Společnost pro socialní bádání
Společnost pro sociální bádání (1937–1980, 1990–2003)
Společnost pro sociální bádání (původně psaná Společnost pro sociální badání) založil nejprve jako spolek 21. května 1937 v Praze Josef Král spolu s patnácti dalšími sociology pražské školy, kteří již dříve (1933, resp. 1935) demonstrativně vystoupili z Masarykovy sociologické společnosti. Společnost přitom představovala formální organizaci již dříve existující skupiny, vydávající od roku 1931 časopis Sociální problémy (později Sociologie a sociální problémy) a Knihovnu Sociálních problémů. Předsedou Společnosti se stal Josef Král, místopředsedou statistik Antonín Boháč, ve výboru byli dále činní Jan Souček, Leopold Šauer a Zdeněk Ullrich. Programové prohlášení Společnosti přinesl časopis Sociologie a sociální problémy (6, 1938–39, 1: 89–90), jejími členy se mohli stát jen ti, kdo chtěli pěstovat sociologii a sociální vědy „metodami opravdu vědeckými a empirickými“, jak to odpovídalo empiricistickému pojetí sociologie, reprezentovanému především Otakarem Machotkou a Zdeňkem Ullrichem. Záměrně se jednalo o poměrně úzké vymezení, protože Společnost pro sociální bádání chtěla být „exkluzivním klubem“ a odmítala široké pojetí sociologie reprezentované Masarykovou sociologickou společností. Členy Společnosti nebyli ovšem jen sociologové, nýbrž i geograf Jaromír Korčák, filosof Jan Patočka, religionista Otakar Pertold, právník Zdeněk Peška, demograf Václav Sekera, organizátor Václav Verunáč či sociální antropolog Josef Voráček. Společnost sídlila v prostorách pražské filosofické fakulty na Smetanově náměstí 55 (dnešní náměstí Jana Palacha), později v neoficiálních soukromých prostorách.
Společnost pro sociální bádání byla především formálním institucionálním zakotvením svých členů, kromě vydávání časopisu nevyvíjela prakticky žádnou činnost. Zaštítila ovšem osm moderně pojatých kvantitativních výzkumů, jejichž přehled podal Z. Ullrich (Sociologie a sociální problémy 5, 1937: 53–60, 306–320). Jednalo se především o výzkum poměšťování pražského okolí, dále byly provedeny výzkumy abiturientů českých, moravských a slezských škol v roce 1933–34, asimilace československých menšin v pohraničí, sociálního původu středoškolských profesorů a jejich sociální recepce, sociálního původu důstojníků vojenské školy v Hranicích na Moravě, iniciativy vojínů v krizových situacích, dědičnosti povolání a sociální mobility a konečně výzkum sympatií školních dětí.
Během druhé světové války činnost Společnosti mimo neformální setkávání zanikla, respektive byla protektorátními úřady zakázána. Někteří její členové se zapojili do odboje (O. Machotka), jiní kolaborovali (J. Mertl), ti pak byli ze Společnosti pro sociální badání vyloučeni. K obnovení činnosti došlo 26. června 1946, kdy byl výbor doplněn o Františka Dědka, Otakara Machotku a Josefa Voráčka. Společnost ovšem nadále zůstávala spíše exkluzivním spolkem s méně než dvaceti členy, negativně vymezeným vůči většině české sociologické obce. Úsilí Josefa Krále o zřízení Sociologického ústavu při České akademii věd a umění vyznělo naprázdno (viz Česká akademie věd a umění). Exkluzivita a úzce skupinový/osobní charakter přitom Společnost pro sociální bádání zachránily před osudem většiny českých spolků (včetně Masarykovy sociologické společnosti) po únoru 1948. Akční výbor, který musel být tvořen členy spolku, ve složení J. Král, V. Sekera a J. Voráček na své společnosti neshledal nic závadného, emigranti (O. Machotka, Z. Ullrich) před odchodem do exilu ze společnosti prozíravě formálně vystoupili, aby ji tím nekompromitovali. Došlo sice k zániku časopisu Sociologie a sociální problémy a Společnost nesměla vyvíjet ani žádnou jinou veřejnou činnost, k jejímu zákazu však nedošlo a Společnost přestála i likvidaci posledních živořících „nesocialistických“ spolků ve druhé polovině padesátých let.
Josef Král, který byl až do své smrti předsedou Společnosti pro sociální bádání, byl sice v roce 1958 vyzván Komisí pro organizaci vědeckých společností při ČSAV, aby se Společnost připojila k nějaké společnosti pod touto organizací, nicméně následujícího roku „s projevem dokonalé úcty“ oznamoval, že tak nemůže učinit. Na tom snahy ustaly. Členové Společnosti pro sociální bádání – podle zprávy z roku 1961 jich bylo čtrnáct, aniž směli přijímat nové členy – se soukromě scházeli a diskutovali aktuální sociální a sociologické otázky, sami pro sebe si pořádali přednášky, a když Jaroslav Klofáč v Rudém právu (2. 11. 1963) zmínil „faktickou neexistenci“ jejich společnosti, ohradili se proti tomu alespoň dopisem. Kolektivní členství Společnosti pro sociální bádání v Mezinárodní sociologické asociaci je doložitelné ještě v roce 1964, z tohoto faktu ani formální existence Společnosti však prakticky nic nevyplývalo: společnost nevyvíjela a nemohla vyvíjet žádnou veřejnou činnost, reálně se nemohla věnovat ani jakékoli vědecké práci s výjimkou soukromých diskusí. Přesto jménem Josefa Krále v polovině šedesátých let odmítla nabízené sloučení s Československou sociologickou společností při ČSAV. V této podobě Společnost přečkala smrt Josefa Krále, po němž byl předsedou zvolen Josef Voráček. Teprve po Voráčkově smrti (1980) se pozůstalí členové shodli na tom, že další existence Společnosti nemá smysl, a své rozhodnutí nezávislou organizaci likvidovat stvrdili odevzdáním razítka společnosti odboru vnitřních věcí Národního výboru hl. m. Prahy 17. září 1980. Někteří z nich vstoupili do Československé demografické společnosti (viz Česká demografická společnost), kde pod vedením Václava Sekery vytvořili skupinu pro sociální demografii, což byl už původně Voráčkův plán, nicméně ta záhy přestala vyvíjet jakoukoli činnost.
Listopadový převrat v roce 1989 vedl zbývající členy (v některých případech možná jen příznivce) Společnosti pro sociální bádání – Bohumila Geista, Miroslava Glyknera, Helenu Janišovou a Vladimíra Rauschera – ke snaze o obnovu. Když se přímá obnova ukázala jako právně neschůdná, Společnost pro sociální bádání byla nově registrována ministerstvem vnitra v březnu 1990. Jejím předsedou se stal Bohumil Geist, který byl rovněž dlouhodobě jediným aktivním členem tohoto spolku. Obnovená Společnost se snažila o kontakt s exilovými českými sociology, začala pořádat veřejné přednášky, vydávat nepravidelně vycházející Informační list a ambiciózně uvažovala o organizaci vlastních sociologických výzkumů. Tato ambice, stejně jako nízká kvalita Geistových publikací (především Sociologický slovník z roku 1993), svědčily o nulovém rozhledu po moderní světové i české sociologii; do Společnosti (nadlouho) nevstoupil žádný aktivní sociolog, její noví členové (bylo jich až kolem čtyřiceti) se rekrutovali ze zcela amatérských zájemců o obor. Bohumil Geist naopak vynaložil velké úsilí ve snaze denuncovat všechny soudobé aktivní české sociology, často oběti zvůle komunistického režimu, jako údajné marxisty, bránící obnově „skutečné“ sociologie reprezentované jím samým. Tím se Společnost pro sociální bádání na české akademické scéně zcela marginalizovala a její existence ztratila jakýkoli smysl. Valná hromada v květnu 2003 proto rozhodla o rozpuštění Společnosti, s čímž sice Geist nesouhlasil, společnost však fakticky přestala existovat.
Literatura:
Zdeněk R. Nešpor: „Jan Mertl: sociolog-kolaborant, nebo oběť okolností? ” Sociologický časopis / Czech Sociological Review 48, 2012, 2: 343–365.
Zdeněk R. Nešpor: „Znovuzaložení Společnosti pro sociální bádání v 90. letech 20. století.” Lidé města 10, 2008, 1: 37–69.