Vzdělávání

vzdělávání – proces získávání vědomostí ve formě poznatků i určitých schopností a dovedností, spojený s úsilím o integraci do dané kultury a společnosti a o aktivní přispění k jejich rozvoji. V. probíhá ve všech etapách životního cyklu člověka, ale v intenzívní a systematické podobě se koncentruje do období dětství a dospívání. V individ. rozměru je v. tou součástí výchovy, která se nekoncentruje na seznamování se vzory jednání, na morální hodnocení, cvičení vůle apod. V psychol. smyslu je v. typem učení. S-gie sleduje především v. jako součást socializace, prostředek sociální mobility a spol. instituci. V. přináší kulturní kapitál a zároveň schopnost využívat jej. Metodikou v. včetně její hist. geneze se zabývá pedagogika. Způsoby a obsah v. se rozvíjejí v souladu s tím, jak se mění úroveň a charakter poznání. Vzdělání jako výsledek procesu v. je ukazatelem kvality, dosažené úrovně vzdělávací kultury a kultury vůbec. Vzdělávat se lze jak prostřednictvím školy, příp. jiných vzdělávacích institucí, tak různými formami sebevzdělávání. Ukončení celého procesu v. nebo jeho ucelené etapy se obvykle spojuje s obdržením certifikátu, příp. se zařazením do kvalifikační stupnice. Formální vzdělání buď přímo poskytuje kvalifikaci k výkonu určité profese, nebo je nezbytným předpokladem k jejímu získání (v případě nutnosti praktického zácviku). Dosažení vyšších stupňů vzdělání je většinou spojeno automaticky se získáním vyšší prestiže. Efekt v. na rozvíjení osobnosti je ovlivňován i způsobem začlenění do soc. struktury, zejm. rodinným zázemím, a dále charakterem a stupněm rozvoje společnosti, v níž člověk žije. Způsob definování, hodnocení, třídění dosažené úrovně vzdělání jako souhrnného výsledku v. podléhá normám, které vycházejí z relativních kritérií a jsou legislativně upraveny. Legislativní akty upravují i min. délku povinné školní docházky, podmínky pro dosažení vyšší úrovně vzdělání, administrativní postupy s tím spojené, způsob kontroly i evidence ze strany státu, účast jiných než státních institucí na v., včetně úpravy i způsobu předávání příslušného certifikátu.

Tradičně je v. rozlišováno podle obsahu (např. na humanitní a technické), stupně (zákl., střední, vysokoškolské) i podle jiných kritérií, např. míry obecnosti, formálnosti apod. Změny v zaměření, způsobu a systému v. probíhají jak v průběhu ontogeneze, tak hist. vývoje člověka a společnosti. Z ontogenetického i hist. hlediska mají zákl. vývojové fáze v. obdobné rozvržení: a) uchovávání znalostí a dalších komponent efektů vzdělávacích procesů (prezervace), b) jejich rozšiřování (diseminace), c) jejich inovace. V souhrnu umožňují tyto fáze transmisi kultury v individ. i makrosoc. rozměru. Ad a): ve fázi uchovávání jde především o zprostředkování všeobecného v., potřebného pro každého jednotlivce bez ohledu na jeho budoucí povolání, které zahrnuje hlavně základy spol.vědního a přírodovědného poznání a s nimi spojené dovednosti i návyky umožňující zákl. orientaci v poznatkovém fondu a usnadňující sebevzdělávání. Ad b): ve fázi rozšiřování vzdělání jde zvl. o odborné v. umožňující výkon konkrétní profese; těžištěm je zde oblast středního, částečně i vysokého školství. Ad c): inovační fáze je alokována do oblasti vysokoškolského v., zvl. však do popromočního období (viz výchova vědecká), a směřuje k získání hlubší specializace umožňující za příznivých okolností přesah stávající úrovně poznání.

V dějinách vzdělávací kultury lze zaznamenat posun od preference vzdělávacích cílů zaměřených na uchovávání poznatků (trvala téměř až do 19. st., nejčastěji je však spojována s předliter. vzdělávacími prostředky, s tzv. orální vzdělávací kulturou) k cílům spojeným s rozšiřováním, postupně pak i s inovací poznání (což souvisí s rozšiřováním školní docházky, se zpřístupňováním vyšších stupňů v.). K vyspělejším stadiím spojeným také s experimentováním v této oblasti dospívá lidstvo až v posledních staletích. V některých státech bylo již v 60. l. 20. st. zpřístupněno vysokoškolské vzdělání pro více než polovinu mladých lidí a úrovně středoškolského vzdělání dosáhla již většina mladé populace. V těchto zemích probíhá vnitřní diferenciace vzdělávacích procesů umožňující např. nadstandardní přípravu mladých lidí, jejichž vzdělavatelnost (tzv. vzdělávací strop) je vyšší než průměr. Dochází k internacionalizaci vyšších forem v., ale i k odlivu mozků z těch společností, kde jsou podmínky pro rozvoj podobných procesů ztížené. Charakteristickým znakem rozvoje v. v poválečné době je tendence k přerůstání v permanentní v., dané neustálým zkvalitňováním a zpřístupňováním vzdělávacích aktivit a stimuly vyplývajícími ze změn životního stylu a z výskytu nových ekon. potřeb.

education éducation, instruction, formation Bildung istruzione

Literatura: Alan, J.: Společnost – vzdělávání – jedinec. Praha 1974; Bowen, J.: A History of Western Education, 3 sv. London 1972–1981; Coombs, P. H.: The World Crisis in Education. The View from the Eighties. New York 1985; Peters, R. S. ed.: The Concept of Education. London 1987.

Vladimír Čermák