Řád řeholní
(přesměrováno z Bekyně)
řád řeholní – (od slova řehole, to z lat. regula = pravidlo) – specif. náb. instituce a zároveň komunita, založená na intezívnějším plnění náb. povinností než je běžně vyžadováno, a to podle přesně stanovených pravidel. Původní a typický ř.ř. je společenství osob dobrovolně se zřeknuvších světského způsobu života, což se projevuje max. redukcí materiálních potřeb, askezí a celibátem. Zvl. přístup ke světu a životu a identifikace s rolí člena řádu jsou zdůrazněny i tradičním, jednoduchým uniformním oděvem. Za charakteristiký rys ř.ř. se považuje i život v uzavřené komunitě, tzv. klášteře (z lat. claustrum = uzavřené místo, závora, ohrada). „Uzavřenost“ jako znak řádu ovšem nemusí být dána prostorově, někdy je pouze naznačena oděvem a chováním. Ale kláštery sehrály význ. hist. roli i jako centra vzdělanosti a umění. Při křesťanských klášterech se ve středověku zakládaly školy, řemeslné a uměl. dílny, šířily se odtud i praktické poznatky o nových technologiích, které mniši získávali na svých cestách. Kláštery podobně jako chrámy sloužily někdy jako místa azylu. V Čechách byly první kláštery zakládány koncem 10. st. (např. jiřský, břevnovský, Sázavský aj.), řada z nich ale zanikla v době husitských válek a další byly zrušeny později, zejm. za vlády Josefa II.. Proti ř.ř. a klášterům se někdy soustřeďoval odpor jako proti koncentraci zbožnosti, proti její extrémní poloze, a také jako proti význ. církevní instituci. Protestantské církve např. ř.ř. a kláštery zavrhly, ale později zakládaly volnější charitativní společenství s některými rysy ř.ř. (viz diakonie). Volnější náb. společenství, která mají některé shodné rysy s ř.ř., jsou obecným jevem, existují i v dnešní katol. církvi. Izolovanost jejich členů od světa je minimální, žijí normálním občanským životem, jen s větší odpovědností v plnění náb. norem a navíc jsou vázáni některými náb. službami. Pro ř.ř. i volnější náb. kongregace se dnes používá zastřešující termín společenství zasvěceného života.
Ř.ř., resp. všechna podobná společenství existují v řadě náboženství, typické jsou ale pro křesťanství (v novější době pro katolicismus a pravoslaví), pro buddhismus a taoismus, v jisté modifikaci se vyskytují v islámu, v hinduismu apod. Příslušníci mužských řádů jsou většinou nazýváni mnichy, ženských řádů jeptišky nebo mnišky. Mnišský život ale není nutně vázaný na klášter ani na ř.ř., jeho zákl. charakteristikou je zasvěcení života bohu, zřeknutí se normálního světského života (existovaly náb. sekty, jejichž všichni členové se považovali za mnichy). Ve středověku se vyskytovaly tzv. bekyně, „ženy svatého života“ (původně neorganizovaná odnož holandského mužského mnišského řádu), což byly většinou vdovy oddávající se plně náb. životu, které se někdy sdružovaly ve společných domech a spec. obytných čtvrtích (vyskytují se i v kontextu husitství). Na tato společenství lze pohlížet také jako na důmyslené soc. řešení problému vdovství. V křesťanství vzniklo řeholnictví, tzn. život v řeholních komunitách, řádech, z poustevnictví. Poustevníci se sdružovali nejdříve v tzv. laury (řec. výraz pro ulici), pak v tzv. cenobie (řec. koinos bios = společný život), vyznačující se společným příbytkem obehnaným zdí. Byla to společenství s voleným představeným; pravidla jejich života vypracoval jejich zakladatel P. Pachomios (kolem r. 320). První ř.ř. v záp. křesťanské církvi založil sv. Benedikt z Nursie v 6. st. (tzv. benediktinský řád, dodnes existující, který vznikl současně i jako ženská řehole), ve vých. církvi se za otce řeholního života považuje sv. Basil. Od té doby až dodnes vznikají stále další ř.ř. (ne všechny s ženským ekvivalentem, naopak ale některé pouze ženské), lišící se pravidly společného života, náplní činnosti i vnějšími znaky (symbolikou, oděvem apod.). Všechny jsou postaveny buď na tzv. benediktinské, nebo augustiniánské řeholi, představující dva zákl. soubory pravidel řeholního života.
Od začátku je vstup do ř.ř. podmíněn dobrovolným slibem poslušnosti, čistoty a chudoby. Členy mohou být kněží i laici. Každý uchazeč o členství musí projít nejdříve přípravným obdobím (noviciátem). Nejpoužívanější současné dělení katol. ř.ř. je na kontemplativní a charitativní, příp. ještě kontemplativně charitativní. Mezi kontemplativní (rozjímavé) patří řády uzavřené před vnějším světem, jejichž náplní je především modlitba, které mají obvykle přísnější pravidla (např. karmelitáni a karmelitánky); u některých dodnes platí velmi přísná klauzura (tzn. i fyzické uzavření před vnějším světem). Charitativními řády jsou řády: 1. školské, např. piaristé a voršilky; 2. misijní, např. sestry sv. Ducha (viz misionářství); 3. charitativní ve vlastním slova smyslu (viz charita), tj. pečující o nemocné a chudé, např. milosrdní bratři, vincentky; 4. řády pečující výhradně o určitou skupinu populace – o mládež saleziáni, o svobodné matky rafaelky, o prostitutky magdalenitky (věnují se jejich převýchově). Mezi kontemplativně-charitativní řády patří např. kazatelské řády (dominikáni aj.). Náplň činnosti některých řádů se měnila se změnami doby: např. původní náplní rytířských řádů (maltézských rytířů, rytířů sv. Jakuba apod.) byla ochrana poutníků do Svaté země v době křížových výprav, postupně se však proměnily v řády charitativní. Zvl. místo mezi ř.ř. zaujímá tovaryšstvo Ježíšovo (jezuité), jehož členové kromě 3 zákl. řeholních slibů skládají ještě slib výhradní poslušnosti papeži.
Všechny ř.ř. jsou vnitřně hierarchicky organizovány a jsou zároveň specif. součástí církevní hierarchie. Každý řád má včele generálního představeného, kterému podléhají provinciální představení (dělení na provincie neodpovídá vždy státoprávnímu uspořádání). Zákl. komunita, která se většinou kryje s klášterem, je vedena opatem nebo matkou představenou (abatyší). Členové řádu se vzájemně oslovují řádovými jmény a nazývají se bratry a sestrami. Řádové jméno se přijímá současně se skládáním řeholních slibů a symbolizuje začátek nového života. Podle vzoru náb. ř.ř. se formují i některá nenáb. společenství, resp. společenství mimocírkevní. Většinou přijímají jen některé rysy řeholního života. Bývají to tajné společnosti, různá bratrstva i některé kluby (viz zednářství, rotariánství).
monastic order, religious order clergé Kloster ordine religioso