Čas sociální
(přesměrováno z Diachronie)
čas sociální – pojem používaný ve dvou významech, resp. souvislostech: 1. jako lidské (skup., spol., soc. podmíněné a určené) prožívání, vnímání, uvědomování, měření a používání času (manipulace s časem), který je obvykle konvenčně označován jako čas astronomický, fyzikální či chronologický; 2. změna nebo pohyb určitého soc. či sociokult. fenoménu (události) ve vztahu k jiným soc. událostem, které jsou vzaty jako vztažné (referenční) body. První vymezení vychází z předpokladu, že s-gicky je v podstatě lhostejné, zda „ontologicky“, tedy „reálně“ existují různé časy (čas astronomický, fyzikální, biol., psychol., hist. a č.s.), či zda jde pouze o různé mody existence nebo jen způsoby interpretace téhož objektivního času: s-gie sama se k tomuto problému nedokáže závažně vyjádřit, protože diskuse o času, které otevřela zejm. moderní fyzika, jsou mimo její odbornou kompetenci. S-gicky je však navýsost relevantní, že různé společnosti s časem diferencovaně nakládají a k času se odlišným způsobem vztahují, odlišně jej nejen měří, ale i emocionálně prožívají. Jak z hlediska psychologie, tak i s-gie je podstatné, že v soc. kontextu dostává čas smysl tím, že se uvažuje o jeho velikosti, množství, omezenosti, dostatku či nedostatku, dostupnosti, rychlosti či pomalosti jeho plynutí, o jeho směru atd. Poprvé na význam času jako s-gické kategorie upozornil É. Durkheim a durkheimovská škola. Tito autoři poukázali na to, že č.s. je spol. produktem, je strukturován podle rytmu soc. činností a je přerušován v závislosti na rozdílu mezi sakrálním a světským (svátky vnášejí do plynutí č.s. diskontinuitu). Durkheim pochopil také kval. povahu č.s. Význ. Durkheimův žák M. Halbwachs uvedl koncept č.s. do souvislosti s pojmem sociální paměti.
Před Durkheimem se tématem času s-gicky zabýval K. Marx. Lze dokonce říci, že kategorie č.s. je svým způsobem u Marxe klíčová, ačkoliv téma je exponováno zcela jinak než u Durkheima a termín č.s. je použit jen sporadicky. Marxova teorie společnosti totiž ve všech svých zákl. tezích vlastně stojí na kategorii č.s., a to takto: a) třídní formace jsou založeny na tom, že většina lidí nemá disponibilní čas k jiným než pracovním a obstarávacím aktivitám, proto je vzdělání, produkce kult. statků a participace na řízení výsadou privilegovaných vrstev a vládnoucích tříd, b) kapitalismus spočívá na produkci nadhodnoty, která je de facto nezaplaceným časem nájemní pracovní síly, c) podle Marxova vyjádření v Rukopisech Grundrisse je tajemstvím kapitalismu tajemství strukturace a nová organizace času (téma zrušení rolnického cyklického času a jeho nahrazení lineárním časem průmyslové výroby rozvinul později L. Mumford), d) kapitalismus usiluje o zničení prostoru časem (urychlením komunikace). Podobnou roli přisuzuje Marx párové kategorii sociálního prostoru. Celá pomarxovská a předdurkheimovská s-gie 19. st. byla pod vlivem tří idejí, které ovlivnily pojetí času obecně a budoucí koncept č.s. ideje pokroku, evoluční teorie (viz evolucionismus) a historismu. Pojem „historického času“ byl pro 19. st. analogicky stejně význ. jako pojem č.s. pro 20. st.
Nejvlivnějšími s-gickými koncepcemi č.s. jsou koncepce Pitirima A. Sorokina (rozpracovaná ve 30. l. ve spolupráci s R. K. Mertonem) a G. Gurvitche. Sorokin s Mertonem ve stati z r. 1937 navrhli výše uvedenou definici č.s. (sub b)) a zdůraznili, že č.s.: 1. není kontinuální (je dán rytmem kolekt. života); 2. jeho počítání a prožívání závisí na typu soc. skupiny (jiný je čas lovců, jiný čas pastevců); 3. je kval. (šťastné a nešťastné dny); 4. vyžaduje stanovení počátku; 5. není nekonečně dělitelný; 6. jeho části nejsou stejně dlouhé, neplyne stejně rychle. Tvorba kalendářů je spol., skup. podmíněnou aktivitou (kromě známých návrhů na změny kalendáře, které provedla Fr. a posléze i rus. revoluce, budiž zmíněn návrh Comtův, který pracoval s 13 měsíci pojmenovanými podle 13 osobností – Mojžíše, Homéra, Archiméda, Caesara, Pavla, Shakespeara, R. Descarta, Danta, Guttenberga, Karla Velikého, Bedřicha II. a Bichata). Podle Sorokina a Mertona je č.s. produktem potřeby synchronizovat soc. činnosti a proto je bází č.s. „astronomický čas“: astronomický čas je z tohoto hlediska soc. sekundární, primární jsou lokální č.s., které bylo nutno synchronizovat pomocí invarianty astronomického času. Sorokin později rozvinul v kontextu své vlastní teorie koncepci trojrozměrného č.s., jehož složky odpovídají jednotlivým stadiím jeho cyklické představy vývoje (aeternitas: ideační čas, aevum: idealistický čas, tempus: běžný čas). Gurvitch ve své koncepci multiplicity č.s., vyložené v r. 1963, rozlišuje osm druhů č.s.: čas dlouhého trvání, lstivý, nevypočitatelný, cyklický, retardovaný, alternující, předbíhající a explozivní. Každý druh č.s. spojuje s některou z tzv. hlubinných úrovní soc. skutečnosti, především však s konkrétními soc. skupinami a typy globálních společností. Gurvitchova typologie je vlastně výslednicí smíšení několika pohledů – individ. prožívání času (inspirace H. Bergsonem), tradičního rozlišení času cyklického a lineárního a dlouhého a krátkého (inspirace W. Jamesem) a jeho vlastní typologické konstrukce tzv. totálních soc. jevů.
Razantní odmítnutí uvažovat v kategorii č.s. přináší fr. strukturalismus, který zdůrazňuje prioritu synchronie (analýzy koexistujících jevů) nad diachronií (zkoumání evoluce, vzniku, vývoje). Tomuto přístupu odpovídala i jistá ahistoričnost am. strukturálního funkcionalismu (T. Parsons). Podstatně nové pohledy na č.s. vnesl do s-gie existencialismus pojmem sociální situace, A. Schutzova fenomenologie pojmem biografické situace, J. Ortega y Gasset konceptem lidské situace, etnometodologie důrazem na indexikalitu, E. Goffman svou dramaturgickou koncepcí (ve všech případech jde oproti durkheimovské tradici o výraznou subjektivizaci č.s.). Naopak variací na durkheimovské téma jsou P. L. Bergerovy a T. Luckmannovy úvahy o soc. konstrukci č.s., které v poněkud odlišném kontextu nacházíme také v systémové teorii N. Luhmanna. Tématem č.s. se zabývali a zabývají mj. C. Javeau v Belgii, G. Pronovost v Kanadě, P. F. Bourdieu a M. Eliade ve Francii, T. Banaszczyk, B. Szacka a A. Pawelczynska v Polsku, R. Strassoldo v Itálii aj. Téma č.s. je s-gicky aktuálním tématem, protože se v něm odrážejí problémy akcelerovaných soc. změn a proměny v prožívání času v moderní a zejm. postmoderní společnosti. Proto je téma č.s. a soc. prostoru součástí prakticky každé postmoderní diskuse. Pro s-gická studia č.s. jsou velice význ. studie hist., které téma času zkoumají mj. z hlediska prožívání a interpretace kategorie času v rozmanitých sociokult. a dobových kontextech (J. L. Le Goff, F. Braudel, A. J. Gurevič aj.). Koncept č.s. se objevuje také v různých konkrétních výzk. kontextech, např. ve výzkumu soc. mobility a změny obecně, časových rozpočtů, volného času atd. Nové pohledy na č.s. přináší biografická sociologie. V Čechách se problémem č.s. zabývá J. Šubrt, význ. monografii zpracoval čes. exilový sociolog Jiří Kolaja.
social time temps social Sozialzeit tempo sociale
Literatura: Banaszczyk, T.: Czas jako kategoria spoteczna. Wrocław 1981; Durkheim, É.: Les formes élémentaire de la vie religieuse. Paris 1925; Eliade, M.: Le myth de l'éternel retour. Paris 1967; Gurevič, A. J.: Kategorie středověké kultury. Praha 1978; Gurvitch, A. G.: La vocation actuelle de la sociologie, vol. II. Paris 1963; Kolaja, J.: Social System and Time and Space. An Introduction to the Theory of Recurrent Behavior. Pittsburgh 1969; Le Goff, J. L.: Kultura středověké Evropy. Praha 1991; Pawelczyńska, A.: Czas czlowieka. Wrocław 1986; Pronovost, G.: The Sociology of Time. Current Sociology, 37, 1989, č. 3 (zvl. číslo); Sorokin, P. A. – Merton, R. K.: Social Time. A Methodological and Functional Analysis. American Journal of Sociology, 42, 1937, č. 5; Sorokin, P. A.: Sociocultural Causality, Space and Time. Durham, N.C. 1943; Šubrt, J.: Kategorie času v sociologii. In: Sociologické texty. Praha 1993.
Viz též heslo společnost metronomická v Petruskových Společnostech (2006)