Religiozita
religiozita – čes. též náboženskost – souhrnné označení vlivů náboženství na vědomí a chování jednotlivců i spol. skupin a celků, resp. souhrnný výraz pro náb. cítění, postoje, chování. R. je kategorií bezprostředního empir. nazírání a zkoumání. Z hlediska s-gického je to soc. kvalita jedince či skupiny postižitelná empir. vymezenými a sledovatelnými vlastnostmi a znaky. Na jejich základě lze odlišovat lidi religiózní (náb. orientované) od nereligiózních (areligiózních, nenáb.). Za klíčový se považuje vztah k bohu a nadpřirozenu vůbec, náb. víra a její projevy. K náboženskému chování patří zejm. vykonávání náb. obřadů, návštěva bohoslužeb, svěcení církevních svátků, dodržování rituálů a zákazů, četba náb. literatury, rozšiřování „Svatých písem“, náb. výchova. V současné záp. sociologii náboženství je striktně odlišováno náb. vědomí od náb. chování.
Existují 2 zákl. výzk. koncepce r.: první zdůrazňuje význam subjektivních stránek a dává důraz na stav vědomí, na vnitřní prožitky a úmyslně opomíjí projevy ve sféře chování; druhá naopak popírá možnosti empir. zkoumání náb. vědomí, které chápe jako ryze individ. a iracionální záležitost, zaměřuje se pouze na zkoumání chování a činností. V posledních l. se objevuje potřeba komplexnějších a diferencovanějších přístupů ke zkoumání r., což se mj. odráží v používání mnohorozměrného škálování ke zjišťování jednotlivých stránek chování a zároveň i míry vnitřního prožívání těchto obřadů a intenzity víry. Sociologie religiozity, která je součástí sociologie náboženství, rozlišuje kromě obsahu náb. víry její intenzitu a stupeň náb. informovanosti. U náb. chování odlišuje formy kultovní (návštěva bohoslužeb, provádění náb. obřadů, svěcení náb. svátků atd.) od mimokultovních (psaní náb. děl, přednášková, výchovná a propagandistická náb. činnost). Úroveň r. posuzuje podle podílu náboženství v každodenním jednání a chování lidí, zejm. v oblasti morálky, rodinného života, v interpersonálních vztazích, v hodnotových orientacích. Všímá si vnitřních stimulů náb. činnosti. K zákl. motivům r. se počítají potřeba náb. víry a ideje stejně jako pocity strachu z Boha, lásky k němu, naděje na posmrtný život apod. Čes. s-gie religiozity se empir. zaměřuje přednostně na tyto problémové okruhy: obsah a intenzita náb. víry, intenzivnost náb. chování a jeho místo v celkovém souhrnu činností člověka, úloha individua v náb. skupině, stupeň aktivnosti v šíření náb. názorů a místo náb. motivů ve struktuře motivů náb. i nenáb. chování.
religiosity religiosité Religiosität religiosità
Literatura: Stark, R. – Bainbridge, W. S.: The Future of Religion: Secularization, Revival and Cult Formation. Berkeley 1985; Wilson, B.: Religion in Secular Society. London 1966; viz též religionistika, náboženství, sociologie náboženství.