Společnost industriální (PSpol)
Společnost industriální
Dnes už není pochyb, že evropoamerická civilizace žije na sklonku tzv. industriální éry, že všechny společnosti (ať už zformované do podoby národních států, nebo jiných útvarů) fungují na principu společnosti industriální, „industrialismu“. Pravděpodobným původcem termínu, ale zcela jistým prvním významným teoretikem industriální společnosti byl Claude Henri de Rouvroy, hrabě de Saint-Simon (v roce 1790 se vzdal šlechtického titulu), učitel a inspirátor „formálního“ zakladatele sociologie jako vědy Augusta Comta (o formálním zakladateli mluvíme proto, že za reálného zakladatele někteří pokládají Montesqieuea či Tocquevilla, jiní Marxe a ještě jiní Durkheima, nejzatvrzelejší empiricisté pak Adolpha Quételeta). Saint-Simon vychází z několika premis, z nichž asi nejpodstatnější jsou tyto: a) básnická imaginace umístila zlatý věk lidstva do minulosti, ale to byl věk železa; zlatý věk je před námi (idea nezadržitelného pokroku); b) budoucí dokonalý společenský řád může být vybudován jen jako společnost opřená o vědu a techniku, o rozumové, exaktní poznání světa (idea absolutního racionalismu); c) součástí poznávacích aktivit musí kromě přírodních věd být i samostatná věda o společnosti, vydělená z komplexu filozofických doktrín (idea sociologie, ač termín nebyl použit, Saint-Simon mluvil ještě o „sociální fyzice“, někdy dokonce o „sociální fyziologii“); d) důsledkem racionality vnesené do řízení společnosti musí být radikální proměna základních institucí založená na vědeckém poznání (idea institucionální intervence sociologie do společnosti); e) hybnou silou společnosti jsou na straně jedné věda, na straně druhé průmysl (idea spjatosti teoretického vědění a produktivní činnosti) a konečně f) politické řízení společnosti může být vloženo jenom do rukou „užitečné třídy“, nikoliv lidí, kteří svou moc legitimizují původem nebo majetkem (idea racionální legitimity vládnutí).
Saint-Simonova radikálně racionální koncepce obsahovala ještě řadu důležitých (nebo snad jen zajímavých) detailů. Saint-Simon byl například přesvědčen, že „užitečnou třídou“ jsou producenti, tedy ti, kdo výrobu řídí a provozují, což prakticky znamená, že parlament nemůže být nadále složen z dvou dosavadních „vládnoucích tříd“ – šlechty a duchovenstva, ale z reprezentantů intelektuální sféry (vědci, inženýři a umělci) a produktivní sféry (podnikatelé, průmyslníci, výrobci). Třídní boj nelze vyloučit, protože v každé, i industriální společnosti jde o střet zájmů, nicméně může být veden nenásilně a „kultivovaně“, nikoliv jako zápas, ale spíše jako vyjednávání. Z dnešního hlediska by bylo zajímavé připomenout, že Saint-Simon si uvědomoval obrovskou roli expertního vědění, protože již v jeho době se celek vědění stával nepřehledným (odtud pokusy o encyklopedii a klasifikaci věd). Sociální příčiny vzniku industriální společnosti pak Saint-Simon rozpoznal vlastně dost přesně, když konstatoval, že ľancien régime (termín Tocquevillův pro označení předrevoluční fáze vývoje francouzské společnosti) se rozpadá ze dvou důvodů: a) jeho „věroučný systém“, který jej legitimizuje, přestává být věrohodný (krize legitimity) a b) vládnoucí třídy neprodukují, ale parazitují.
Ostatní Saint-Simonovy ideje přesahují rámec tohoto hesla, ale zajímavé jsou, například jeho představa o složení evropského parlamentu, jehož nezbytnost předpokládal, nebo o trojkomorové struktuře parlamentu industriální éry (komora tvůrců, komora badatelů a komora producentů) atd.
Na Saint-Simona navázal A. Comte pozitivně a marxismus kriticky. Engels ve známé studii Vývoj socialismu od utopie k vědě charakterizoval Saint-Simonovu „říši industriálního rozumu“ jako „idealizovanou říši buržoazie“ („spravedlnost“ je buržoazní právo, „rovnost“ je pouze rovnost před zákonem) a celý saint-simonovský koncept odmítl jako utopický a zastírající základní třídní konflikt mezi proletariátem a buržoazií. Nicméně i Engels uznává, že Saint-Simon (jako „syn Velké revoluce“) přesně postihl, že jde o konflikt dělníků a zahalečů, o spor mezi činnou masou národa a bývalou zahálčivou parazitní vrstvou, která musela násilně odejít ze scény dějin (dobrovolně se z dějin neodchází). Praktický problém vidí Engels v tom, kdo bude vládnout. Zahaleči vládnout nesmějí a dělníci vládnout neumějí – proto se politická vláda musí proměnit ve správu věcí a v řízení výrobních procesů. Marx ani Engels nicméně pojem „industriální společnost“, ba dokonce ani „kapitalistická společnost“, nepoužívali – první vůbec, druhý zcela výjimečně. Mluvíce o buržoazní („měšťácké“) společnosti měli na mysli samozřejmě týž vývojový stupeň společnosti, jaký měl před sebou nejprve Saint-Simon a poté Comte. Marx už v raných pracích a Engels ve svých zjednodušujících syntézách viděli hlavní rozpor industriální společnosti v rozporu mezi prací a kapitálem („rozpor mezi společenskou výrobou a kapitalistickým přivlastňováním“) a/nebo v protikladu mezi organizací výroby v jednotlivé továrně a anarchií výroby v celé společnosti.
Marxovská industriální společnost byla vlastně průhledná: na straně jedné bylo sociologicky zřejmé, kdo je kdo, kdo produkuje a kdo si přivlastňuje, na straně druhé byla zjevná dokonalá organizace industriální produkce v jednotlivých podnicích („industriální mašinismus“ s dokonalou kontrolou, řízením a evidencí, později i s rozvinutou motivací k výrobě) a prokazatelně „nespravedlivé“ rozdělení zisku. Soudobé industriální společnosti „smazaly“ obojí, zakryly viditelnost toho, čemu Marx a Engels říkali „základní rozpor měšťanské společnosti“: kapitalista je čím dále méně viditelný (je anonymizován a kolektivizován a zejména skryt pod firmami a společnostmi), výrobce je integrován do spotřební společnosti, takže jeho pocity „odcizení“ či deprivace nejsou ani v nejmenším srovnatelné se stavem před stoletím, ba půlstoletím.
Prognostický moment je zajímavější (Engels na sklonku života říká, že není zajímavé to, kolik z toho, co předpověděli, se nesplnilo a nesplní, ale kolik se toho splnilo): už v diagnóze vzniku industriální společnosti jako nejvýkonnější společnosti všech dob oba shodně konstatují, že velké zeměpisné objevy a kolonizace, která po nich následovala, znásobily odbytiště a urychlily přeměnu řemesla v manufakturu. Dnes je evidentní, že globalizační trend proměňuje tradiční industrii v postmoderní informační a digitální společnost. Konstatování, že v tomto „darwinovském boji“ o trhy a přírodní zdroje je „poražený bez milosti odstraněn“, bohužel nepozbylo platnosti. Ačkoliv marxismus jako ideologie vcelku „padl“, některé podněty prostě ignorovat nelze (zejména to, že Manifest Komunistické strany z roku 1848 je jednou z největších apoteóz historické role buržoazie v dějinách).
Podstatně jinak, protože z radikálně liberalistického (a evolucionistického) hlediska, vidí industriální společnost Herbert Spencer, téměř současník Marxův a Engelsův, který s nimi sdílel pouze obdiv k Darwinovi (tvrdí se, že Spencer inspiroval Darwina, který teorii sociálního boje o život transponoval jako výkladový princip do říše živočišné). Spencer vytvořil klasickou dichotomii dvou modelových („ideáltypických“) forem společnosti – militární a industriální: i když v zásadě jdou oba typy historicky po sobě, jsou následnými dějinnými sekvencemi, žádná soudobá společnost není čistá – každá v sobě nese některé prvky „té druhé“. Tyto společnosti se liší zejména v těchto vlastnostech či charakteristikách: a) dominantní funkce (v militární obranné a expanzivní činnosti, v industriální směna a vzájemné služby); b) koordinační princip (vnucená spolupráce a pozitivní i negativní regulace činností versus dobrovolná spolupráce a regulace smlouvou a principem práva); c) vztah mezi individuem a státem (jedinci existují pro blaho státu, omezení osobní svobody a mobility versus rozhodující role a výsostné postavení jedince, jen malé omezení mobility a svobodného pohybu); d) vztah mezi státem a organizacemi (organizace jsou výhradně veřejné a soukromé jsou vyloučeny versus soukromé organizace jsou podporovány); e) státní struktura (centralizace versus decentralizace); f) sociální stratifikace (pevná struktura profesí, askriptivní, tj. dědičně získaný status versus flexibilita postavení); g) typ ekonomické aktivity (protekcionismus, omezený vnější trh versus vzájemná závislost založená na svobodném trhu, tržní ekonomika).
Z celé Spencerovy teorie, jež nabízí opravdu přehledný a nezpochybnitelný výčet základních socioekonomických a politických charakteristik typů moderních společností (militární typ se transformoval v totalitní společnost, industriální v otevřenou tržní ekonomiku), je ovšem psychologicky zajímavější to, co není notoricky známo, totiž výčet sociopsychologických vlastností, jež jsou v jednotlivých typech společností sociálně oceňovány: v militárním typu to je vlastenectví, odvaha, oddanost a loajalita, poslušnost a disciplína, důvěra v autoritu, zatímco v industriálním typu je to nezávislost, úcta k jiným a tolerance, odpor k útlaku a aktivní boj proti němu, individuální iniciativa, inovativnost a důvěryhodnost, spolehlivost a osobní čestnost. Spencerova vize industriální společnosti byla evidentně současně vizí „slušné společnosti“ a „společnosti důvěry“, nicméně vize nebyla v postmoderní a postindustriální společnosti ani zdaleka naplněna.
Jiní klasikové sociologie k povaze industriální společnosti (pokud ji prostě neztotožníme s kapitalismem) mnoho neřekli: Max Weber se zabýval výhradně modelem vzniku kapitalismu a nepřímo vnesl do konceptu industriální společnosti jako její definiční znak racionalitu a racionální řízení, chování a rozhodování, prvek kalkulace jako nosný princip, Émile Durkheim svou koncepcí organické solidarity ukázal, že dělba práce jako podstatný znak industriální společnosti je pozitivním, nikoliv negativním elementem, protože reálná sociální solidarita je možná jen na bázi nevynucené, ale současně nezbytné kooperace. Významně přispěl k úvahám o tzv. soudobých společnostech (tedy společnostech industriálních) Talcott Parsons, který se opíral o hlubokou znalost klasických názorů na problém a současně na něj aplikoval své vlastní analytické schéma. Parsons ukazuje, že Marx a Weber se shodují, pokud jde o genezi industriální společnosti s průmyslovou revolucí, že se liší v akcentech (Marx vidí základní problém v třídním konfliktu, Weber v růstu byrokracie), oba však podcenili či nedocenili význam demokratické revoluce, jíž přisoudili sekundární roli. Podle Parsonse je moderní industriální společnost produktem souběhu tří revolucí – ekonomické (průmyslové), demokratické (politické) a vzdělanostní („pedagogické“ či výchovně vzdělávací). První z nich je založena na tom, že ekonomická aktivita se přesouvá z komerční oblasti do sféry produkce, druhá dynamizuje nacionalismus a stimuluje vznik národních států a třetí mobilizuje kulturní potenciál. Propojenost těchto „tří revolucí“ zakládá specifickou sociální diferenciaci, totiž diferenciaci podle profesí: zde (podle Parsonse) zůstal nedoceněn obrovský význam Durkheima, který otevřel téma solidarity jako vážného problému industriální společnosti s rozvinutou dělbou práce.
Parsons sdílí představu, že moderní industriální společnost vznikla v geografickém trojúhelníku Francie – Británie – Nizozemí, i když jejími duchovními zdroji nebyl jen asketický protestantismus (jak předpokládal Weber), ale i důsledky renesance, zejména nové estetické a zejména vědecké vidění světa (a pojetí vědy jako „moci“, „síly“). Parsons je současně spojován s teorií modernizace, nezřídka jako její téměř čelný představitel, ačkoliv parsonsovský strukturálně funkcionální model je jen jednou z teoretických výkladových variant proměny tradiční společnosti v moderní (industriální), nadto není zdaleka jádrem teoretického usilování této koncepce (ač Parsons modernizaci věnoval několik prací). Nicméně právě modernizační teorie byla ostře napadána pro své základní premisy: a) modernizace je založena na předpokladu protikladu moderní a tradiční společnosti, která brání svými hodnotovými strukturami a organizací sociálního života progresivnímu vývoji; b) modernizace probíhá ve všech společnostech v zásadě podle těchže vývojových vzorců; c) dynamizujícími silami proměny mohou být endogenní síly (vlastní elity) nebo vstup zahraničního kapitálu a nové, exogenní vzdělávací formy; d) předpokladem dovršení industrializace (modernizace) je překonání dualistické ekonomiky a dualistické společnosti (tedy koexistence tradičních forem většinou na venkově a moderních forem většinou ve velkoměstech); e) vývojovým modelem jsou země západní Evropy a zejména Spojené státy. Parsons skutečně konstatoval, že roli „trojúhelníku“ Francie – Británie – Nizozemí převzaly Spojené státy, a to daleko dříve, než se USA staly jedinou supervelmocí (totiž v polovině 60. let 20. století).
Alternativami k ostře kritizované parsonsovské teorii modernizace jsou například „teorie tří vln“ (A. a H. Tofflerovi), Naisbittova teorie megatrendů, teorie „závislého rozvoje“ (path dependency), tzv. populistické a neopopulistické teorie a konečně teorie světového systému (I. Wallerstein).
Autorství jedné z nejvlivnějších evropských teorií industriální společnosti náleží Raymondu Aronovi, který v 60. letech vědomě navázal na slavnou francouzskou tradici (Saint-Simon, Tocqueville) a rozvinul koncept industriální společnosti tváří v tvář dynamické modernizaci sovětského Ruska. Aron ukázal, že podobnost technologická a strukturně ekonomická nemusí a dokonce ani nemůže vést k tomu, co někteří teoretici označili jako konvergence (sblížení) obou systémů. Aron byl a zůstal přesvědčen, že Sovětský svaz se sice stal industriální společností, ale že jej od západního modelu odlišuje struktura politické moci (koncentrace moci v rukou vládnoucí stranické byrokracie) a dominanta jediné ideologie, tedy absence názorového pluralismu. Za těchto podmínek nelze o žádné konvergenci mluvit. Aron byl současně navýsost realistický v popisu fungování industriální společnosti 60. a 70. let, nepopíral například existenci třídního boje, ale poukazoval na to, že třídní boj je svým způsobem „normální sociální fakt“, protože jde o přerozdělování národního důchodu a o politické a hospodářské zřízení, o jeho aktuální konkrétní tvar, nikoliv o jeho radikální proměnu v „beztřídní společnost“. Třídní boj, pokud není bojem o monopol moci a realizaci sociální utopie ideální společnosti, je standardním průvodním jevem fungování industriální společnosti.
Industriální společnost je nepochybně jedním z produktů dlouhodobého historického procesu, jehož organickou součástí bylo osvícenství: modernita jako podoba industriální společnosti je ztělesněním některých základních osvícenských hodnot – víry v rozum, v sílu vědy (scientismus), v lidskou důstojnost a lidská práva, v budoucí nadbytek a lidské štěstí atd. E. C. Ayers, který v 60. letech promýšlel „industrialismus“, konstatoval prostě a razantně: „Industriální společnost je nejúspěšnější životní způsob, jaký kdy lidstvo poznalo. Doslova – nikdy se lidem nežilo lépe: lidé jedí lépe, spí lépe, žijí déle, bydlí v teplých bytech, oblékají se lépe a jsou zdravější, jsou lépe informováni, prostě – žijí ve zlatém věku osvícenství a uměleckých výbojů“ (1961). Zakrátko měl ale přijít čas, který tuto apoteózu zlatého věku zpochybní a v němž bude „projekt moderny“ prohlášen za „nedokončený“ (Habermas), kdy budou vysloveny zásadní pochybnosti o povaze a smyslu osvícenství (Adorno, Foucault, Lyotard) a kdy se ocitneme na další křižovatce dějin. Ale tak už to chodí, jak praví ironik pozdně moderního věku Kurt Vonnegut.
Literatura:
Aron, R. 1963. Dix-huit leçons sur la société industrielle. Paris: Gallimard
Aron, R. [1965] 1992. Esej o svobodách: zkoumání moderní civilizace. Bratislava: Archa
Ayers, E. C. 1961. Toward a Reasonable Society: The Values of Industrial Civilization. Austin & London: University of Texas Press
Durkheim, E. [1893] 2004. Společenská dělba práce. Brno: CDK
Jordan, T. and Pile, S. 2002. Social Change. Oxford: Oxford University Press
Marx, K. [1867] 1953. Kapitál, sv. 1. Praha: SNPL
Marx, K. a Engels, B. [1848] 1976. Manifest Komunistické strany. In: Vybrané spisy, sv. 1. Praha: Svoboda
Parsons, T. 1971. The System of Modern Societies. Englewood Cliffs (NJ): Prentice Hall
Weber, M. 1998. Metodologie, sociologie a politika. Praha: Oikoymenh
Viz též heslo společnost industriální, marxismus, evolucionismus, dělba práce, revoluce průmyslová, modernizace nebo teorie konvergence ve Velkém sociologickém slovníku (1996)