Sociologie města

sociologie města – jako hlavní součást obecnější sociologie lidských sídel se zabývá městem jako soc. prostorovou organizací lidských společenství a procesy vytváření čili strukturace těchto společenství. Ve své dnešní podobě, která se postupně formovala od konce 19. st., s.m. zkoumá zejm. 4 vzájemně propojené stránky městských společenství: 1. soc. morfologii městských sídel; 2. soc. instituce měst; 3. městský způsob života; 4. znakovou stránku městských objektů a prostorů.

Ad 1.. Soc. morfologickým systémem města se rozumí v podstatě jeho materiální substrát, který je tvořen jak samotným obyvatelstvem, tak i hmotnými objekty, především artefakty. Předmětem s-gie je tento substrát proto, že je na jedné straně výsledkem soc. procesů, a na straně druhé na všechny soc. fenomény působí. Z hlediska soc. morfologického se zkoumají v rámci s.m. zákonitosti struktury obyv. sídel, jeho hustota a zákonitosti v rozložení jednotlivých složek populace na území sídel. Další komponentou soc. morfologického přístupu v s.m. je zkoumání organizace a prostorového rozložení spol. činností (funkcí) a s nimi spojených objektů (budov, sítí apod.) v sídlech. Studium uvedených aspektů se v jednotlivých zemích a s-gických školách označuje rozdílnými pojmy: ve Francii je to „morphologie sociale“ (É. Durkheim, M. Halbwachs, P. H. Chombart de Lauwe) v Holandsku „sociografie“ (S. R. Steinmetz), v USA „human ecology“ (R. E. Park, L. Wirth, A. H. Hawley), v řadě dalších zemí sociální geografie.

Ad 2.. Předmět institucionálního přístupu v s.m. je neobyčejně široký a není stabilizovaný. Jeho nejvýzn. složkou je výzkum městských sídel jako obcí, tj. jako územních společenství, ve kterých dochází podle R. Königa k vzájemnému působení a interakci místních obyv. a institucí při dosahování hosp., soc. a kult. cílů. Obec je zde chápána jako systém interagujících institucí, organizací, tříd, vrstev, soc. skupin a komunálních mocenských struktur a stále více také jako lokální soc. jednotka, jejíž život je v rostoucí míře v soudobých společnostech určován institucemi a organizacemi globální společnosti, tj. nár. státy a mezinár. hosp. organizacemi. V užším slova smyslu navazuje tato orientace s.m. na kult. antropol. tradici. Novější neomarx. interpretace s.m. jako studia tzv. kolektivní spotřeby (tj. té složky reprodukce pracovní síly, která je zajišťována ze spol. zdrojů prostřednictvím obcí), jakož i neoweberiánská interpretace s.m. v duchu teorie městských manažerů, spadají v podstatě rovněž do tohoto institucionálního přístupu. Patří sem konečně i teor. orientované na studium řídících, plánovacích a dalších funkcí obcí.

Ad 3.. Třetí částí s.m. je směr, který se pokouší popsat a vysvětlit určité soc. vztahy, formy chování a motivace z vlastností města jako jedné z forem soc. prostorové organizace společnosti. Jde tu, řečeno slovy L. Wirtha, o zkoumání „města jako způsobu života“. I v tomto případě existuje řada variant výkladů, z nichž některé odvozují městský způsob života ze soc. morfologických veličin (z velkého počtu obyv. a jeho značné různorodosti, z vyskokých hustot zalidnění), jiné z množství podnětů, další z institucionálních podmínek, mj. i z plánování měst, a jiné z hosp. struktur globální společnosti nejintenzívněji se projevujících právě ve městech.

Ad 4.. Výzkum znakové stránky města je dosud nejméně rozvinut. V jeho rámci se zejm. upřesňuje s-gická relevance sémiotiky města, která je jednou ze součástí obecné sémiotiky prostoru. Sémiotika města (jako součást s.m.) je podle B. Hamma vědním oborem, který umožňuje lépe než dosud porozumět vztahu mezi materiálními substráty lidských činností, tj. prostory, a chováním lidí v těchto prostorech. Předměty a jejich uspořádání v prostoru jsou mj. soustavou znaků, které jsou lidmi vnímány a interpretovány, a právě jako soustava znaků regulují a stabilizují lidské jednání. Sémiotika města v s-gickém pojetí chápe tudíž materiální substráty lidských situací jako komunikační procesy a tím umožňuje lépe rozumět vztahu mezi „producenty“ objektů a prostorů a jejich uživateli. V tomto ohledu soudobá s.m. přispívá vedle moderní soc. geografie k tomu, aby artefakty a prostory vytvářené/ lidmi byly důsledně považovány za soc. skutečnosti.

Vývoj s.m., podobně jako sociologie průmyslu, souvisí těsně s proměnami industrializujících se společností, s masovým stěhováním obyv. do měst, s rychlým růstem měst a aglomerací a se vznikem nových forem soc. organizace i způsobu života. Odhlédneme-li od polit. a kult.-kritických stanovisek k městům, která sahají hluboko do minulosti, prvé teor. práce, které usilovaly o poznání měst jako s-gických fenoménů, vznikly v 2. polovině 19. st. a na začátku 20. st. K. Marx a F. Engels se soustředili na teorii vzniku a funkci měst a na města období kapitalismu. Zdůvodňovali nutnost hist. přístupu a vývoj měst interpretovali ze vztahů v globální společnosti, vznik měst z dělby práce a vzniku pravidelné výměny zboží a zdůrazňovali, že stálý trh je zákl. znakem města. Podobně i M. Weber zdůrazňoval nutnost zkoumat město v širších spol. souvislostech, zejm. v kontextu vývoje kapitalismu. Na s-gickou teorii města působil vedle důrazu, který položil na městotvornou funkci trhu tím, že poukazoval na neopominutelnou roli polit. a správní autonomie a autokefalie středověkých evrop. měst. Bez existence trhu a polit. autonomie by tato města nemohla přispět k vzniku západoevrop. kapitalismu. Jeho důraz na správní a polit. funkce města inspiroval v soudobé s.m. teorii městského managementu. É. Durkheim se explicitně městem nezabýval, ale v díle Dělba práce v podstatě poukázal na to, že města – díky své vysoké „materiální“ i „morální“ hustotě (tj. vysoké hustotě obyv. i soc. vztahů) – jsou mechanismem rozvoje vyšších forem soudržnosti společnosti, tj. organické solidarity (viz solidarita mechanická a organická). Jeho argumentace silně ovlivnila rozvoj s.m. v rámci chicagské školy, resp. školy sociální ekologie. G. Simmel formuloval na začátku 20. st. s-gickou teorii městské osobnosti a městského způsobu života, kterou odvodil z interakce velkého množství různorodých nervových podnětů, peněžního hospodářství, velkého počtu lidí a rozvinuté dělby práce spojené se specializací. Jeho názory, byť vlastně popisovaly vlastnosti moderní kap. společnosti a nikoliv měst, měly značný vliv na chicagskou školu, zejm. na R. E. Parka a L. Wirtha.

Na s.m., tak jak je strukturovaná v současné době, působila vedle teor. koncepcí také soc.-reformně orientovaná hnutí, která se snažila zlepšit podmínky života ve městech. Součástí argumentace těchto hnutí byly rozbory chudoby, zdravotního stavu, bydlení, výživy, rodinného života, kriminality a jiných projevů soc. dezorganizace ve městech. Pro vývoj s.m. byla důležitá fr. morální statistika (M. de Guerry de Champneuf), angl. kriminální statistika (H. Mayhew, J. Fletcher) a zejm. soc. průzkumy Londýna prováděné Ch. J. Boothem ke konci 19. st. V čes. s-gii se zájem o výzkum městských soc. problémů projevil mj. ve studiích B. Foustky a O. Machotky. V první polovině 20. st. se s.m. nejintenzívněji rozvíjela v USA, a to jednak v rámci chicagské školy, jednak konstituováním s-gie obce. Chicagská škola rozvinula především soc. ekologické paradigma a použila je pro empir. výzkum měst. Zabývala se hlavně velkoměsty, vznikem městských systémů osídlení, růstem měst, jejich vnitřní diferenciací, segregací a rozmístěním soc. patologických jevů na území města a také soc. organizací v jednotlivých částech měst. Období klasické soc. ekologie (1916–1950) bylo vystřídáno 3 rozdílnými orientacemi: a) neoklasickou školou (A. Hawley, O. D. Duncan), zabývající se sídly jako formami adaptace společnosti na prostředí, b) sociokult. školou (W. Firey, G. Sjöberg), c) faktoriální ekologií a analýzou soc. oblastí měst (F. Sweetser, W. Bell), zdůrazňující statist. metody. Od 60. l. je soc. ekologie kritizovaná tzv. novou sociologií města, která odmítá výchozí paradigma této školy a zdůrazňuje hist., ekon. a polit. podmínky soc.-prostorové organizace měst (M. Castells, R. E. Pahl, E. Mingione, E. Preteceille). V Evropě se recepce soc. ekologie, spojená s aplikací v odlišném prostředí projevila začleněním soc. morfologických prvků do analýzy měst a v bývalých social. zemích uplatněním znalostí o působení tzv. redistribučního ekon. systému ve městech (jak je to patrné v studiích Z. Pióra, I. Szelényiho a J. Musila).

Ve 20. až 50. l. získal na významu směr s.m., který lze označit jako sociologie obce. Byl výsledkem aplikace metod kult. antropologie, rozvinutých při výzkumu jednodušších společností, na studium soudobých měst. K prvním pracím tohoto zaměření patří Middletown R. S. a H. M. Lyndových z r. 1929 a navazující Middletown in Transition z r. 1937 (viz Middletown). Objektem výzkumu bylo město Muncie v Indianě v USA. Druhou klasickou prací tohoto zaměření bylo pětisvazkové dílo W. L. Warnera známé pod názvem Yankee City. S-gie obce studovala obvykle komplexně jedno město a z metodických nástrojů zdůrazňovala vedle analýzy dokumentů zúčastněné pozorování. Monografií tohoto druhu bylo v četných zemích světa již zpracováno velké množství; jejich přínos spočívá pouze v deskripci stavu jednotlivých měst v určité době. Novější směry výzkumu v rámci s.m. proto uplatňují komparativní metody spojené s hist. metodami J. Friedrichse. Ve snaze vyhnout se popisnosti monografií zkoumají více měst na základě předem vytýčených hypotéz a hledají vývojové zákonitosti nebo alespoň obecné trendy. S.m. byla v poválečném období (zejm. v Evropě) obohacena o podněty z územního plánování a z bytové politiky a výstavby. Začala se zabývat vhodnými formami bydlení, velikostí, uspořádáním a vybavením nových obytných souborů, přestavbou a regenerací měst, jejich center a starých obytných čtvrtí a zkoumala preference obyv. a jeho spokojenost s různými prvky hmotného prostředí vytvářeného výstavbou. Tato orientace se rozvinula především v bývalých social. zemích, ale byla patrná i v ostatních evrop. zemích. H. Korte a B. Schäfers případně konstatovali, že se s.m. v 60. l. začala měnit v s-gii stavby měst a v soubor poznatků sloužících především plánování měst a že začala ztrácet svou poznávací funkci. Tento přístup však nepochybně formuloval novým způsobem teor. otázky o interakcích mezi soc. procesy a prostředím měst a současně přispěl k s-gii plánování.

Problémy města se v čes. s-gii v minulosti nejvíce zabýval I. A. Bláha, který již v r. 1915 publikoval práci Město, studie sociologická a v 30. l. provedl se svými spolupracovníky komplexní výzkum města Brna, jehož výsledky nebyly bohužel zveřejněny. S větším důrazem na soc. morfologické stránky zkoumali město představitelé pražské školy A. Boháč a Z. Ullrich, který aplikoval na výzkum suburbanizace Prahy principy soc. ekologie. V poválečném období na tradice soc. ekologie navázel J. Musil a P. Matějů. Převážná část produkce s.m. v tomto období byla spojena s otázkami urbanizace, územního a soc. plánování a bytové výstavby (M. Illner, L. Kotačka, E. Librová, L. Macková, M. Pazderová, Z. Ryšavý). Česká s.m. spolupracuje s oběma výzk. výbory Mezinárodní sociologické asociace, které se zabývají otázkami města.

urban sociology sociologie de la ville Stadtsoziologie sociologia urbana

Literatura: Castells, M.: La question urbain. Paris 1972; Frisbie, W. P. – Kasarda, J.D.: Spatial Processes. In: Smelser, N. J. ed.: Handbook of Sociology. Beverly Hills 1988; Hamm, B.: Einführung in die Siedlunssoziologie. München 1982; Musil, J.: Sociologie soudobého města. Praha 1967; Pahl, R. E.: Readings in Urban Sociology. Oxford 1968; Pickvance, C. G. ed.: Urban Sociology: Critical Essays. London 1976; Rybicki, P.: Społeczeństwo miejskie. Warszava 1972; Saunders, P.: Social Theory and the Urban Question. Londýn 1981; Theodorson, G. A. ed.: Urban Patterns. University Park 1982.

Časopisy: Sociologie města a bydlení.

Jiří Musil