Víra
víra – obecně přesvědčení, vnitřní jistota o pravdě, správnosti, existenci něčeho, co nelze empir. ani logicky prokázat. Předmětem náb. v., která je typickým případem v., je entita boha, reálnost nadpřirozena a zázraků, které v něm mají svůj původ. Taková v. je základem náboženství. V křesťansko-teologickém smyslu je náb. v. nejobecnějším výrazem osobního poměru člověka k Bohu, uznáním jeho moci nad člověkem a uznáním možnosti spásy, vyjádřené v Ježíši Kristu. Taková v. je zdrojem jednání, měřítkem rozhodování. V dějinách křesťanství procházel ale obsah pojmu v. dlouhým vývojem a byl konkretizován z rozličných hledisek. Východiskem je výklad v. v judaismu. Ve Starém zákoně se za projevy v. považuje: a) poslušnost zákonům, z níž plyne podřízenost Bohu, b) vyznání, jehož zvláštní a výlučný charakter měl přispívat k vymezování postavení židovstva v helénistickém (příp. antickém) prostředí, c) zbožnost, tzn. život směřující k vyjádření nejvyššího dobra a ctnosti. Zákl. dvojvýznamem hebr. slova pro v. „emet“ je ovšem věrnost jako pravda (Boží povaha, na niž v. reaguje) a aktivní důvěra, spolehnutí, oddanost (způsob, jímž se v. pravdě poddává). Funkcionalistické pojetí v. prolíná celými dějinami křesťanství a bylo využíváno zejm. v misionářství. V Novém zákoně je v. popsána jako spolehnutí na to, v co doufáme, a jistota něčím, co nevidíme. V křesťanském starověku došla zvýšené pozornosti v. jako poznávací akt, neboť pojem „fides“ označoval totalitu života křesťana a zákl. prizma, z něhož mohl posuzovat celek světa. Tento postoj se odráží ve slavné větě Augustinově: „Credo, ut intelligam“.
Systematická zpracování v. jako fil.-teologického problému jsou typická až pro středověk, např. pro díla Viléma z Auxerre nebo Tomáše Akvinského. V. je nadále posuzována jako zákl. křesťanská ctnost a je spojována s určitými funkcemi či reálnou hodnotou, kterou Tomáš Akvinský vymezil jako „inchoatio vitae aeternae“ (počátek života věčného). V souvislosti s tím byla ve středověku rovněž postavena otázka rozumové důvěryhodnosti zjeveného náboženství. Ohlasy jejího řešení přetrvávají do novověku a explicitně se objevují v definici náb. v. vytyčené tridentským koncilem (1545–1552, 1562–1563), podle níž je v. aktem rozumového souhlasu, kterým se člověk podřizuje Bohu a přijímá pravdu zjeveného učení. Toto tvrzení je ovšem vědomou kontrapozicí reformačního pojetí v. jako bytostné důvěry v boží slovo. Tridentský koncil tedy posunuje těžiště výkladu v. od fil.-teologického k církevně-teologickému. I. vatikánský koncil (1869–1870) definoval v. jako nadpřirozenou ctnost, která nespočívá na rozumovém poznání, ale na autoritě zjevujícího se křesťanského Boha, a která označuje popud přijmout z boží milosti názor, že Bohem zjevené je pravdivé. Teologicky je tato definice zaměřena proti racionalismu a obsahuje tyto momenty: v. se váže k Bohu, který je jejím formálním i obsahovým objektem; v. je duchovním považováním něčeho za pravdivé a odlišuje se od vědy; v. je mravním aktem dobré vůle, která přijímá to, co se považuje za pravdivé; v. je uznáním svědectví a autority, která vyžaduje poslušnost.
Na II. vatikánském koncilu (1962–1965) nebyla v. přímo předmětem jednání, přesto však bylo její chápání teologicky rozšířeno o dva aspekty, tj. o rozlišení v. v Krista (aspekt christologický) a v. v církev. Přijetím obou těchto aspektů byla náb. v. definována jako Kristem přinesená spása, která je zakotvena v církvi a v pověření církve jako základ a počátek všeho života, směřujícího ke spáse a vykoupení. Pod tlakem sekularizace položil II. vatikánský koncil velký důraz na subjektivní stránku v. – měla by vycházet především z osobního rozhodnutí přijmout na sebe její břemeno (tj. církevně-teologicky určený „nový život v Kristu“), které v silně akcentovaném soc. rozměru znamená především lásku k bližnímu (která je účastenstvím na vykoupení). I v současnosti zůstává učení o v. pevnou součástí soc. a antropol. koncepcí teologie, byť jsou výklady v. vícedimenzionální. Z vnějšího pohledu se v. zdá ve všech náboženstvích tvořit poměrně složitý systém dílčích v. (v určitá dogmata, v účinnost určitých rituálů), z nichž některé jsou pokládány za zákl. Výpadkem takové zákl. dílčí v., resp. tím, že přestane být považována za zákl., vznikají hereze. Náb. v. nemusí být podložena obecně přijatými, institucionalizovanými dogmaty, může se vztahovat k ryze „osobnímu Bohu“ a vytvářet si vlastní normy, rituály. Na druhé straně existují propracované nenáb. ideol. systémy zčásti (většinou nepřiznaně) postavené na v. (viz náboženství světské).
Potřeba v. se spojuje s iracionální složkou lidské osobnosti. Někdy se projevuje pouze v. v dílčí principy (většinou odvozené z nějakého náboženství) – např. v dobro, spravedlnost, odplatu, trest, štěstí, lásku, osud apod. V. bývá posilována naplněním ideje, ve kterou člověk věří, resp. empir. důkazy, které ale pro její existenci nejsou nutné. Slabou v. podlamuje zklamání (jako otřesení v. v jakéhokoliv boha se uvádí katastrofa v Nagasaki a Hirošimě). V. většinou psych. posiluje, pomáhá čelit odcizení, přináší naději. Ztráta v. (v něco nebo v někoho) může vést k apatii, ke skepticismu, k destrukci osobnosti. Ze s-gického hlediska se v. v nejširším slova smyslu jeví jako hodnota, resp. systém hodnot formujících postoje a působících jako motivace chování. S-gii zajímá, že společný systém v. pomáhá vytvářet užší i širší komunity, specifikuje jejich vnitřní vazby, je předpokladem uznávání určitých osobností atd., dále že v. má normotvornou úlohu, že hist. vede k soc. diferenciaci, resp. k jejímu akceptování, k identifikaci s ní, a zároveň ji svým způsobem překonává (před Bohem jsou si lidé rovni). Sociologové většinou zkoumají kategorii v. jako synonymum náboženství a všímají si jejích projevů v rovině soc. jednání a jejích dopadů na životní styl. Určité vžité náb. úkony, které byly původně projevem v., se mohou změnit na spol. zvyklosti, většinou už nepodložené v., což je jeden z projevů sekularizace. (Viz též sociologie náboženství.)
faith foi, croyance Glaube fede, credenza
Literatura: Binder, H.: Der Glaube bei Paulus. 1968; Bornkamm, G. – Barth, G. – Held, H. J.: Überlieferung und Auslegung im Matthäusevangelium, sv. 105–108. 1970; Grässer, E.: Der Glaube im Helzregbrief. 1965; Hejdánek, L.: Filozofie a víra. Praha 1991; Metz, J. B.: Glaube in Geschichte und Gesellschaft. Mainz 1977; Pannenberg, W.: Grundzüge der Christologie, Gütersloh. 1964; Schenk, W.: Die Gerichtigkeit Gottes und der Glaube Christi. Theologische Literaturzeitung, sv. 161–174. 1972; Welte, B.: (1965) Was ist glauben? Freiburg 1982.