Společnost masová (PSpol)
Společnost masová
I když primát v použití termínu „masová společnost“ rozhodně nenáleží Hannah Arendtové (pojem „masová společnost“ poprvé pravděpodobně zavedl William Kornhauser kolem roku 1960, aby souhrnně vyjádřil v zásadě velmi pesimistický postoj k soudobé společnosti a navrhl její osobitý „negativistický“ model), byla to právě ona, kdo kategoricky spojil masovou společnost s masovou kulturou: „Zdá se, že masová společnost i masová kultura jsou navzájem propojené jevy; jejich společným jmenovatelem není masa, nýbrž společnost, do níž byla masa včleněna.“ Harold Rosenberg, na něhož Arendtová odkazuje, říká, že „masová společnost – ať se nám to líbí nebo ne – zůstane alespoň v dohledné době naším osudem“.
V první fázi diskusí o masové společnosti šlo více o její kulturní rozměr („masová společnost totálně intelektualizuje kýč“, dává mu legitimitu a činí jej souřadným s produkty tradiční, „vysoké“ kultury) než o rozměr politický a sociální. Arendtová ale přesně postřehla, že vztah masová společnost – masová kultura v zásadě reprodukuje generální vztah „společnost – kultura“ (rozuměj: tradiční společnost a tradiční kultura) a že je tedy třeba se ptát, jaké jsou vztahy mezi „společností“ a „masovou společností“, jaké odlišnosti mezi nimi lze věcně vymezit. Podle Arendtové „snad největší rozdíl mezi společností a masovou společností spočívá v tom, že společnost sice kulturu chtěla, že sice hodnotila a znehodnocovala kulturní věci a zneužívala je pro své vlastní sobecké cíle, ale ‚nespotřebovávala‘ je. Byly obnošené, ale zůstávaly stále věcmi, podržovaly si určitý objektivní charakter: rozpadaly se, vyhlížely jako ruiny, ale nemizely. Masová společnost naproti tomu kulturu nechce, chce zábavu, a zboží zábavním průmyslem nabízené tato společností spotřebovává jako konzumní zboží“ (1954). Arendtová tak nepříjemně otevírá problém, který se potáhne celé půlstoletí až dodneška, problém vztahu společnosti, kultury a médií, problém „vážnosti“ a „závažnosti“, zábavy a hry, problém sociální role a funkce umění v tradiční (a moderní) a postmoderní společnosti, v níž samozřejmě koexistují jak ti, kdo kulturu „konzumují“, tak ti, kteří svou tvorbou na „skutečné kultuře“ parazitují. Ale je něco takového jako „skutečná kultura“?
Sociologicky nejjednodušší vymezení masové společnosti podává Piotr Sztompka, který však vidí spíše jen její vnější slupku – žijeme obklopeni stále větším množstvím lidí, kteří jsou stále anonymnější, a my jsme v tomto světě stále více odkázáni sami na sebe. Bauman by dodal – a odtud plyne naše vyšší odpovědnost za každé naše rozhodnutí (fenomén „masovosti“ či „masifikace“ společnosti tedy má i evidentní etický rozměr). Barbara Szacka říká, že „industriální společnost jako masová společnost“ je vymezena čtyřmi znaky: 1. rozšířením osvěty, důsledkem čehož je, že čtení a psaní ztrácejí svůj elitní charakter; 2. vznikem kategorie „volného času“, která dělí čas na dobu práce mimo domov a disponibilní čas trávený „kdekoliv“; 3. individualizací a atomizací, což prostě řečeno znamená podstatný pokles počtu klasických primárních skupin (rodiny, sousedství, kamarádských kroužků, ale i seskupení pro výkon společných kulturních i jiných aktivit – ochotnickými divadelníky počínaje a dobrovolnými hasiči konče) a 4. rozvojem technických prostředků, které umožňují současné rozšíření téže informace ve velkých skupinách vzájemně nepropojených lidí (jsou spojeni více méně irelevantními informacemi, jež zakládají jejich efemérní komunikační kontakty).
Jde tedy o společnost, v níž proběhly modernizační procesy (urbanizace, industrializace, demokratizace politického života, růst gramotnosti, dramatický rozvoj masové komunikace atd.), v níž se však individua a) stávají stále více depersonalizovanými bytostmi, jež jsou vzdáleny svým původním (primárním) sociálním vazbám a skupinám, jsou skupinově nezakotvené a v tomto smyslu sociálně vykořeněné až marginalizované; b) jsou mimořádně silně ovlivnitelné komerční a politickou manipulací, jež většinou nemá povahu donucení, ale svádění (Jean Baudrillard), a c) podléhají vlivům anonymizované, neviditelné elity politické a hospodářské. Dochází tak k procesu, v němž se lidé proměňují ze „skupinových bytostí“ v bytosti orientované na fiktivní příslušnost k mase, která je ovladatelná totalitárními a autoritářskými ideologiemi. Vznik totalitarismu se někdy s fenoménem masové společnosti poněkud zkratkovitě spojoval (izolované a radikálně vykořeněné individuum se obrací k charismatickému vůdci, který mu nabízí jistotu spočinutí v náručí „lepší budoucnosti“); na možnou souvislost existence masové společnosti a tendence k její politické totalitarizaci asi poprvé upozornil německý filozof a sociolog Emil Lederer již na počátku 30. let. Nelze samozřejmě pominout ani teorii a praxi „role lidových mas“ v pozdně marxistické oficiózní teorii, ale ani promyšlenou (a současně explicite pohrdavou) manipulaci masami, s níž dovedně zacházel nesporně charismatický vůdce Hitler. Sociologicky je ale „půvabnější“, jak teorii masové společnosti anticipovali sociologové, kteří se připojili k tzv. konzervativní revoluci v Německu (1918–1933). Například Hans Freyer podal dramatickou kritiku „průmyslové společnosti“, v níž je prý marginalizován „národ“, tedy de facto masa, takže ke skutečné emancipaci člověka dojde až prostřednictvím „emancipace státu“ a zplnohodnocením „národa“ (1931).
Na úskalí moderní demokratické společnosti, jež v sobě „virus masifikace“ nese, upozorňovali ovšem již klasičtí autoři, například Alexis Tocqueville ve 40. letech 19. století, který viděl nebezpečí v tom, že všechny hlasy v demokracii mají stejnou hodnotu a že demokratická společnost je proto silně náchylná k podřizování se většinovému vkusu – nejen v umění, ale i v politice a sociálním životě: „v Americe vytyčuje většina kolem myšlení začarovaný kruh; uvnitř těchto mezí je spisovatel svobodný, ale běda mu, opováží-li se je překročit: ne že by byl vydán autodafé, ale musel by se obávat nepříjemností všeho druhu a každodenního pronásledování. Absolutní monarchie diskreditovaly despotismus; dejme si pozor, aby jej demokratické republiky nerehabilitovaly a tím, že jej pro menšinu učiní nepřijatelným, mohou jej v očích většiny zbavit jeho odporného vzhledu a hanebné povahy.“ Jak nepřipomenout, že se rozsáhle používá metafory „tyranie“ zejména v sousloví „tyranie blahobytu“ a „tyranie médií“ – dvou centrálních mechanismů, „převodových pák“, jimiž se demokratická společnost s výraznými rysy společnosti občanské mění ve společnost masovou.
Ve druhé polovině 19. století a zejména na jeho konci (atmosféra tzv. fin de siècle) se rozvíjejí pesimistické vize vývoje moderní společnosti (jejichž předchůdcem je zejména Friedrich Nietzsche) a někteří sociologové (zejména z francouzské psychologistické školy) upozorňují na nebezpečí proměny demokratické společnosti ve společnost davů. Gustav Le Bon konstatoval na počátku 20. století, že „vstupujeme do století davů“: „Vstup lidových tříd do politického života, jejich postupná přeměna ve třídy vládnoucí je jedním z nejnápadnějších znaků naší přechodné doby“ (1895). Tuto ideu, která byla patrně nejlépe rozpracována v teorii elit a jejich cirkulace u italského sociologa Vilfreda Pareta (1913), rozvinula řada autorů, z nichž patrně nejvlivnějším se stal Ortega y Gasset, jenž ve spise o „vzpouře davů“ (1930) ukazoval na nebezpečí, jež vyplývají z diktátu mas, který ve společnosti nastolí svými nekulturními, podřadnými požadavky pokleslé estetické a obecně kulturní normy, jež odpovídají jejich omezeným potřebám s dominancí materiálních a spotřebních zájmů. Jeho koncepce je důležitá tím, že masu nespojuje s „nižšími vrstvami“, masa prochází – s prominutím – „napříč společenskými třídami a vrstvami“, „masa není sociální seskupení, ale životní styl, přístup k životu“, pro nějž je charakteristické to, že „masa je přesvědčena o tom, že má právo vnucovat svůj pohled na svět jiným“. Pro masu je příznačná banalita – masy mají „intelekt průměrný a banální a navíc – nejenže o své banalitě vědí, ale mají tu drzost domáhat se práva být průměrnými a svou průměrnost vnucovat všem ostatním“. Ortega y Gasset je přesvědčen o tom, že „jde o jev bezprecedentně nový, který nikdy v dějinách naší civilizace neměl místo“. Proti mase staví vědomě ideu dominantní role aristokracie, která je podobně „průřezovým fenoménem“: „Nikdy jsem neřekl, že lidské společenství musí být aristokratické. Řekl jsem mnohem více, totiž že lidská společnost je vždycky aristokratická, ať chce nebo nechce, protože to vyplývá ze samotné její podstaty. Pokud je společnost aristokratická, je společností, čím méně je aristokratická, tím méně společností zůstává.“
Rozhodně není nezajímavé, že s podobnou ideou vystoupil třicet let před Ortegou y Gassetem ruský spisovatel a filozof Dmitrij Merežkovskij ve spise Grjaduščij cham (někdy se překládá jako Luza na postupu, jindy jako Přicházející chám). Merežkovskij je stejně jako Ortega y Gasset přesvědčen o tom, že vstupem mas do dějin se začíná měnit „duchovní mapa Evropy“. Aristokrat je i u Merežkovského vymezen tím, že na rozdíl od masy („cháma“) přijímá závazek dobrovolné askeze, klade na sebe i na jiné stále vyšší nároky, přijímá tradiční normy a hodnoty a respektuje je – „právě úsilí je to, co aristokrata vyděluje z davu“ (1901). Připomínka Merežkovského, jehož tragická vize se naplnila v bolševismu měrou vrchovatou, je zde na místě: mapa světa či „evropoamerické civilizace“ se vstupem mas na dějinnou scénu opravdu zásadně změnila.
Ortega y Gasset formuloval své „elitistické“ postoje původně jako postoje estetické, když ve slavné studii o „dehumanizaci umění“ (jež se obvykle špatně chápe jako „antihumanistická“) ukázal, že 19. století svým „srozumitelným uměním“ „hýčkalo masu“ a zvrat, k němuž došlo na přelomu 19. a 20. století, vedl nutně k tomu, že masa si začala osobovat estetické soudy založené na tom, že „umění nerozumí“ – a proto o umění nejde. Ortega y Gasset jasně stanovil dělicí čáru mezi „rozumím – nerozumím“ a „líbí – nelíbí“ a ve své detailní analýze moderního umění s neuvěřitelnou předvídavostí načrtl postmoderní vyústění uměleckého a estetického vývoje moderny (do totální autonomie umění, do dominantní role ironie, do důrazu na sociální a ideovou nezávislost tvorby atd.). Podobné tzv. elitistické ideje se projevují také v jiných estetických teoriích (např. u Thomase S. Eliota) a v teorii kultury, kde se ustavuje silný proud tzv. kulturního pesimismu. Kulturní pesimismus ovšem (na rozdíl od Ortegy y Gasseta) navazuje na romantickou tradici kontrapozice génia a netvůrčí masy (Thomas Carlyle) a má celou řadu konkrétních podob, jež se v jednotlivostech liší (fenomenologická kritika „krize kultury“, kritika spotřebního modu chování u Ericha Fromma, tzv. vitalistická kritika moderní společnosti u Arnolda Gehlena aj.). Ideu diktátu masy jako sociálního ohrožení rozvinul také italsko-francouzský sociální psycholog Serge Moscovici (v knize Století davů) a spisovatel, nositel Nobelovy ceny za literatury Elias Canetti (v knize Masa a moc).
Pro všechny tyto koncepce – přes jejich značnou ideovou, filozofickou i sociologicko-politickou rozdílnost – je příznačné, že se v nich objevuje několik konstantních témat, jež jsou z různých hledisek rozpracovávána: a) úpadek sociálních hodnot (zejména morálních a estetických), b) absence duchovního jádra společnosti, ideového centra, jež by bylo garancí trvalého hodnotového souladu (konsenzu), což souvisí s procesy sekularizace, oslabenou rolí náboženství a zpochybněním všech vlivných ideologií, c) individuální odcizení člověka od produktů vlastní činnosti, a to jak materiálních, tak duchovních a institucionálních, ale i od bytostné lidské přirozenosti a přírody, a d) podstatné oslabení vzájemných vztahů mezi lidmi, jejich snížená senzibilita, pokles zájmu o problémy druhých, absence představy „bližního“, který potřebuje pomoci, a tedy pád dokonce i elementárních zárodků vzájemné solidarity, které se utvářely v raném kapitalismu.
Masová společnost sama byla kritizována „zprava“ (již uvedená tradiční i moderní tzv. elitistická kritika, která poukazovala zejména na ohrožení elitních forem tzv. vysoké kultury a na diktát pokleslého vkusu) i „zleva“ (degradace pracujících lidí na bytosti manipulované kapitalistickou organizací práce a volného času a „masírované“ reklamou a celou atmosférou spotřební společnosti). Zatímco pravicová kritika (např. Allan Bloom ve slavné knize o úpadku amerického vysokého školství) zdůrazňovala nebezpečí zániku kulturních elit jako nositelů evropoamerické tradice, levicová kritika poukazovala na úpadek mas, které se stávají obětí komerčních forem masové kultury. Kritika masové společnosti se tak stává kritikou masové komunikace ve službách centralizované politické moci.
Daniel Bell se pokusil již v 60. letech dát pojmu masová společnost ideologicky neutrálnější význam a prostě konstatoval, že americká společnost je masovou společností, což ale neznamená nic jiného, než že a) role sekundárních (tj. instrumentálních, funkčních, profesních atd.) vztahů podstatně vzrostla a sociální kontrola ze strany primárních skupin (rodiny, sousedství) se oslabila, b) posílila se role specializace nejen ve smyslu profesní diferenciace společnosti, ale také ve smyslu specializace vědění, které je ve společnosti nerovnoměrně rozděleno, společnost jako celek je však vzdělanější a informovanější (odtud se pak odvine teorie společnosti vědění Nico Stehra), c) roste anonymita jako důsledek psychické hygieny, protože lidé nemohou své emocionální vztahy v masové společnosti projevovat jednoduše proto, že by to psychicky (z kvantitativních důvodů) neunesli, d) což má ale současně ambivalentní důsledek v tom, že se snižuje role neformální kontroly, a konečně e) masová společnost je dynamičtější, mobilnější, lidé se mohou volněji pohybovat, aniž by byli permanentně sledováni bedlivým okem pozorných sousedů.
Je ovšem známo, že druhou stranu této pozitivní mince ukázal spisovatel George Orwell ve své slavné kritice totalitní společnosti (1984), která je pod permanentní kontrolou Velkého bratra právě proto, že lidé jsou anonymizováni a sociálně málo vzájemně spojeni. Obdobné „panoptikum“ najdeme ve filozoficky rozpracovanější podobě u Foucaulta (Dohlížet a trestat) a sociologicky u Zygmunta Baumana.
V době svého boomu teorie masové společnosti silně ovlivnila teorii masové komunikace (vznikla klasická triáda: masová společnost – masová média – masová kultura). Postupně však zejména empirické výzkumy ukázaly, že a) recipienti masových médií netvoří ani zdaleka homogenní masu, že jsou mnohem diferencovanější a mnohem méně atomizovaní, b) manipulace prostředky masové komunikace je omezenější, než se předpokládalo, a manipulativní vliv je nižší a konečně c) růst role populární kultury se neděl přímo na úkor „vysoké kultury“, ale byl relativně samostatným, paralelním procesem – médii ovšem silně stimulovaným a komerčně manipulovaným; populace zainteresovaná na „vysoké kultuře“ (tradiční „kulturní elita“) se kvantitativně příliš nezměnila.
Přirozeným protipólem – nejen teoretickým – koncepce masové společnosti je představa společnosti pluralizované, silně diferencované, kulturně a stylově heterogenní. Koncept „postmoderní společnosti“ v kterémkoliv z jeho možných významů je tak vlastně opozitem konceptu masové společnosti, jakkoliv postmoderní kultura nezřídka „lidovému vkusu“ nezřízeně nadbíhá. Na druhé straně nelze pominout skutečnost, že i v této pluralizované etc. společnosti se znovu projevují výrazné tendence ke kulturnímu pesimismu a objevuje se fenomén, který dostal příznačný název morální panika (jde o masový pocit intenzivního ohrožení některých základních sdílených hodnot, které integrují společnost).
Literatura:
Arendt, H. 1983. Men in Dark Times. San Diego, New York and London: A Harvest/HBJ
Arendtová, H. [1954] 1994. Krize kultury. Čtyři cvičení v politickém myšlení. Praha: Mladá fronta
Arendtová, H. [1951] 1996. Původ totalitarismu, sv. I–III. Praha: Oikoymenh
Bensam, J. and Rosenberg, B. 1963. Mass, Class, and Bureaucracy. The Evolution of Contemporary Society. Englewood Cliffs (NJ): Prentice Hall
Bloom, A. 1987. The Closing of the American Mind; citován polský překlad Umysł zamknięty. Poznań: Wydawnictwo Zysk i S-ka, 1997
Čech, M. 2006. Idea osobnosti mezi Ruskem a Evropou. Literární noviny, 24. dubna
Freyer, H. 1931. Revolution von rechts. Jena: E. Diederichs
Giner, S. 1976. Mass Society. London: Heineman
Kornhauser, W. 1960. The Politics of Mass Society. New York: Macmillan
Kunicki, W. (ed.) 1999. Rewolucja konserwatywna w Niemczech 1918–1933. Poznań: Wydawnictvo poznańskie
Le Bon, G. [1895] 1992. Psychologie davu. Praha: Kra
Merežkovskij, D. S. [1901] 1912. Luza na postupu. Praha: Pelcl (vydání z roku 1928 v nakladatelství Kvasnička a Hampl nese název Přicházející chám)
Ortega y Gasset, J. [1925] 1992. Dehumanizácia umení. Filozofia, roč. 47, č. 2
Ortega y Gasset, J. [1930] 1993. Vzpoura davů. Praha: Naše vojsko
Pareto, V. [1913] 1968. Traité de sociologie génerale. Genève: sine
Pareto, V. 1994. Uczucia i działania. Fragmenty socjologiczne. Warszawa: PWN
Szacka, B. 2003. Wprowadzenie do socjologii. Warszawa: Oficyna naukowa
Sztompka, P. 2003. Socjologia. Kraków: Znak
Tocqueville de, A. [1835 a 1840] 2000. Demokracie v Americe. Praha: Academia (Další vydání Voznice: Leda, 2012, 2018)
Viz též heslo společnost masová, masa, kultura masová, společnost industriální, modernizace, dav, elita, kultura, umění nebo komunikace masová ve Velkém sociologickém slovníku (1996)