Romantismus
romantismus – (z fr. romantique = romantický, romantika; to z it. romanesque, vztahujícího se k románskému umění) – pojem vyskytující se dnes ve 3 souvislostech. 1. Ve stejném významu jako „romantika“ se používá k označení specif. přír. i umělé scenérie i soc. atmosféry, která má následující charakteristické rysy: tajuplnost, snovou náladu, příp. exotičnost, mytologické prvky, symboly temnoty, nicoty, smrti, bizarnost předmětů i chování, malebnou rozervanost, ale i ovzduší nebezpečí, dobrodružství, hrdinství. Romantická atmosféra je vždy poněkud neskutečná a jako taková bývá stavěna do protikladu k atmosféře realistické. Četné známky neuspořádanosti a disharmonie ji staví proti řádu a harmonii. Je nesena ideou změny kontrastující se stabilitou, klidem, ale i myšlenkou oběti a nostalgií nad ztraceným nebo nedostižným ideálem. Atmosféru r. lze najít v uměl. i hist. dokumentech v celých dějinách Abendlandu (včetně antických vzorů) a v tomto smyslu je r. nadčasovým jevem. Každá doba a společnost mu ale vtiskuje jinou podobu a jiný důraz. Je nalézán v hrdinských Homérových eposech, v mýtech o trubadúrech a v gotických katedrálách, ale i v bitvách na barikádách, v utopistických obrazech ideálního soc. světa a dobývání nových světů, ať už jde o „Divoký západ“ nebo o nedostižný vesmír. Přízvisko „romantický“ se začalo používat v 17. st. v Anglii k označení tajemných míst připomínajících staré pověsti, romány. Romantické scenérie, chování, příběhy, obrazy se postupně stávaly evrop. a posléze i am. módou. „Věkem romantismu“ je konec 18. a první polovina 19. st. (podle některých autorů je jím vlastně celé 19. st.). V současném věku tech. civilizace ustoupily mystické a sentimentální motivy i revol. patos r., pro jeho současnou podobu jsou charakteristické sci-fi, v novém kontextu ekologických problémů se vrací přír. romantika. Touha po překročení mezí reálného, racionálního světa, ať směrem do minulosti nebo budoucnosti, po vytváření neskutečných, tajemných, krásných nebo hrůzných světů, je zřejmě permanentní lidskou potřebou, trvalou součástí kult. života.
2. V návaznosti na uvedené pojetí romantiky je r. chápán jako povahové založení, resp. postoj k životu, ke světu, který má své ideol. kořeny, inspirace a vzory v umění a který má svoji specif. estetickou, etickou i soc. stránku. Běžně se používají termíny: romanticky založený člověk, romantický snílek, romantický hrdina, romantický život a samozřejmě romantický umělec. Výraznou známkou r. je v tomto případě vypjatý individualismus, orientace na city a disponování bohatou imaginací. Romantik je člověk velkého životního elánu a zároveň hlubokých rezignací, který bojuje snem proti realitě, staví „možné nad skutečné“, střídá destruktivní a konstruktivní tendence, je plný protikladů. Staví se proti společnosti ať už v rovině vnitřní vzpoury nebo v rovině soc. revolty, ale jako individuum, osamocený jedinec. Ve své soc. osamocenosti hledá často odezvu v „duši přírody“ nebo v náboženství. Součástí ideologie r. je odpor k spol. normám a vzorům, k nápodobě, krédem je originalita a svoboda. V rovině chování však fungují romantické vzory většinou odvozeně od liter. hrdinů nebo umělců. V obecné poloze se romantická mentalita jeví jako určitá dimenze kolekt. vědomí, reprezentovaná senzibilními jedinci. Morálka romantiků je silně individualizovaná, často rozporuplná, v zásadě však nepragmatická. Mají sklon k exaltovaným moralistním postojům vyrůstajícím z báze ideálů zakotvených v jiné době, v jiné společnosti, než ve které žijí. Za určitých hist. podmínek se však některé typické rysy r. stávají obecným morálním imperativem. Výrazným příkladem je příklon k národu, jeho dějinám a lidu, který transformuje v nár.osvobozenecké hnutí, nebo touha po spravedlivějším spol. řádu, která ústí v revol. hnutí. Ale právě v této souvislosti přinesl r. i destruktivní a dehumanizační důsledky. Ne vždy ústí romantické záliby ve vznešené obecné tendence – např. záliby v předmětech podávajících svědectví o starých dobách se realizují ve sběratelství.
3. Předchozí dva významy, resp. polohy r. se staly součástí spol. vědomí, obecným kult. jevem hlavně proto, že r. byl velkým uměl. hnutím, výrazným hist. obdobím vývoje umění a vůbec myšlení, uměl. směrem, resp. proudem, který prolnul do životního stylu. R. je často pokládán za hist. předěl, počátek moderního umění. Jako hnutí se začal rozvíjet v 18. st. v přímé reakci na klasicismus. Ale jeho předpoklady vznikají daleko dříve, prakticky od renesance s postupným růstem individualizace a autonomie uměl. tvorby, s liberalizací společnosti, s růstem významu buržoazie (v některých teoriích jsou spojovány přímo s průmyslovou revolucí) a pak zejm. se vznikem revol. ideologií (r. bývá uvozován Velkou fr. revolucí). Podle některých autorů bylo toto hnutí prvním výrazem krize hodnot evrop. společnosti. Jeho fil. inspirace a pendant je v myšlenkách něm. pokantovské filozofie (za přímé inspirátory jsou považováni J. G. Fichte, F. W. J. Schelling a J. G. Herder), ale i v Rousseauově vztahu k přírodě a ke společnosti apod. Doménou r. jako umění je poezie a román, osobitý je i jeho přínos malířství a hudbě, méně již sochařství, a většinou se tvrdí, že romantická architektura nevytvořila vlastní styl (proto bývá r. jen s pochybami nazýván uměleckým slohem). Prvnímu období r., nazývanému preromantismem, dominoval tzv. sentimentalismus. Vznikl již na začátku 18. st. v Anglii (pojmenován byl ale později podle populární knihy L. Sternea: The Sentimental Yourney through France and Italy, 1768) a vybíjel se v liter. sebeanalýzách, citových vyznáních, baladickém ztvárnění starých motivů a vůbec v navozování atmosféry dávné minulosti. Později vznikaly moralistní a ironizující romány a začala se využívat lidová slovesnost. Ve Francii vznikl spec. dramatický útvar, „comédie larmoyant“ (dojímavá, plačtivá). V Německu zapůsobila zejm. prvotina J. W. von Goetha: Die Leiden des jungen Werthers (1774), psaná formou intimního deníku, která vyvolala vlnu sebevražd mladých lidí. V Čechách najdeme prvky sentimentalismu daleko později, až ve 30. a 40. l. 19. st. (např. v díle J. K. Tyla). Za vrcholné období r. se považuje první třetina 19. st. Centrem romantického hnutí v této době bylo Německo, kde vzniká nejdříve tzv. jenská škola – „Frühromantik“ (hlavní představitelé: Novalis, F. Schlegel), později tzv. heidelberská škola – „Hochromantik“ (hlavní představitelé bratři Grimmové) a „novelisté“ (Jean Paul, L. Tieck aj.). V Anglii se konstituovala skupina „jezerních básníků“, hledající hluboký význam v přírodě a v prostých věcech, jejíž výraznou postavou byl mystizující básník a malíř W. Blake, a později upoutala svět. pozornost skupina tzv. revol. romantiků, jejichž hlavním představitelem byl G. G. Byron a kteří se aktivně účastnili nár.osvobozeneckého hnutí v Itálii. Ve Francii byl r. začátku 19. st. spojován zejm. se jménem výstředního royalisty F. R. Chateaubrianda, s Mme de Staël (která Francii infikovala něm. romantickými ideami) a s A. Lamartinem, vrcholný r. 30. l. hlavně s V. Hugem. Fr. r. měl v řadě svých představitelů blízko k tzv. sociálnímu romantismu, za jehož nositele jsou považováni utopičtí socialisté. Pozdní romantickou vlnou jsou tzv. prokletí básníci, jejichž činnost bývá spojována s označením „černý romatismus“, ale i „revoluční romantismus“. Na aktivně romantické záp. směry navazovala v čes. zemích tzv. generace 30. l., zejm. K. H. Mácha (inspirovaný byronismem) a nacionalisticky orientovaný K. J. Erben, zmíněný J. K. Tyl, K. Sabina a další. V Čechách i jinde r. silně ovlivnil začínající tvorbu představitelů realismu, který v hist. střídání myšlenkových a uměl. proudů vytěsnil r. Z r. jako uměl. hnutí, směru však zůstalo mnoho prvků i v řadě dalších následných směrů a hnutí. Přímá linie bývá vedena od fr. větve revol. romantiků k surrealismu (viz např. K. Teige a L. Štoll: K sociologii romantismu, 1934). Výrazné periodicky se inovující prvky r. syntetizující všechny tři jeho uvedené významy či polohy lze nalézt v dnešních hnutích mládeže, v jejích typických životních ideologiích, životním stylu.
romanticism romantisme Romantik romanticismo
Literatura: Brion, M.: Romantic Art. London 1960; Fischer, E.: Ursprung und Wesen des Romantismus. 1963; Peyre, H.: (1971) Co to jest romantizm? Warszawa 1987; (1961) Umění nové doby. In: Huyghe, R. ed.: Umění a lidstvo. Praha 1974.