Město

město – z hlediska analytického jedna z podob sídla, územního společenství. M. je formou komunity, jejíž členové žijí společně tím způsobem, že sdílejí nejen ten neb onen dílčí zájem, nýbrž všechny zákl. podmínky společného života. Znakem takové městské komunity je, že v jejím rámci mohou být uspokojovány zákl. lidské potřeby a aktivity. V negativním vymezení m. není zájmovým sdružením, asociací nebo institucí, které sledují pouze určité specif. zájmy a cíle. M. v s-gickém smyslu není ani pouhým subsystémem globální společnosti, který má plnit určité specif. funkce, i když jednotlivá m. mají samozřejmě v rámci celospol. dělby práce některé aktivity rozvinuté více a jiné méně. Specializace m. umožňuje provést jejich typologii, která se nejčastěji opírá o zařazení podle tzv. dominantní aktivity, někdy označované také jako hosp. báze m. I když m. nejsou pouhými subsystémy globálních společností, mají k nim důležitý vztah, který lze obecně popsat takto: společnost se realizuje v konkrétních komunitách, tedy i v m., v nichž se v různých modifikacích jako by „opakuje“. M. jsou tudíž jakýmisi mikrokosmy společnosti. Lze u nich rozlišit 4 stránky: 1. hmotnou a morfologickou (budovy, sítě, obyv., hustotu, pohyby lidí, prostorové uspořádání objektů a lidí); 2. funkční a institucionální (aktivity hosp., polit., soc., pravidla, právo, hosp. a jiné organizace); 3. soc. a psych. (typy soc. vztahů, způsob života); 4. sémiotickou (prostor a artefakty v něm jsou také soustavou znaků, které nesou informace, návody a pokyny a vyjadřují tak kult. obsahy a orientace daného m. a společnosti). Analýzou těchto 4 stránek m. se zabývají jednotlivé složky sociologie města, příp. sousední vědní obory. Tak např. na morfologii m. se soustřeďuje sociální ekologie, demografie, sociální geografie, ekonomie m. a rovněž urbanismus jako součást architektury. Funkční a institucionální stránku m. zkoumá sociologie bydlení, s-gie městské správy, městských mocenských struktur, komunálně orientovaná politologie, teorie městského a územního plánování. V rámci soc.-psychol. a s-gického přístupu se zkoumají takové otázky, jako je městský způsob života, typy soc. vztahů, důsledky života ve městech ve sféře individ. a skup. S tím souvisí etnografie velkého města, kult.-antropol., psychiatrické a obecně lékařské studium m. a studium městské sociální patologie. Sémiotická stránka m. je dosud nejméně rozvinutou složkou s-gie m.. Větší pozornost je jí věnována v psychologii architektury a prostředí, v ekologické psychologii a v informačně orientované estetice.

Nedostatkem mnoha definic m. je jednostranný důraz na jednu z uvedených 4 stránek, nejčastěji na morfologické a kvant. aspekty m.. Hmotné, funkční, institucionální, soc. interakční a znakové stránky m. tvoří těsně propojené a vzájemně se ovlivňující části každé komunity. Hmotný substrát, artefakty m., hustota obyv. a jiné složky morfologie m. působí na institucionální uspořádání m., na chování jeho obyv., a naopak změny institucí, hodnot, forem interakce určují hmotné uspořádání, prostorovou strukturu m. i jeho artefaktů. Tento druhý směr morfogenetického působení, tj. od společnosti k hmotné struktuře, lze považovat za primární, i když prokazatelně existuje i zpětný vliv hmotných struktur na soc. a kult. složky každého územního společenství. Povaha všech těchto vztahů se v závislosti na hist. podmínkách mění. Obdobně se v historii měnil také modus vztahů mezi globální společností a m. jako relativně nezávislými elementy hosp., právní a kult. i soc. struktury globální společnosti. Za těchto okolností je obtížné vyslovit obecnou definici m.. Zdá se, že jeho nejdůležitějšími znaky zůstávají znaky morfologické a soc.-psychol., příp. kult.M. je tedy jednou z forem územního společenství, které se vyznačuje poměrně velkou hustotou obyv. i budov a sítí, je místem rozvinuté dělby práce, jež se v závislosti na fázi hosp. vývoje projevuje koncentrací průmyslových a později obslužných, informačních a řídících činností, a také územím a místem s vysokou mírou soc. komunikace, produkce, shromažďování, výměny a předávání hmotných i kult. statků a symbolů.

Rostoucí znalosti hist. se proměňujících hmotných, hosp., právních, polit., kult. i soc. interakčních podob fenoménu, který je označován pojmem „město“, vedly k pochybnostem, zda lze m. definovat bez ohledu na hist. epochu, zemi a kulturu. Autoři zabývající se m. se rozdělili na ty, kteří zdůrazňují trvalé, byť modifikující se komponenty a formy, a na ty, kteří zdůrazňují historicitu městských sídel a nevidí možnost považovat soudobé Los Angeles a starověké Athény za totožnou s-gickou konfiguraci. Výrazným reprezentantem první skupiny je Lewis Mumford, který v knize The City in History dospěl k závěru, že existují 3 trvalé institucionální a morfologické znaky m.: 1. městské jádro, sloužící jako ceremoniální centrum, které často tvořilo posvátné jádro pro pozdější založení m. (např. v Athénách); 2. trvalé shluky budov umístěných poměrně blízko sebe, charakterizující mnohé městské struktury odvozené z neolitických vesnic; 3. velká skupina hmotných struktur a institucí, odvozená z nového městského jádra, tj. z citadely. Z hradu nebo paláce na jedné straně a ze svatyně na straně druhé jsou odvozeny četné prvky m., které v modifikované podobě nacházíme i v jeho dnešní podobě (např. soudy, vězení, administrativní budovy, kasárna, knihovny, školy, univerzity, nemocnice). Trh, dílna, skladiště a banka pocházely jak z vesnice, tak z citadely. Univerzální model m. nabýval různých forem, pohyboval se však mezi dvěma polárními podobami: první, která přetrvávala v Evropě až do 17. st., označil Mumford pojmem „klasický kontejner“, druhou pojmem „magnet“. Kontejner bylo vysoce kompaktní m. s hradbami, typické pro větší část Evropy, magnet byl výrazem pro rozvolněnou městskou strukturu, která je přitahována a držena dohromady silným centrem, ale nemá tak vysokou hustotu objektů i obyv. jako kontejner. Tato druhá forma má začátky v Egyptě, v egejských městech s akropolí, ve středoam. ceremoniálních centrech. Obě tyto městské formy sloužily týmž zákl. funkcím: shromažďování, uskladňování, výměně, převádění informací a dalším operacím s hmotnými a kult. statky a snadné interakci a komunikaci mezi lidmi.

K autorům, kteří naopak zdůrazňují historicitu a relativitu obsahu i pojmu m., patří např.: M. Weber (na případě evrop. středověkého m.), G. Schmoller, P. M. Hohenberg a L. H. Lees (na středověkých, barokních, průmyslových m.), R. A. Rappaport (studuje m. v různých kulturách), G. Sjöberg (všímá si preindustriálního a industriálního m.). Příkladem ideálního typu středověkého evrop. m. je soubor 5 znaků, které uvádí M. Weber: 1. hradby; 2. trh; 3. vlastní soud a alespoň z části autonomní právo; 4. s tím spojené formy sdružování; 5. alespoň částečná nezávislost a autokefalie, tudíž také správa skrze úřady, na jejichž zvolení se účastní měšťané. M. v tomto pojetí je ovšem poměrně oddělené od ostatní společnosti, je to autonomní prvek uprostřed převládající agrární feudální společnosti. Vztah dnešních m. k celku společnosti je odlišný. Proměnlivost vztahu m. ke globální společnosti je ovšem dalším argumentem pro hist. přístup. Do doby průmyslové revoluce splývaly právní, hosp. a hmotné stránky m. Průmyslová revoluce je od sebe oddělila a navíc urbanizace společnosti způsobila, že (podle některých autorů, např. R. E. Pahla, P. Saunderse) nemá ve vysoce urbanizovaných společnostech již smysl rozlišovat mezi m. a venkovem nebo m. a ostatní společností. Tyto společnosti jsou jako celek městské, i když se nadále zachovávají rozdíly ve velikosti a ve funkcích m. a ostatních sídel. Ale velikost sídla již téměř nevypovídá o jeho městskosti, jako tomu bylo v 19. st. M., která byla prostorově, právně a zčásti i kult. a soc. oddělena od ostatní společnosti, již neexistují a jsou nahrazována novými strukturami: metropolitními oblastmi, městskými regiony, městskými aglomeracemi a konurbacemi. Stará městská jádra a centra se vylidňují a obyv. i instituce se stěhují za fyzické i právní hranice m. Tyto proměny měst 20. st. nejlépe vysvětlují technologie, kult. hodnoty a struktura moci. I když nejnovější trendy ukazují, že velkoměsta a jejich centra, zejm. v Evropě, mají větší vitalitu, než se předpokládalo, a že lze pozorovat jakousi renesanci „vnitřních měst“, není pochyb o tom, že vztah mezi prostorovou, funkční, polit. a kult. decentralizací a centralizací, čili také mezi rozptylem a koncentrací městských aktivit, bude trvalým problémem městské politiky v příštích desetiletích (viz též metropole).

city ville Stadt città

Literatura: Hamm, B.: Einführung in die Siedlungssoziologie. München 1982; Hohenberg, P. M. – Lees, L. H.: The Making of Urban Europe 1000–1950. Cambridge, Mass 1985; Mumford, L.: The City in History. London 1961; Musil, J.: Sociologie soudobého města. Praha 1967; Pahl, R. E.: Patterns of Urban Life. London 1970; Saunders, P.: Social Theory and the Urban Question. New York 1981; Sjöberg, G.: The Preindustrial City. London 1960.

Jiří Musil

---

Viz též heslo město v historickém Malém sociologickém slovníku (1970)