Sociologie deviantního chování
(přesměrováno z Asociace diferenciální)
sociologie deviantního chování – s-gická disciplína, která se zabývá výzkumem a teorií chování, jež se odchyluje od spol. nebo skup. norem, přičemž jde obvykle o odchylku ve směru chování spol. nežádoucího, neaprobovaného, odmítaného nebo dokonce trestného (viz deviace sociální). Zájem o studium deviantního chování je přirozeně hist. velmi starý, prochází prakticky celými kult. dějinami. Systematičtější studia jsou však spojena až s pracemi reformně orientovaných soc. myslitelů, zejm. fr. a angl., z konce 18. a počátku 19. st. (R. Owen, J. Sinclair, A. Guerry, L. A. J. Quételet aj.), kteří se zabývali jevy, jež pokládali za spol. škodlivé a chorobné, zejm. bídou, prostitucí, krádežemi atd., a soc. souvislostmi a podmíněností těchto jevů. Na některé z těchto studií navázal F. Engels v práci Postavení dělnické třídy v Anglii (1845). V této práci jsou tzv. negativní soc. jevy uvedeny do souvislosti zejm. s vykořisťováním, materiálním postavením a životními podmínkami děl. třídy. Engelsovskou, ale též owenovskou tradici rozvíjela řada marxistů, zejm. A. Bebel, který v práci Žena a socialismus (1878) analyzoval ekon. podmíněnost rozvratu rodiny, prostituci, negativní soc. důsledky zaměstnanosti žen v kap. průmyslu atd. V podobném duchu u nás zpracoval téma S. K. Neumann.
Vlastní s-gická studia deviantního chování se obvykle spojují s teorií anomie É. Durkheima a s jeho výkladem sebevražednosti. V Durkheimově teorii šlo především o korelaci s typem soc. vazby mezi lidmi, v tematicky obdobné koncepci T. G. Masaryka o korelaci s přítomností rozvinuté náb. víry nebo její absencí. V první třetině 20. st. se s.d.ch. rozvíjela především jako tzv. sociální patologie (kolem 1900–asi 1935). Od poloviny 20. l. se v souvislosti s rozvojem pozitivistické metodologie začíná rozvíjet rozsáhlý empir. výzkum deviantních jevů. Jedním z význ. vrcholů empir. orientace s.d.ch. jsou výsledky dosažené chicagskou školou, která se pokusila korelovat řadu deviantních fenoménů s ekologickými faktory a vysvětlit jejich rozložení v soc. prostoru. Na podněty chicagské školy navázal symbolický interakcionismus, který od konce 40. l. zkoumal mj. tzv. deviantní kariéru, tj. jak se individuum učí deviantní roli. Koncepci učení o soc. deviaci rozvinul zejm. E. H. Sutherland ve své teorii tzv. diferenciální asociace. Podle této teorie se lidé sdružují v subkulturách diferencovaně podle svého původu, životních podmínek a osudů. V těchto diferencovaných subkulturách se učí soc. rolím, včetně rolí deviantních: v deviantní subkultuře se individuum učí pravidlům deviantního chování naprosto stejným způsobem, jako se v „normálních“ subkulturách lidé učí pravidlům a normám soc. aprobovaným.
V l. 1930–1960 se rozvíjely paralelně s empir. výzkumy soc. deviace také výzkumy a teorie opřené o koncept individ. patologie: v tomto pojetí se zdůrazňuje element individ. mentální poruchy, příp. genetická dispozice k deviaci. Hist. má toto pojetí své kořeny v koncepcích lidské přirozenosti, např. u T. Hobbese, systematicky bylo rozvíjeno v klasické psychoanalýze. Tyto v podstatě biosoc. teorie, navazující v jistém smyslu na tradiční pojetí Lombrosovo, se obecně opírají o předpoklad, že existují celé skupiny lidí, které jsou disponovány k tomu, aby porušovaly soc. normy. Dnes tyto teorie získávají jistou podporu v datech moderní genetiky a v s-gických koncepcích biosociologie. Proti biosoc. teoriím a teoriím individ. patologie jsou polemicky orientovány koncepce situační, jejichž obecným předpokladem je teze, že v určitých situacích (stresu, provokace, příležitosti apod.) se může většina lidí zachovat deviantním způsobem. Do této kategorie teorií spadá koncepce nelegitimních možností, kterou rozpracovali R. A. Cloward a L. E. Ohlin na počátku 60. l. Jen tam, kde existuje soubor nelegitimních možností dosahování spol. uznaných cílů, existuje také možnost vzniku celých subkultur, které se orientují na využívání těchto možností (např. nekonvertibilní měna podmiňuje vznik subkultury veksláků). Cloward a Ohlin rozlišují subkultury kriminální, v nichž převládá racionální aktivita zaměřená k ekon. zisku, subkultury konfliktní, v nichž dominuje agresivita a násilí, a subkultury únikové (retreatismus).
Teorie nelegitimních možností vznikla v polemice s nejvlivnější teor. koncepcí adaptivních mechanismů, rozpracovanou R. K. Mertonem. Merton se pokusil vysvětlit jev soc. anomie a současně různé formy deviantního chování jako důsledek určitého strukturálního uspořádání společnosti. Deviace se mu nejeví jako pouhá patologie, ale jako něco, co vyžaduje přirozené vysvětlení. Strukturálně-funkcionalistický výklad, který Merton navrhuje, spočívá v tom, že jsou rozlišeny spol. schvalované cíle na jedné straně a spol. přípustné způsoby či prostředky jejich dosahování na straně druhé. Kombinací voleb, které individuum může za určitých strukturně daných podmínek učinit, dostává Merton zákl., tzv. adaptivní mechanismy, jež lze shrnout do schématu (v němž + = přijetí, − = odmítnutí, 0 = ignorování):
| cíle | prostředky | název adaptivního mechanismu |
|---|---|---|
| + | + | konformismus (nedeviantní forma adaptace) |
| + | – | inovace (v širokém smyslu, např. vynálezectví, ale i kráděž) |
| – | + | ritualismus (absolutizace forem, např. byrokratismus) |
| – | – | vzpoura (rebelie) |
| 0 | 0 | únik (retreatismus) |
Mertonova koncepce byla rozvíjena i kritizována. Specif. ji formuloval v r. 1966 A. K. Cohen, který spojil adaptivní mechanismy s kolekt. lidskými činnostmi: každá společná činnost předpokládá pravidla a normy, jež vyžadují dodržování, úsilí a subordinaci, tedy podřízení individ. zájmu kolekt. činnosti, což může některým jedincům nevyhovovat do té míry, že budou hledat způsoby, jimiž lze dosáhnout téhož efektu bez podílu na kolekt. činnosti. Strukturálně-funkcionální teorie spočívá na předpokladu lidské racionality, odpovědnosti a možnosti volby. Tato liberalistická premisa, ale i další teor. předpoklady tohoto pojetí s.d.ch. byly napadeny v některých novějších teoriích, které vycházejí ze symbolického interakcionismu, etnometodologie, sociologie absurdity. Jde zejm. o tzv. etiketizační teorii (viz labelling) a teorie sekundární deviace (viz deviace primární a sekundární). Tyto koncepce zdůrazňují, že pro pochopení deviantního chování není zdaleka tak nutná znalost jeho etiologie, tj. předpokládané kauzální souvislosti mezi deviantním aktem a rodinným prostředím, výchovou, soc. původem atd., jako znalost způsobů, jimiž veřejnost určité chování za deviantní označuje.
Tzv. radikální sociologie (R. Quinney, R. Chambliss, D. W. Johnson, K. Ring aj.) přenáší odpovědnost za deviantní chování z aktéra nejen na veřejnost, ale především na tvůrce norem: o tom, co je a co není deviantní, rozhodují mocní, a tedy oni jsou odpovědni za to, co bude za deviantní označeno a postiženo sankcí, oni rozhodují o kriminalizaci i dekriminalizaci jednotlivých forem soc. chování. Radikální s-gie, inspirovaná marxismem a teor. vázaná na soudobé neomarx. myšlení, poukazuje na třídní charakter práva i morálky a na nerovnou distribuci moci jako možné zdroje deviantního chování a na různé mechanismy „konstrukce pojmu zločinu“. S.d.ch. byla intenzívně rozvíjena také v SSSR ve 20. l. bez užití termínu deviace. Tehdy byla provedena řada empir. výzkumů trestné činnosti a byly publikovány práce zobecňujícího charakteru, např. Prestupnosť i alkogolizm v RSFSR A. A. Gercenzona (1922), Moraľnaja statistika M. N. Gerneta aj. V období stalinismu se rozvoj s.d.ch. v SSSR téměř zcela zastavil, renesance výzkumu i teorie deviantního chování počíná v 60. l. S.d.ch. se rozvíjí také v Polsku (B. Holyst, K. Kwasniewski aj.). V bývalém Československu se těmito aspekty soc. života zabýval i I. A. Bláha, K. Galla, B. Zwicker, K. Vítek aj., při Čs. sociologické společnosti byla ustanovena již v 60. l. sekce soc. patologie. Ačkoliv jsou k dispozici některé závažné empir. výzkumy deviantního chování, výzkum trpěl roztříštěností a nedostatkem teor. syntézy.
sociology of deviant behaviour sociologie du comportement déviant Soziologie des abweichenden Verhaltens sociologia del comportamento deviante
Literatura: Becker, H.: Outsiders: Studies in the Sociology of Deviance. New York 1963; Cloward, R. A. – Ohlin, B.: Delinquency and Opportunity: A Theory of Delinquent Gang. Glencoe, Ill. 1960; Dinitz, S. – Dynes, R. R. – Clarke, A. C.: Deviance. Oxford 1969; Cohen, A. K.: Deviance and Control. New York 1966; Erikson, K. T.: Notes on the Sociology of Deviance. Social Problems, 9, 1962; Freedom, J. L. – Dob, A. N.: Deviance. The Psychology of Being Different. New York 1968; Goffman, E.: Stigma. Notes on the Management of Spoiled Identity. New York 1963; Kudrjavcev, V. N. ed.: (1984) Sociální deviace. Úvod do obecné teorie. Praha 1988; Kwaśniewski, J.: Czy istnieje dewiacja społeczna? Studia socjologiczne, 1982, č. 3–4; McCaghy, C. M.: Deviant Behavior. Crime, Conflict and Interest Groups. New York 1976; Merton, R. K.: Social Theory and Social Structure. Englewood Cliffs, N.J. 1961; Scott, R. A. – Douglas, J. D.: Theoretical Perspectives on Deviance. New York 1972; Scull, A.: Decarceration: Community Treatment and the Deviant – A Radical View. Cambridge, Mass. 1984; Štípek, J.: Úvod do sociální patologie. Kriminalita mládeže. Praha 1979; Wood, A. L.: Deviant Behavior and Control Strategies. Lexington 1974.