Dějinnost
dějinnost – též historicita – zákl. dimenze lidského bytí spojená s vnímáním času a změny, s vyčleněním „lidského“ z přír. oblasti jako autonomní sféry i s ohraničením „společenského“ (spol. skupin, ras, národů, států atd.). Výsledkem d. jsou dějiny (historie) jako spol. i individ. vnímaný a interpretovaný proces. Popisem konkrétních projevů d. v dějinných událostech se zabývá historiografie. V raných civilizacích dějinné koncepce nejsou přítomny, ale časové pojetí ano, a to většinou cyklické, navazující na kosmogonické představy (viz periodizace dějin). Monoteismus starověkých Židů autonomizoval lidskou sféru prostřednictvím kultu Boha a vedle cyklického pojetí času postupně vyvinul pojetí času jako vzestupné (lineární) linie. Tento proces byl završen v křesťanství, kdy dějiny začaly být chápány jako vzestupný proces, jako vývoj (ve středověku viz Augustinus Aurelius, Otto z Freisingu, Tomáš Akvinský, v novověku na toto pojetí navazuje J. B. Bossuet). Vých. větev křesťanství má v pojetí d. menší smysl pro předmětnou aktivitu člověka, ale její koncepce „dějin spásy“ je optimističtější. Záp. křesťanství se ve stopách Augustinových dívá na člověka a jeho možnosti spásy pesimisticky, ale klade důraz na dynamismus zákl. struktur bytí, na osobní oslovení. Reformace rozpoznala člověka a jeho práci jako konstitutivní faktor d. Racionální koncepce d. přináší novověká filozofie: již od 15. st. se rozvíjí humanistická kritika pramenů (L. Valla a další). V 18. st. zavádí Voltaire pojem filozofie dějin, který označoval nejvyšší zobecnění hist. procesu (viz historiozofie). Osvícenství prosazovalo jako hybnou sílu dějin ideu pokroku, který se opírá o racionální využívání přirozených faktorů vývoje, podnebí, surovin, půdy, lidského intelektu. G. Vico, J. G. Herder, G. W. F. Hegel a další uznávali, že od doby F. Bacona a R. Descarta je účel poznání chápán jako zvětšení moci člověka nad přírodou a životním ideálem je činný život (vita activa).
V moderních dějinných koncepcích je člověk subjektem hist. procesu a d. je zlidšťováním člověka i světa, lidskou emancipací, především cestou poznání a práce. J. Locke ukazuje, že největší díl hodnoty dává věcem práce, která zakládá i vlastnictví. Do dějin je vkládán i etický smysl: jsou světovým soudem (J. Ch. F. Schiller), jejich obsahem je rozvoj pojmu svoboda (J. G. Fichte, Hegel), podmínkou d. je sebeomezení, zdržení žádosti (I. Kant). Hegel vidí zákl. zdroje civilizačního pohybu – tedy d. – v práci, jazyku a organizaci; půdou d. je státní uspořádání (mimo stát nejsou dějiny). Hegelova škola vnáší od 30. l. 18. st. do analýzy d. pojem praxe a razí požadavek „filozofie praxe“ (stejně jako A. von Ciezkowski, M. Stirner), který je pak centrálním pojmem v Marxově a Engelsově mater. koncepci dějin, krystalizující v Ekonomicko-filozofických rukopisech (1844) a v Německé ideologii a klasicky ztvárněné v Kapitálu (I. díl, 1867). Stejně jako novokantovství (G. A. Cohen) omezoval i pozitivismus dějinnou dynamiku (viz sociální statiku A. Comta), hlásal „obrat k pramenům“. Podle W. Windelbanda a H. Rickerta jsou dějiny chaotickým proudem izolovaných jevů, netvořících zákonitou souvislost. Na začátku 20. st. se objevila reakce v podobě filozofie života, která analyzovala jednotlivé navzájem nepropojené a na sebe nepřevoditelné kult. epochy a okruhy (W. Dilthey) a v mnohém navazovala na romantiky (F. von Schlegel, F. E. D. Schleiermacher). M. Weber do analýzy d. vnesl důležitý problém racionality a jmenovitě spol. racionality.
Zhroucení Evropy v 1. svět. válce oživilo koncepce pracující s uzavřeností jednotlivých kultur. Typickým představitelem tohoto směru je O. Spengler, na něhož navázal Arnold J. Toynbee. Zatímco marx. dějepisectví zdůraznilo faktory ekon., soc. a třídní a civilizační smysl techniky, řada autorů vidí v technice zhoubný fenomén (např. L. Mumford), zaměřený na ovládání a manipulaci (M. Heidegger). Vývoj po 2. svět. válce vedl jednak ke koncepci technologického determinismu, resp. ke zdůraznění technologie jako hybné dějinné síly, jednak k ocenění integrující funkce kultury a sféry hodnot (D. Bell aj.). Vznikly koncepce industriální společnosti, postindustriální společnosti, technetronní společnosti, informační společnosti. Nově se akcentují ekologické problémy jako doklad souvislosti člověka s přírodou (viz riziková společnost). Spor mezi modernismem a postmodernismem (J. Habermas – J. F. Lyotard) dostal do rozporuplné diskuse otázky pokroku a dějinné kontinuity, a také sám pojem společnosti. Velmi diskutovaný je pojem „světového systému“ jako rámce vývoje moderní civilizace (I. M. Wallerstein). S-gie stejně jako filozofie a další humanitní vědy se svými koncepcemi reflektuje d. a účastní se procesu vytváření dějin.
historicity historicité Geschichtlichkeit storicità
Literatura: Ransdorf, M.: Nové čtení Marxe, d. I. Praha 1996.