Vesnice
vesnice – zákl. sídlištní jednotka ve venkovském prostoru, která jako správní celek je nazývána venkovskou obcí a vymezena max. počtem obyv. (hranice se většinou pohybuje mezi 2 až 5 tis. obyv.), z hlediska s-gického je důležitou součástí soc. struktury, specif. komunitou. Podle I. A. Bláhy lze v. definovat jako živý soc. organismus s vlastní hmotnou a duchovní kulturou a funkcemi. Konkrétní podoba dnešní v., resp. vesnické komunity, je ovlivněna dlouhodobým vývojem. V. vznikla neolitickou revolucí, pro niž je typický přechod od přisvojovacího k výr. hospodářství, a tedy i k zakládání trvalých sídel jako skupin usedlostí. První osady vesnického typu jsou známy v oblastech s příznivými přír. podmínkami (Přední Asie, Dálný východ, Střední Amerika, pak jihových. Evropa – Balkán, Podunají, Karpatská kotlina), později se rozšířily do střední Evropy. Zakládání nových osad a rozvoj v. je spojen s růstem rodů, který je naopak podporovaný trvalým osídlováním. V období rozkladu rodové společnosti (1. tis. př. n. l.) se původní rodové obce mění ve vesnické sousedské občiny s větším počtem obyv., kde ztrácí původní velký význam příbuzenství, půda se zčásti dostává do skutečné držby osadníků, zemědělců a řemeslníků (přičemž vlastníkem je panovník, šlechta, církev, města), v organizaci a řízení vesnického společenství hraje velkou roli církev a dělba práce zajišťuje hosp. a kult. soběstačnost. Feudální panství se skládala z poddanských v. tohoto typu (viz poddanství). Vývojem dělby práce docházelo postupně k oddělování řemeslné výroby a k průniku peněžního hospodářství na v. Ve 12.–15. st. vzniká na v. instituce rychtářství s nižší soudní a správní pravomocí. Ve větších v. se zakládají školy. V. si zachovávají kompaktní soc. strukturu, výrobu pro vlastní spotřebu a jsou samostatným, uzavřeným celkem, relativně izolovaným od ostatního světa. Taková vesnická společenství byla rozšířena v Evropě, Asii a dodnes lze jejich stopy najít v rozvojových státech Jižní Ameriky, Afriky a Asie (do minulého st. i v Evropě, např. srbská zádruha, ruská občina).
Průnik kapitalismu na venkov znamenal koncentraci zemědělské výroby, vtahování rolníka na trh, diferenciaci soc. struktury v. Narušil uzavřenost a homogenitu v. i pronikáním polit. a kult. vlivů města, jeho kulturních vzorů. Vzrůstající rozmanitost soc. struktury v. a zvyšování počtu obyvatel dojíždějících za prací do měst podstatně ovlivňují ekon., soc., polit. i kult. život v. Proměny současné v. směřují ke stírání tradičních rozdílů mezi městem a venkovem v životní úrovni a životním způsobu. Mezi původní charakteristiky vesnického společenství patří pevná instituce vlastnictví a svazek s půdou, relativní kult. izolovanost, tradicionalismus, silná spol. kontrola a zvl. postavení rodiny dané její zdvojenou funkcí v zemědělském rodinném hospodářství. Dnes se tyto rysy v čisté podobě vyskytují jen zřídka. Instituty města a průmyslu vrůstají do vesnického společenství působením hromadných sdělovacích prostředků, transferem kultury, rozšiřováním průmyslových forem organizace a metod práce v zemědělských podnicích, rozšiřováním účasti občanů v. v jiných spol. seskupeních mimo vlastní v. atp. V souvislosti s tím dochází ke změnám činností venkovského obyv. i jejich životního stylu, jejich postojů, stereotypů, systému hodnot. Procesy urbanizace venkova a industrializace zemědělské výroby s sebou přinesly i negativní dopady na životní prostředí. Ze s-gického hlediska se v. zabývá sociologie vesnice, prakticky se překrývající se sociologií venkova a sociologií zemědělství.
village village Dorf villaggio
Literatura: Czarnowski, S.: Podlože ruchu chlopskiego. Warszawa 1959; Maine, H. S.: Village Communities in the East and West. 1895; Rubík, I.: Jaká bude naše vesnice. Praha 1963; Stanek, I.: Agrární modely v soudobém světě. Praha 1966; Tauber, J.: Kdo žije na vesnici. České Budějovice 1965; Tauber, J.: Problémy, úkoly a metody studia sociálního rozvoje vesnice a zemědělství. Praha 1962; viz též sociologie venkova, venkov.