhadnout, jaké jsou Chalupného preference; (3.) enormě bohatého materiálu literárního (sociologického i mimosociologického) a pozoruhodných dokladů historických, empirických (v dobovém smyslu), což vše je dnes použitelné.“
Dobové i pozdější výhrady vůči Chalupnému souvisely s celkovou metodou akademické práce, již můžeme v jeho případě považovat za induktivní syntézu na podkladě široce pojatého pozorovávání a logického promýšlení pozorovaného (autor sám hovořil v Úvodu do sociologie o tzv. obrácené dedukci). Jednotlivé poznatky o společnosti Chalupný vřazoval do logicky koherentního systému, míru jejich validity (reprezentativnosti) ovšem neověřoval jinak než vlastním úsudkem, kultivovaným životními zkušenostmi a četbou odborné literatury i beletrie. Měla-li sociologie podle Chalupného zahrnovat všechny sociální činitele, činnosti a výtvory, sociolog k jejich poznání dospíval prostřednictvím vlastní, teoreticky promyšlené kombinace metod zkoumání, metod tvoření (pojmenování, definice, popis, třídění, systém), metod abstraktních (pozorování, pokus, komparace, analogie, indukce, dedukce, definice), případně pomocných metod (kam řadil např. statistiku) a metody sdělení (deduktivní úvaha spojená s omezeními při prezentaci výsledků bádání). Nedoceňoval kvantitativní metody výzkumu, obzvlášť mělo-li by jít o jediný zdroj sociologického poznání, a ve své práci je využil jen výjimečně. Není náhodou, že šlo o raná díla (před spory s představiteli pražské sociologické školy), ani to, že na provedených anketách spolupracovali další badatelé (Poměry dělnictva táborského, 1903 s J. Pavlíkem; Anketa O trestu smrti, 1923 s O. Kyprem).
Mimo vlastní sociologický systém Chalupný zpracoval řadu dílčích studií z oblasti aplikované či historické sociologie, sociologie práva, národa, umění a dalších. Jejich celkový ráz přitom odpovídal skutečnosti, že je autor někdy přímo označoval za speciální části své sociologie. V oblasti sociologie práva je třeba zmínit zejména souborné dílo Sociologie a filosofie práva a mravnosti (1929), ve kterém zdůraznil odlišnost mravnosti od práva, které je pouze její formální objektivací. V řadě dalších drobnějších spisů se věnoval dějinám právně-sociologického uvažování (např. Poměr sociologie k vědám právním a státním, 1917; Právní filosofie V. S. Solovjeva, 1920) a aplikaci sociologických poznatků – spíše by asi bylo vhodné hovořit o kriticky reflektujícím obecném humanismu – v rovině aktuálních právních a správních reforem (např. Reforma trestního práva z hlediska sociologe, 1931). Využil přitom také poznatků ze své sice celoživotní, avšak jen okrajově provozované advokátní praxe.
Velkou pozornost Chalupný věnoval zejména otázce češství a českého národa, respektive národního programu (zejm. Národní povaha česká, 1907; později v několika dalších verzích). Spolu s Masarykem sice uznával význam husitství (Národní povaha jihočeská, 1926), nicméně proti Masarykovu pojetí českých dějin zdůraznil také vliv selství a katolicismu (Josef Holeček, 1922; Dílo Josefa Holečka, 1926, kde Holečka charakterizoval jako sociologa) a v národním obrození působení Josefa Jungmanna (Jungmann, 1909; Josef Jugmann, 1912). Národní povahu přitom charakterizoval na základě specifického jazyka, konkrétně způsobu užívání přízvuku, a prostřednictvím studií o národních velikánech (Havlíček, 1908; Studie o Otokaru Březinovi, 1912; Přední tvůrcové národního programu, 1921; Žižka, 1924, ad.). Za určující rys české povahy považoval její anticipační charakter. Češi podle Chalupného skvěle anticipují, jsou schopni velkého počátečního vzepětí i heroismu, nedostává se jim však síly na dokončení svých plánů, nanejvýš síly pasivního odporu. V rámci literárněhistorických studií se dále věnoval české literatuře 19. století (J. V. Sládek a lumírovská doba české literatury, 1916), a s historikem Josefem Pekařem po první světové válce ostře polemizoval ohledně pojetí husitství (Žižka, 1924, ad.). Arne Novák tyto pokusy o sociologické uchopení témat z historie a literatury nepříliš pochvalně nazval „libovolnými zájezdy do oblastí drahých srdci a cizích metodickému poznání autora“.
Chalupný sice varoval před přímou angažovaností (soudobé) sociologie, kterou považoval za ještě nedostatečně vyzrálou, kromě již uvedených aplikací se nicméně sám mnohokrát „sociologicky“ vyjádřil k dobovým otázkám (dále např. Český stát s hlediska sociologie, 1918; Němci hrozí, 1947). V brožuře Český stát s hlediska sociologie například požadoval nejen připojení Slovenska, ale i Vídně a Budapešti a vytvoření koridoru v Pannonské nížině, který by spojoval nově vytvořené Československo s Jugoslávií (SHS). Většinou byl nicméně střízlivější a k možnostem sociologie jakožto vědy skeptičtější. V dohledné době jí kladl za cíl pouze kultivaci lidského poznání, k řízení společnosti sociology mělo dojít teprve v okamžiku, „až věky budoucí vyzrálým a vyzkoušeným výtěžkům jejím otevřou i brány do praktického života“. Na okraji Chalupného sociologického díla stojí úvahy o jeho dalších životních zájmech a láskách, vycházející z jeho sociologického systému. Jde například o propagaci turistiky, sokolství a skautingu, nebo o svéráznou studii Hra v šachy s hlediska sociologického (1936).
Nedílnou součástí Chalupného díla jsou četné vášnivé polemiky. Jak napsal nadmíru sympatizující hodnotitel, „Chalupný polemizoval vášnivě, s fanatickou neústupností horlitele pro vědeckou pravdu, jak byl o ní přesvědčen, nikdy z pouhých osobních důvodů“, řada z těchto sporů přitom skončila soudní dohrou (a většinou vynucenou Chalupného omluvou). Pomineme-li politické spory, v období před první světovou válkou Chalupný ostře napadl Františka Krejčího za jeho psychologismus (Boj za očistu české vědy a filosofie, 1912) a členy tzv. brněnské právní školy (K. Engliš, J. Kallab, F. Weyr) za jejich normativní přístup (První česká sociologie a poslední odpadky brněnské kritiky, 1917; Poněmčování české sociologie, 1920). Od konce dvacátých let neméně razantně polemizoval s členy tzv. pražské sociologické školy. Spory byly vedeny o metodu sociologického zkoumání i o hodnocení Chalupného vlastního díla, jejich vyvrcholení představuje Chalupného denunciační článek Škůdcové české vědy v Sociologické revui (1940). V poválečném období se musel (úspěšně) bránit nařčení z kolaborace, především však obhajoval sebe i sociologii jakožto obor před marxistickou kritikou. V tomto ohledu úspěch slavit nemohl a když byl po únoru 1948 umlčen, jeho dílo bylo „zhodnoceno“ denunciačním článkem Lubomíra Sochora v Rudém právu (1949). Chalupný byl označen za propagátora nacismu, pomlouvače Marxe i socialismu, hlasatele méněcennosti žen a podobně, pochopitelně bez jakékoli možnosti obrany.
Jako jeden z nemnoha českých sociologů své doby Chalupný dosáhl mezinárodního věhlasu a zkrácené verzi jeho sociologie se dostalo překladů (do angličtiny, francouzštiny a ukrajinštiny). Na mezinárodním poli byl nicméně vnímán pouze okrajově, jako excentrický „ozvláštnitel“ sociologické produkce bez větší relevance. Tato skutečnost odpovídala zastaralému charakteru jeho koncepce sociologie, stejně jako skutečnosti, že nebral ohled na aktuální teoretický a metodologický vývoj světové sociologie a nedokázal se v něm dostatečně orientovat. Z českých sociologů mu tyto nedostatky od konce dvacátých let ostře vytýkali představitelé tzv. pražské sociologické školy, zatímco většinou domácí akademické obce byl sice ctěn, jeho dílo nicméně nevyvolávalo velké nadšení a nemobilizovalo případné následovníky. Jak napsal J. B. Kozák, „Chalupný je geniálně nadaný muž, ale cítí-li tak často potřebu stěžovati si na neuznání, neudělali to mladí lidé, kteří byli kdy proti němu, nýbrž spíše fakt, že dosud není jasno, jaký ‚nový zákon‘ nese.“ Nehledě k tomu, že sám Chalupný napsal zhruba čtvrtinu celé české meziválečné sociologické produkce (!), skutečných žáků měl jenom velice málo. Ze své generace dílčí měrou ovlivnil Jindřicha Fleischnera, Františka Modráčka, Edvarda Reicha a Jaroslava Stuchlíka, jeho přímými žáky byli Vladimír Kadlec, Jaroslav Šíma a Karel Šmejkal; ani jeden z nich se však sociologii dlouhodobě nevěnoval, ani nevytvořil významnější sociologické dílo. Podobně můžeme charakterizovat posmrtné osudy Chalupného díla: navzdory komunistickému odsudku (právě v souvislosti s Chalupným bylo v českém prostředí zřejmě poprvé použito označení sociologie za „buržoazní pavědu“) bylo známé a formálně recipované ve své monumentálnosti, avšak málokdo je skutečně četl a hlouběji promýšlel. A to přesto, že některé jeho prvky byly výrazně inovátorské, anticipující další teoretický vývoj sociologie a dlouhodobě ideově nosné. V roce 1968 se Chalupného obdivovatel František Franta pokusil naznačit, že Miloš Kaláb a Zdeněk Strmiska použili Chalupného sociologických zásad, aniž by ho citovali; ti jeho kritiku odmítli a v následné diskusi s jistou nonšalantní přezíravostí podotkli, že Chalupný si nemůže dělat nárok na autorství obecných myšlenek a řada jeho dalších názorů byla vysloveně mylná.
Bibliografie: Karel Urianek a Vladimír Mojžíš v Josef Zumr (ed.): Emanuel Chalupný, česká kultura, česká sociologie a Tábor (Praha 1999); obsahuje také soupis děl o E. Chalupném.
Knihy: České studentstvo v posledním čtvrtstoletí (Praha 1902); Poměry dělnictva táborského (Dělnický spolek, Tábor 1903; spoluautor J. Pavlík); Studentská otázka a studentské sebevraždy (V. Dorazil, Praha 1904; se spoluautory); Úvod do sociologie I.-II. (Praha 1905; upraveno ve 3 svazcích 1925–26); Národní povaha česká (Praha 1907; 2. vyd. 1908, 3. vyd. 1932 jako Národní filosofie československá I., 4. vyd. 1935 Národní povaha československá); Havlíček: Obraz psychologický a sociologický (Lidové družstvo, Praha 1908); Jungmann (Přehled, Praha 1909); Politické úvahy (Lidové družstvo, Praha 1911); Karel Havlíček (Mánes, Praha 1911; 2. vyd. 1921, 3. vyd. 1959); Vznik české strany pokrokové: Historické vzpomínky (S. D. Kubíček, Tábor 1911); Studie o Otokaru Březinovi a jiných zjevech českého umění a filosofie (Lidové družstvo, Praha 1912); Josef Jungmann (Mánes, Praha 1912); Vltava (F. Borový, Praha 1914; 2. vyd. 1925); Josef Václav Sládek a lumírovská doba české literatury (F. Borový, Praha 1916); Sociologie I. Základy (Praha 1916; 2. vyd. 1927; jako Sociologie I./2 1933); Sociologie V. Vývoj (Praha 1917; 2. vyd. 1935, 3.vyd. 1935 jako Vývoj lidské společnosti); Český stát s hlediska sociologie (Praha 1918); Sociologie III. Statika. I. Část úodní a nauka o činitelích civilisace (Praha 1919; 2. vyd. 1936); Sociologie IV. Skladba II. 1. Úvod a první část nauky o výtvorech (Praha 1921); Přední tvůrcové našeho národního programu: Jungmann, Havlíček, Tyrš, Masaryk (Československá obec sokolská, Praha 1921); Sokolstvo a novýá doba (Melantrich, Praha 1922); Advokát a advokacie jako zřízení právní a sociální (Melantrich, Praha 1922); Sociologie II. Dějiny sociolologie 1. Od prvopočátků až po Comtea (Praha 1922); Časové otázky sokolské (Obelisk, Praha 1924); Žižka: Nástin psychologicko-sociologický (Melantrich, Praha 1924); Dílo Josefa Holečka (Praha 1926); Systém sociologie v náčrtku (Praha 1928; 2. vyd. 1948; ukrajinsky Praha 1927, francousky Paris 1930, anglicky Berlin 1928); Sociologie a filosofie práva a mravnosti (Praha 1929); Vody (Praha 1929; 2. vyd. 1935); Regionální sociologie a demokracie dle nauky Radhakamala Mukerdží (Okresní osvětový sbor, Kdyně 1931); Povaha evropských národů, zejména Němců (Praha 1935); Hra v šachy s hlediska sociologického (Praha 1936); Národní filosofie československá II.: Náš národní úkol (Praha 1938); Sociologie IV. Skladba II. 2. Druhá část nauky o výtvorech (Praha 1939); Sociologie IV. Skladba II. 3. Práce a jiní sociální činitelé (Praha 1941); Logika věd (J. Pohořelý, Praha 1945); Němci hrozí (Praha 1947); Sociologie II. 2. Vývoj sociologie v 19. století (Samcovo knihkupectví, Praha 1948); Sociologie pro každého (J. Hokr, Praha 1948); Sociologie IV. Skdba II. 4. Sociologie soutěže, boje a války (VPA, Praha 1969); František Bílek: Tvůrce a člověk (Růže, České Budějovice 1970).
Studie: Z dějin sociologie (Česká revue 1916); Studium sociologie v Americe a u nás (Parlament 1921); Otázky sociální a vysoké školy (Sociální revue 1922); Vilfredo Pareto, přední moderní sociolog italský a jeho nauka (Sociální revue 1924); O programu sociologie venkova (Věstník ČSAZ 1925–26); Národní povaha jihočeská (Jihočeský přehled 1926); Sociologie na universitách ve Švýcarsku (Sociální revue 1926); Studium sociologie na universitách v Itálii (Sociální revue 1928); Josef Holeček (Věstník ČSAZ 1928); Vysoké školy politické a sociální v Italii (Časopis SŠPN 1928/29); Vybrané partie ze sociologie práva a mravnosti (Časopis SŠPN 1928/29); Sociologie práva v beletrii (Časopis SŠPN 1928/29); Regionální sociologie dle nauky M. Mukerjee (Časopis SŠPN 1929/30); Volební předpovědi ve světle sociologie (Časopis SŠPN 1929/30); Masaryk jako sociolog (Časopis SŠPN 1929/30); Názory Otokara Březiny na náboženství (Sociologická revue 1930); Demokracie východu a západu dle nauky Radhakamala Mukerjee (Časopis SŠPN 1930/31); Reforma trestního práva s hlediska sociologického (Sociologická revue 1931); Politické soustavy v Československu (Sociologická revue 1932); O metodě studia národních povah (Časopis SŠPN 1931/32); Vývoj národní povahy české a sociální vlivy v něm obsažené (Časopis SŠPN 1932/33); Základní pojmy sociologie výchovy (Časopis SŠPN 1932/33); Základní pojmy sociologie organisační a politické (Časopis SŠPN 1933/34); Edvard Beneš jako sociolog (Sociální revue 1934); Některé momenty ze sociologie ženské otázky (Tisk a politika 1934/35); Předpovědi volebních výsledků v soutěži sociologického semináře SŠPN (Tisk a politika 1934/35); Masarykova sociologická společnost (Sociologická revue 1935); Vztahy sociálních struktur k ostatním jevům civilisace (Sociologická revue 1935); Sociolog o budoucnosti Prahy (Tisk a politika 1935/36); Rozbor práva jako výtvoru civilisace (Politická revue 1937/38); Vysoká škola politická (Sociologická revue 1938); Myslitel a člověk (Sociologická revue 1939); Sociologický pojem práce (Sociologická revue 1940); Škůdcové české vědy (Sociologická revue 1940); Sociologie kuřáctví (Vyšší národ 1944); J. Stalin a sociologie (Sociologická revue 1946); Rok 1848 s hlediska sociologického (Sociologická revue 1948); Předpověď výsledků voleb roku 1946 a 1948 v Československu a roku 1948 v USA (Sociologická revue 1948); Na obranu vědy a pravdy (Sociologická revue 1949).
Příspěvky ve sbornících: Osudy české sociologie (Památník spolku českých právníků Všehrd 1918); Národní povaha československá (Idea československého státu. Praha 1936); Sociologické základy politického vzdělání (J. Šíma, ed.: Politika a věda: Sborník k desátému výročí založení SŠPN. Svobodná škola politických nauk, Praha 1938); Tvorba a ohlas doma, Tvorba a ohlas v cizině, Březinův význam v dějinách kultury (Stavitel chrámů: Památník básníka a myslitele Otokara Březiny. Čin, Praha 1941).
Sborníky: Anketa „O trestu smrti“ (Praha 1923; spolueditor O. Kypr); Slovník národohospodářský, sociální a politický (O. Jozífek, Praha 1929–33; spolueditor D. Krejčí); Dopisy a výroky Otokara Březiny (ČAVU, Praha 1931).
Literatura: I. Arnošt Bláha: Osobnost a dílo Em. Chalupného (Sociologická revue 10, 1939, 2–4: 143–158; obsahuje Chalupného bibliografii); František Franta: K článku M. Kalába a Z. Strmisky: K některým otázkám marxistického pojetí sociologické teorie (Sociologický časopis 4, 1968: 118); Jaroslav Kabeš: Emanuel Chalupný (Sociologický časopis 4, 1968, 3: 330–331); Vladimír Kadlec: K dílu sociologa Chalupného (Sociologický časopis 4, 1968, 6: 658–664); Miloš Kaláb – Zdeněk Strmiska: Odpověď k poznámce Františka Franty (Sociologický časopis 4, 1968: 251); Jan B. Kozák – Tomáš Čep – Jaroslav Kříženecký: O vědeckém a filosofickém díle Emanuela Chalupného (Melantrich, Praha 1938); Zdeněk R. Nešpor – Veronika Knotková: „Tvrzení o vymírání náboženství jest terminologický sebeklam“: Příspěvek k české sociologii náboženství v podání Emanuela Chalupného (Dějiny – teorie – kritika 2009, 1: 101–123); Emanuel Pecka: Sociolog Emanuel Chalupný (VŠERS, České Budějovice 2007); E. Reich – J. Šíma – R. Teltšík (eds.): Šedesát let Emanuela Chalupného: Sborník vzpomínek (SŠPN, Praha 1940); Josef Zumr (ed.): Emanuel Chalupný, česká kultura, česká sociologie a Tábor (Filosofia, Praha 1999).
Emanuel Chalupný je autorem některých publikací v Knižní bibliografii české sociologie.