Pověra
pověra – dnes se často chápe jako tvrzení, vzorec chování či jednání neslučující se s věd. přístupem, někdy jako vše, kde se počítá se zásahem nadpřirozena včetně všech náboženství. Ale už historiograf p. A. Lehmann na přelomu 19. a 20. st. upozorňuje na nutnost odlišit p. nejen od vědy, ale i od náboženství. Zahrnuje pod pojem p. to, co nemá oprávnění v určitém náboženství, nebo co je v dané době ve sporu s věd. pojetím přírody. Systémem p. je podle Lehmanna okultismus. W. F. Bonin (1976) uvádí, že řec. výraz pro p. deisidaimonia znamenal neadekvátní poměr k božskému (přepjatý strach před zlými duchy a bohy), čemuž původně odpovídalo i lat. „superstitio“; teprve později je p. chápána jako věd. nedokazatelná víra. Podobně J. Grimm (Deutsche Mythologie, 1853) klade rovnítko mezi něm. výraz Aberglaube (pověra) a Überglaube (nad-víra ve smyslu nadnesené víry), ale není jasné, kde víra přestává být rozumná a stává se p. Nadto tato etymologie není zcela zajištěná, stejně tak může být v kořenech výrazu víra falešná (After-) nebo scestná (Ab-). Libertinismus označuje za p. víru přírodních národů, ale hovoří také o „nekulturní primitivnosti“ jako živné půdě p., k níž počítá i různé druhy lidových věr (Volksglauben). Katol. církev pokládala za p. vše, co nebylo v souhlase s její vlastní vírou a co od této víry odvádělo, přičemž ale některé obecně uznávané druhy p. (např. víru v čarodějnice) přijímala (bylo kacířstvím nevěřit v díla čarodějnic) a šířila i některé pověrečné praktiky (víru v moc ostatků svatých, škapulíře atd.). P. bývala spojována s pohanstvím, s kacíři a také s nevěrectvím. J. von Negelein (1931) užívá termín „náboženská pověra“, kterou považuje pouze za jeden z více druhů p. Zvl. druh někdy spol. nebezpečných p., jejichž třídění je velmi obtížné především pro různorodost pověrečných praktik, tvoří tzv. paramedicína (O. Prokop, 1977, 1983), víra v „zázračné léčitele“ a „zázračné léčebné prostředky“, která bývá spojena se šarlatánstvím, ale i náb. přesvědčením (viz zázrak). Ale to neodlišuje tento druh pověr spolehlivě od tzv. alternativní medicíny.
Podle O. Pertolda se p. v jistém smyslu vyvíjí z extrapolace náb. víry motivované potřebami praxe, přesahujícími oficiální náboženství. Spektrum lidových p. i reakcí na určité pověrečné představy a fantazie je velmi pestré, od nutkavých úkonů spojených s charakteristickým magickým myšlením přes „podkovu pro štěstí“ a „kočku přes cestu“ až po užívání různých „čarovných prostředků“ pro nejrůznější účely. P. lze chápat také jako úpadkovou, degenerovanou formu náboženství, i když celá řada p. nemá náb. původ (Pertold). Ne všechny p. souvisí s nadpřirozenem. Jsou to např. pracovní p. (rostliny se mají vysazovat jen v době přibývajícího měsíce apod.). Hist. původ p. se pokusil objasnit G. Zwerenz (1956): p. je „kusem zaostalého vědomí“ a má své kořeny v kultovních formách a magickém myšlení Babylóňanů, Egypťanů a Řeků spojeném s touhou po štěstí, zdraví (amulety a talismany), je „ideologií útěchy“, jejíž formy se hist. mění, ožívají zejm. v podmínkách bídy, válek a nejistot. Vedle momentu surogátní naděje bývá ještě silnějším hnacím motivem strach. I v současné době je, jak ukazují výzkumy, rozšířena víra v možnosti předvídání osudu z postavení hvězd, čar na dlani, z karet a krystalu, víra v různé okultní léčebné prostředky, v existenci duchů atd. a lidé se běžně ve chvílích obav, úzkosti, nejistoty z budoucnosti uchylují k drobným pověrečným praktikám, které mají někdy podobu nutkavého chování (vykročit přes práh pravou nohou, sáhnout si na kominíka, nevracet se pro zapomenuté věci apod.) a funkci jakési „pojistky“; zároveň jsou připustěním určité bezmocnosti racionálního chování.
superstition superstition Aberglaube superstizione
Literatura: Negelein, J.: Weltgeschichte des Aberglaubens, sv. 1–2. Berlin 1931, 1935; Pertold, O.: Pověra a pověrčivost. Praha 1956; Zwerenz, G.: Magie-Sternglaube-Spiritismus: Streifzüge durch den Aberglauben. Leipzig, Jena 1956.