Stalinismus

stalinismus – pojem, který vznikl v každodenním životě v souvislosti s kritikou teroristických metod J. V. Stalina a celé Stalinovy epochy a který má výrazně negativní konotaci. V bývalých social. zemích ale nebyl používán tak často jako termíny „kult osobnosti“, „deformace socialismu“, dogmatismus apod. Později byl s. převzat spol. vědami jako označení Stalinova mocenského systému, jeho vlády jako hist. epochy, jako ideol. systému. V aktuální politice bývá přisuzován takovým směrům, které stalinistickou ideologii a politiku obhajují nebo sledují nebo si počínají v jejím duchu. Často bývá označení s. pouze labellingem v polit. boji nebo pohodlným označením různých „nesympatických“ polit. systémů (zvl. v třetím světě). S. spočívá na ekon., soc. a polit. řádu, který byl vytvořen po Říjnové revoluci v r. 1917. Z této revoluce odvozoval svou sebedefinici jako social. řád. Protože se s. vyjadřoval výhradně v kategoriích marxismu nebo marxismu-leninismu, zdálo se, že je pouhým pokračováním porevol. etapy. Už za Leninova života byl sov. systém tvrdou diktaturou používající teror a původně se také s. nijak neodchyloval od Leninem formulovaných programových cílů výstavby social. ekonomiky a beztřídní společnosti. S postupujícím časem, zvl. po násilném ukončení NEP, se s. ukazoval nikoli jako prosté pokračování, nýbrž jako: 1. výsledek hluboké a všestranné krize řádu, který vznikl Říjnovou revolucí, a bezohledného pokusu tuto krizi překonat (M. Reiman); 2. důsledek upevňování panství nomenklatury, kterou Stalin vybudoval (M. S. Voslenski, Danilov). Hodnocení s. úzce souvisí s hodnocením NEP, zvl. pak jeho konce. S. bývá někdy označován jako „druhá revoluce“.

Hlavní rysy s. nelze oddělit od J. V. Stalina, který dosáhl ve 2. polovině 20. l. takové koncentrace osobní moci, že se jeho osobní vlastnosti, jako brutalita, bezohlednost, proradnost, staly polit. silou. Přesto nelze teror s. redukovat jen na vliv jeho osobnosti. Zákl. rysem s. je představa, že vnitřní stability a vnější bezpečnosti lze dosáhnout drastickou industrializací. Této strategii byla přizpůsobena i přestavba zemědělství, tj. kolektivizace zemědělství. Tento směr vývoje sov. společnosti nebyl Stalinovým objevem, šlo víceméně o převzatý plán tzv. levé opozice (L. D. Trockij). Stalinská cesta k „výstavbě socialismu“ se vyznačuje expanzí produkce výrobních prostředků na úkor spotřebního zboží, expanzí školství a rostoucí rolí administrativního řízení ekonomiky. Celý hosp. život země byl řízen z centra, při max. napjatém využívání všech zdrojů, s pomocí nátlaku nebo donucení, často za vysokých materiálních ztrát a obětí na lidských životech. K uskutečnění svých cílů používal Stalin brutální násilí a masový teror. Celkový počet obětí na lidských životech se většinou odhaduje na 20 mil. osob, i když existují odhady podstatně vyšší. Teror byl používán jako soc. nástroj, jímž byla zničena původní existenční základna obyvatelstva, které bylo donuceno přizpůsobit se novým soc. rolím. To objasňuje častou zdánlivou iracionalitu jeho chování, jeho nemotivovanost a neodůvodněnost. Zároveň byl v zárodku potlačen jakýkoliv odpor. Začátek všezahrnujícího teroru lze datovat do přelomu l. 1929–30, kdy byla zahájena politika likvidace bohatých rolníků jako třídy a současně začala být s nebývalou brutalitou prováděna kolektivizace. Pomocí teroru byl také zvládnut příliv venkovského obyv. do měst, jeho přeměna v průmyslový proletariát i udržení vysoké produktivity průmyslu. Teror byl i metodou mocenského boje, v němž hrála stále větší roli polit. policie (NKVD). Od r. 1929 byly násilně potlačeny nejen polit., ale i ideol. názorové rozdíly uvnitř kom. strany. V průběhu 5 let od r. 1934 (od Stalinem zinscenované vraždy leningradského tajemníka strany S. M. Kirova) bylo zatčeno přes 1 mil. a popraveno přes 500 tis. členů strany. Tento teror otevřel cestu institucionální přestavbě strany a jejímu přizpůsobení se novým soc. a mocenským podmínkám. Příčinou byl boj nomenklaturní byrokracie o úplnou kontrolu moci. V jejím zájmu byla zlikvidována konkurenční skupina profesionálních revolucionářů ještě z doby před revolucí, tzv. Leninova garda, která ovládala nejvyšší posty ve státě, a vyměněna za nomenklaturní kádry. Součástí teroru a jeho hlavním nástrojem byly také politické procesy, které měly zničit autoritu Leninovy gardy.

Ideologie s. sama sebe pokládá za marxismus-leninismus. Je bezbřehou apologetikou Stalina a jeho interpretace děl „klasiků“. Jádro tvoří „teorie výstavby socialismu“, která se opírá o tyto teze: a) existuje možnost vybudovat socialismus v jedné zemi, b) socialismus je možno vybudovat i v zaostalé zemi, tj. prohlásit za social. i takovou společnost, v níž obyv. trpí nedostatkem. Obrovský nárůst represí a teroru byl zdůvodněn: 1. zostřením třídního boje při budování socialismu (což je z hlediska marxismu nesmysl); 2. kap. obklíčením a ohrožením (které ve skutečnosti neexistovalo). Celá ideologie byla zaměřena na zdůvodnění vývoje sov. společnosti jako jedině možné cesty k socialismu. Integrativně měl působit názor o úspěšné spolupráci dvou neantagonistických tříd, dělníků a družstevních rolníků (z hlediska Marxova pojetí dějin neudržitelný), doplněný o Leninův a stále rostoucí Stalinův kult a na katechismus povýšený a dogmatizovaný marxismus-leninismus. Ideologie sloužila jednak k mobilizaci mas a k řízení hluboké proměny společnosti, jednak byla ideol. nástrojem zajištění moci polit. byrokracie (nomenklatury) a v neposlední řadě měla za úkol disciplinovat masu obyvatelstva. Postupně (a zvl. za 2. svět. války) bylo možné pozorovat nejdříve růst „sovětského patriotismu“, který se postupně měnil v otevřený rus. patriotismus a nacionalismus, doprovázený terorem vůči nerus. sov. národům (povolžští Němci, Čečenci, krymští Tataři, pobaltské národy atd.). Součástí zejm. poválečného nacionalismu bylo (v rámci boje proti „kosmopolitismu“) i pronásledování Židů, provázené otevřeným antisemitismem.

Proces destalinizace po Stalinově smrti byl umožněn zejm. díky osobnímu nasazení nového 1. tajemníka strany N. Chruščova. V jeho tzv. tajném projevu na XX. sjedzu KSSS byla Stalinova politika podrobena kritice, aniž však byly do analýzy zahrnuty spol. podmínky a strukturální prvky s. Kritika se omezila na osobní vlastnosti Stalina, zvl. na kult osobnosti a čistky ve stranickém aparátě. Veř. však nebyl anulován žádný z polit. procesů, ani nebyli rehabilitováni Stalinovi hlavní odpůrci (Trockij, Zinověv, Kameněv, Bucharin, Rykov). Stěžejní prvky s., jako např. kolektivizace, nebyly vůbec zpochybněny. Přesto vyvolala kritika Stalina velkou krizi sov. systému, což vedlo k zesílení odporu proti destalinizaci a k jejímu postupnému zastavení. Po vnitrostranickém puči proti Chruščovovi v r. 1964 došlo k obnovení s. nebo alespoň některých jeho prvků. Proto se pojem s. nepoužívá pouze pro etapu Stalinova působení, ale i pro pozdější etapu „konzervativního“, byrokratického a represivního mocenského systému. V této souvislosti se hovoří také o neostalinismu. Důvodem je, že podstatné prvky polit. systému v nezměněné podobě přetrvávaly i po Stalinově smrti.

Stalinism stalinisme Stalinismus stalinismo

Literatura: Istoriki sporjať. Moskva 1988; Reiman, M.: Lenin, Stalin, Gorbačov. Praha 1991; Schröder, H. H.: Industrialisierung und Parteibürokratie in der Sowjetunion. Ein sozialgeschichtlicher Versuch über die Anpfangsphase des Stalinismus. Wiesbaden 1988; Voslenski, M. S.: Nomenklatura. Wien 1980.

-- Ivo Bayer