Protestantismus

protestantismus – (z lat. protestor = veř. dosvědčuji, prohlašuji) – souhrnné označení pro křesťanské církve, společenství a různé proudy uvnitř křesťanství, které se v době reformace oddělily od římskokatol. církve, a to nejprve v 15. st. v čes. zemích, v 16. st. v Německu, Švýcarsku (curyšská a ženevská reformace), Francii (hugenoti), Nizozemí, Skandinávii, Anglii a Skotsku, v Uhrách, Polsku a na Litvě, v Pobaltí, později v důsledku misijního působení v jižní Africe a na území USA a Kanady. Pojmenování p. je odvozeno od Protestace, kterou v r. 1529 ve Špýru podepsala část šlechticů a měst proti rozhodnutí říšského sněmu omezit luterství v Německu. Luteráni dnes patří mezi nejpočetnější protestantské církve. Kromě nich existují různé reformované kalvinistické církve (viz kalvinismus a anglikanismus). K protestantským církvím a denominacím se hlásí asi 340 mil. věřících na celém světě. P. je vedle katolicismu a pravoslaví jedním ze tří zákl. proudů křesťanství; jeho dogma a rituál má mnoho společného s oběma zbývajícími. Jako katolicismus uznává např. trojjedinost Boha, jako pravoslaví odmítá očistec a celibát. Specif. pro p. je obrat k výlučné autoritě bible. Zásada „sola Scriptura“ čili „pouhým Písmem“ je označována za „formální princip“ reformace či p. (viz též ortodoxie), zatímco důraz na spasení jen díky boží milosti („iustificatio sola gratia“) a jen skrze médium osobní víry („sola fide“) je „materiálním principem“ (viz též providencialismus). P. uznává církev jako prostředníka mezi Bohem a člověkem jen ve smyslu „obecenství služby“ a kázání evangelia, zamítá ji jako „panovnici božským právem“ nad svědomím lidí, s čímž souvisí setření bytostného rozdílu mezi knězem a laikem. P. zrušil některé svátosti, pro něž nenalezl oporu v bibli, podobně i uctívání svatých, jinak chápe zpověď, zjednodušil výzdobu chrámů (často jsou odstraněny obrazy a zejm. sochy), kázání, modlitby a zpěv žalmů koná v nár. jazyce, zrušil klasické řeholní řády. Jednotlivé církve a denominace mají své další zvl. rysy. Velkou roli v p. hraje protestantská etika.

Historií p. je historie reformace, ale dotvářel se i v období protireformace a později (zvl. v kalvinistické verzi) se stává ideologií blízkou potřebám nastupujícího kapitalismu. Zásady odpovědně produktivního života, vyzvedání askeze v etice povolání proti plýtvavé smyslové nádheře, polit. teorie odmítající absolutistickou zvůli a ospravedlňující právo na odpor proti špatné vládě (opět v souvislosti s tím, že svědomí má být svobodně odpovědné Bohu jako Pánu nad pány) atd., to jsou např. znaky revoluce v Nizozemí (od 60. l. 16. st.) a v Anglii (1640–1660). Od konce třicetileté války a vítězství angl. revoluce nastupuje období postupné sekularizace idejí p. Osvícenství, kterému razí cestu v Anglii J. Locke, J. Toland, A. A. Shaftesbury a další, nabylo v křesťanství smířlivějšího charakteru než v zemích katol., kde se prosazovalo proti vnějšímu odporu. Vydání díla Pia desideria od P. J. Spenera (1675) je pokládáno za počátek epochy pietismu, která předchází období převládajícího osvícenství v Německu. Rozrůzňování jednotlivých teologických škol uvnitř p., který se dobovým podnětům vystavoval silněji něž katolicismus, pokračuje i v době romantismu a po ní. Význ. osobnostmi byli v 19. st. F. E. D. Schleiermacher, A. Ritschl, A. von Harnack, E. Troeltsch aj. Určujícími rysy jsou obrat k nitru, historismus v práci s biblickými texty (D. F. Strauss, B. Bauer aj.), výrazná antropologizace křesťanství. Kristus začal být chápán jako hist. a tedy do jisté míry relativní fenomén. Schleiermacher prosadil obrat od objektivity biblické zvěsti k niterné náb. zkušenosti, k citu závislosti jako základu náboženství. Tzv. liberální teologie 19. a začátku 20. st. byla spojena s evolučními a hist. hledisky (zvl. Troeltsch). Tento vývoj byl radikálnější v Německu, v anglosaském prostoru postupoval pomaleji. Vedle radikalizujících proudů si ovšem v církevním životě vždy udržovaly podstatný vliv umírněnější a také konzervativní směry (konfesionalismus). Na půdě p. vznikají také nové sekty (kromě pietismu viz např. evangelikalismus, fundamentalismus).

Rozhodující zlom přináší otřes 1. svět. války. Vznikla tzv. dialektická teologie K. Bartha, E. Thurneysena, E. Brunnera, F. Gogartena, kteří obrátili pozornost k původním reformačním východiskům, k pocitu krizovosti a paradoxnosti lidské existence, k důrazu na objektivitu Písma a církve, k eschatologickému a christocentrickému zaměření teologie atd. Silný ohlas měly i v Čechách (J. L. Hromádka, J. B. Souček aj.). Korekce v rámci tohoto období přináší zkušenost 2. svět. války a poválečného období. Situace moderního člověka s výzvou k odpovědnosti se promítá do díla R. Bultmanna (viz demytologizace), G. Ebelinga, H. Brauna, E. Käsemanna (vliv existencialismu), D. Bonhoeffera (úsilí o tzv. nenáb. výklad Písma). Existencialistické inspirace lze najít i u P. Tillicha, J. A. T. Robinsona, P. M. van Burena, v teologii revoluce H. Coxe a u am. radikálních teologů Altizera, Vahaniana, Hamiltona, jejichž érou byla především 60. l. (později se postup sekularizace opět poněkud zbrzdil). Dějinnou křižovatku dneška se snaží osobitnými přístupy reflektovat J. Moltmann či W. Pannenberg. Mezi marginálními proudy „ateistické teologie“ (D. Sölleová) se objevuje i škola „materialistické četby bible“ (C. S. Rostagno aj.), částečně se o ni opírá teologie osvobození (J. Miguez-Bonino). V prostestantské teologii se silně promítají také lingvistické tendence, těsně je s ní spjata hermeneutika. Otázky po podstatě cíkve, její podobě, vyznání, bohoslužbě, úřadě a řádech nabývají na významu a zaměstnávají luterské teology i ve 20. st., a to i v souvislosti s nově se probouzejícím úsilím o sjednocení roztříštěného křesťanství (viz ekumenismus), nyní zejm. postupným sjednocováním misijních společností (viz misionářství, evangelizace). Vznikla další náboženská hnutí, např. Life and Work, zabývající se praktickým křesťanstvím ve vztahu ke světu, a hnutí Faith and Order pro otázky víry a řádů. V některých protestantských církvích došlo ke sjednocení luterství a kalvinismu (tzv. unionované církve) nebo ke sjednocení metodistů s valdenskými apod. (např. v Austrálii, USA). Hnutí na obnovu církve a prohloubení víry vytvořila nové orgány pro práci s muži, práci žen, urbanistiku, průmyslovou a rurální diakonii, soc. farní úřady.

Protestantism protestantisme Protestantismus protestantesimo

Literatura: Léonard, E.: Histoire générale du protestantisme, vol. I–III. 1962; Martin, D.: Tongues Fire: The Explosion of Protestantism in Latin America. Oxford 1990.

Miroslav Ransdorf