Inteligence

inteligence – (z lat. intelligens = chápající, znalý něčeho) – s-gie tento termín používá především k označení vnitřně velmi diferencované společenské skupiny, resp. vrstvy, jejíž členové mají jediný společný znak, a to duševní práci (viz práce fyzická a duševní), resp. vzdělání jako schopnost, předpoklad k vykonávání duševní práce. V užším pojetí jsou mezi i. počítáni jen lidé s vyšším, většinou vysokoškolským vzděláním, resp. ti, kteří vykonávají práci s touto požadovanou kvalifikací. Pro empir. zkoumání je i. nepřesně a variabilně vymezovaná kategorie, se kterou se špatně pracuje. V Čechách se dříve používal zhruba ve zmíněném užším významu i. pojem vzdělanec. Jiné užší pojetí ztotožňuje i. a intelektuály, v jejichž vymezení se objevuje aspekt kritického myšlení a morální kritérium jednání. V této souvislosti bývají pojem i. i postoj k této kategorii politizovány. V podtextu dnešního vymezování i. a jejího odlišování od intelektuálů je také psychol. koncept i. jako rysu osobnosti (viz intelekt a inteligence, testy inteligence).

Slovo i. je odvozeno od rus. termínu intělligencija, který do literatury zavedli ruští narodnici P. D. Boborykin a D. I. Pisarev v 60. l. 19. st., a bylo popularizováno rus. marxisty. V marx. tradici je i. charakterizována tím, že si uvědomuje své skup. zájmy, ale hájí a vyjadřuje zároveň zájmy různých tříd, jejichž část objektivně tvoří. K i. jako ke zvl. jednotné skupině se většinou přistupovalo v zemích, kde se kapitalismus začal rozvíjet poměrně pozdě, kde nebyly odstraněny bariéry feudální polit. moci, kde existoval nár. útlak a kde působily překážky v přístupu ke vzdělání (v předrevol. Rusku a následně v SSSR, dále v Polsku, balkánských zemích, Pobaltí, Skandinávii a částečně i v Německu). Lidé zabývající se duševní prací zde tvořili málo četné skupiny a mnozí z nich sehráli význ. aktivní roli v polit. boji za emancipaci národa a pokrok ve společnosti. Tuto výlučnost lze srovnávat se specif., i když zčásti jinak definovanou rolí intelektuálů, jak byli vymezeni ve Francii na konci 19. st. Tehdy ale společnost vnímala vzdělané lidi, tedy zhruba i., jako svou „kvalitnější“, schopnější část, která by měla mít vůdčí postavení. Tento požadavek se objevuje už u Platóna. Otázka i. se vždy poněkud překrývala s otázkou spol. elity.

Vedle marx. přesvědčení o služebném postavení i. existuje představa i. volně se vznášející v soc. prostoru (sozial freischwebende Intelligenz), neomezované partikulárními zájmy a vyjadřující zájmy celé společnosti (K. Mannheim, v čes. zemích např. I. A. Bláha). Se zmíněným překrýváním s pojmem intelektuál souvisí vymezování i. prostřednictvím morálních vlastností (P. L. Lavrov, Ivanov-Razumnik a další) a teorie tzv. krize inteligence (v období mezi dvěma svět. válkami J. Benda, J. Ortega y Gasset, v Čechách mj. E. Rádl). Někteří autoři vymezují i. jejím blízkým vztahem ke kultuře (T. Geiger, R. Aron, S. M. Lipset a další), přičemž se většinou zabývají pouze její tvůrčí částí, která produkuje kult. hodnoty, chápané jako nadčasové, univerzální. Této části i. se týká kritika „mytologizace intelektuálů“ prováděná postmodernismem (viz J. F. Lyotard). Jde ovšem o jiné kritické zkoumání i., než jaké provádí teorie tzv. machajevštiny, která chápe i. jako parazitní třídu, kterou je třeba zničit. Tuto ideu v praxi prováděl stalinismus. Všechny totalitní režimy považují i. za nebezpečnou skupinu, protože je schopna samostatně produkovat „nezávislé“ myšlenky. Tradičně tyto režimy používají ve vztahu k i. metody „hlídání“, zastrašování a korupce.

Existuje řada s-gicky relevantních teorií i. Některé vycházejí z uvedeného marx. pojetí i. jako složky jednotlivých tříd (S. Volfson, A. Gramsci), některé ji chápou jako zvl. třídu (K. Kautsky, S. J. Lozinskij, M. Weber, H. de Man), některé jako složku buržoazie (R. Johannet, E. Goblot), jiné jako složku proletariátu (Pisarev, P. Lafargue, M. Adler) a nazývají ji „myslícím proletariátem“ či „duchovním proletariátem“. V souvislosti se zkoumáním sociální stratifikace je i. často řazena do střední třídy, resp. do tzv. nové třídy (T. Geiger, A. Touraine, B. Barber, W. L. Warner). Výší vzdělání vymezují i. K. Mannheim a R. Aron, pro jiné je určující soc. postavení, místo v sociální struktuře, podíl na moci, postavení v systému dělby práce apod. Někteří autoři se přiklánějí k popisu i. pomocí psych. vlastností (A. Cartault). Ze vzniku a úlohy kybernetiky, informatiky apod. („intelektuálních technologií“) vyvozují teoretikové postindustriálních společností klíčové postavení i. v budoucí soc. struktuře (D. Bell, J. K. Galbraith). K těmto přístupům má blízko teorie kulturního kapitálu (A. W. Gouldner, P. F. Bourdieu), která zdůvodňuje výsadní postavení i. v moderní, postindustriální společnosti její schopností disponovat kult. kapitálem, a tak ovládat jiné příslušníky společnosti. K obdobným závěrům došli v 50. a 60. l. někteří představitelé frankfurtské školy, kteří tvrdí, že děl. třída přestala plnit svoji emancipační úlohu ve společnosti a na její místo přichází studenstvo, které představuje rodící se i. (viz např. H. Marcuse).

intelligentsia intelligentsia Intelligenz intelighenzia

Literatura: Bláha, A. I.: Sociologie inteligence. Praha 1937; Hroch, M.: Evropská národní hnutí v 19. století. Praha 1986; Sedláček, J.: Pojem inteligence v sociologii. Praha 1969.

-- Dušan Lužný