Změna kulturní

změna kulturní – nehodnotící kategorie sloužící k označení procesu vzniku, transformace nebo zániku sociokulturních systémů, resp. kultur, subkultur nebo jejich částí (kulturních prvků, konfigurací apod.). Kategorie z.k. je bezprostředně spjata s pojmem kulturní vývoj, tj. s proměnami sociokult. systémů v čase, s klasifikací zákl. vývojových směrů a s pojmy jako kult. pokrok, kult. stagnace, retardace, regres. Z.k. je zákl. atributem kultury a manifestuje se jak v procesu vzniku a rozvoje lokálních a hist. kultur (generativní z.k.), tak v procesu jejich přeměn nebo zániku (z.k. transformační). Z.k. je možné dichotomicky klasifikovat na změny kvant. a kval., pomalé a rychlé, dílčí a celkové, latentní a manifestační, revol. a evoluční. Na úrovni sociokult. systémů je možné vyčlenit 2 zákl. typy z.k.: endogenní (vnitřní) a exogenní (vnější). 1. Příčinou a zdrojem endogenní změny jsou proměny kult. prvků a jejich konfigurací uvnitř dané kultury a zákl. formou endogenní změny je inovace jako nový způsob dosahování určitých cílů prostřednictvím invence (viz též inovace kulturní). Prosazování inovace, zejm. nových objevů a vynálezů, se ovšem velice často setkává s odporem nebo rezistencí, neboť osvojení nových idejí, sociokult. regulativů a artefaktů naráží na zafixované kult. stereotypy a na konformitu. Při studiu z.k. založené na inovaci je proto nezbytné vzít v úvahu širší sociokult. kontext, především potencionální změny v byrokratickém chování, vznik a zánik rezignace, vzpoury nebo úniků.

2. Změna exogenní představuje procesy, které jsou výsledkem interakce mezi různými sociokult. systémy, tj. kulturních kontaktů. Typickou ukázkou exogenní z.k. je akulturace. Mezi zákl. formy exogenní z.k. patří migrace obyv. a kulturní difúze, což je proces šíření, rozptylu a transmise kult. prvků a jejich konfigurací z jedné společnosti do druhé. Kult. difúzi není možné redukovat na jednosměrný proces, neboť obvykle jde o vzájemnou interakci kultur. Vliv jedné kultury ovšem často bývá silnější než vliv kultury druhé, což v situaci silné akulturace může vést ke ztrátě kult. identity členů kultury se slabším vlivem a k jejich postupné asimilaci. Podobně jako u inovace není přijetí nových kult. prvků formou difúze automatické, ale naráží na řadu bariér. Ideální situací pro přijetí cizího kult. prvku je stav jeho aktuální potřeby ve společnosti, která jím nedisponuje. Není-li tato podmínka splněna, může být tento kult. prvek přijat pouze vnějškově (není interiorizován), může být zcela odmítnut nebo dojde k modifikaci jeho původní funkce. Mezi zákl. formy exogenní změny patří přímá difúze, difúze zprostředkovaná migrující populací a agresivní transmise. Zvl. formu exogenní z.k. představuje tzv. stimulační difúze, která vzniká v situaci, kdy nedostupnost určitého žádaného kult. prvku stimuluje příslušníky dané kultury k vytvoření analogického nebo jiného elementu, který plní tutéž funkci. Endogenní a exogenní z.k. nejsou omezeny na kvant. a kval. proměny artefaktů a idejí, ale výrazně ovlivňují systém sociokulturních regulativů dané společnosti, tj. normy a vzory chování. Z tohoto hlediska je možné vymezit jako zvl. typ z.k. také institucionalizaci, která vystupuje jako proces utváření nebo transformace uznávaných, relativně stabilních a soc. integrovaných forem chování.

Obecně je možné rozložit proces z.k. do následujících fází: a) vznik nových kult. prvků nebo jejich konfigurací prostřednictvím inovace nebo difúze, b) jejich spol. akceptace a selektivní eliminace na základě jejich funkcí, užitečnosti a atraktivnosti, c) integrace nových kult. obsahů a souběžná modifikace nebo transformace původního kult. systému v důsledku přijetí jedněch a eliminace druhých kult. prvků, d) institucionalizace důsledků z.k. na základě postupného nebo okamžitého vytváření uznávaných, sdílených a soc. integrovaných forem chování. Problematika z.k. vždy představovala jeden ze zákl. tematických okruhů věd o společnosti a kultuře. Názory na roli různých typů z.k. se však u představitelů jednotlivých s-gických a antropol. škol značně lišily. Otázky výzkumu endogenních z.k. a role inovace v dějinách lidské kultury byla v centru zájmu evolucionismu a neoevolucionismu. Problematiku exogenních z.k. proti tomu výrazně akcentovali představitelé difuzionismu a neodifuzionismu. Osobitou variantu výzkumu z.k. předložili také zastánci strukturálního funkcionalismu, strukturalismu, konfiguracionismu, kulturní ekologie, nové etnografie. V současné době můžeme sledovat stále výraznější snahu o sjednocení různých přístupů ke studiu z.k. a vybudování multidimenzionálního výzk. modelu, který by v systémové perspektivě umožnil deskripci a explanaci endogenních a exogenních procesů kulturních změn.

culture change changement culturel, transformation culturelle Kulturwandel mutamento culturale

Literatura: Keesing, F. M.: An Analysis and Bibliography of Antropological Sourcesto. Stanford, Calif. 1953; Malinowski, B.: The Dynamics of Culture Change. New Haven, Connect. 1945; Moore, W. E.: Social Change. Englewood Cliffs, N.J. 1963; Petrusek, M.: Úvod do obecné sociologie. Ostrava 1985; Paluch, A. K.: Konflikt, modernizacja i zmiana społeczna. Warszawa 1976; Steward, J. H.: Theory of Culture Change. The Metodology of Multilinear Evolution. Urbana, Ill. 1955.

Václav Soukup