Způsob života

způsob života – též životní způsob – pojmy používané v s-gii zvl. k postižení rozmanitosti konkrétních, hist. se vyvinuvších, relativně stabilních forem lidského života a současně k postižení jejich souvislosti, tj. toho, jaký tvoří celek, jak vzájemně působí na svoji obnovu a změnu. Pojem z.ž. se chápe někdy jako synonymum životního stylu, někdy jako pojem širší, s jinými významovými akcenty. Ve z.ž. bývá především hledáno specifikum vztahu společnosti a individua, z čeho konkrétní životní formy pramení a jak působí na stabilitu a vývoj společnosti i jedinců, nakolik a v čem jsou život společnosti a jedinců komplementární. K z.ž. se úzce váže pojem podmínky života. V původních i elementárních významech běžné řeči označuje z.ž. každodenní, ustálené, soukromé zvyklosti, obyčeje a sklony zakládající typické formy soc. interakce a podmiňující vzorce prostorového chování, výběr soc. prostředí i strukturu využití času, příjmů a vydání. Pojem je vztahován k jednotlivci i společnosti (a tedy i skupinám) a má obvykle latentní hodnotící aspekt. Hovoří se např. o zdravém, pohodlném, příživnickém, dělném či také „americkém“ apod. z.ž. (viz též charakter národní). V tomto vymezení vstoupil pojem i do řady spol. a přír. věd. Přístupy ke z.ž. můžeme v zásadě rozlišit na empir.-teor. a normativní, z nichž zejm. ten druhý má poměrně dlouhou tradici, zakotvenou hluboko v antické a náb. kultuře. Směřuje k odlišení správných, normám a hodnotám odpovídajících z.ž. od těch, které jsou nesprávné, nežádoucí, zavrženíhodné, popř. trestuhodné. Toto pojetí si udržuje stále kontinuitu; v 60. l. bylo vlivným proudem uvnitř marx. s-gie. Ve východoevrop. zemích se tímnto způsobem postuloval a zkoumal tzv. socialistický způsob života.

Teor.-empir. pojetí z.ž. se začalo formovat od konce 17. st. v souvislosti s konstituováním věd. statistiky a s analýzou sociálních problémů (viz též merkantilismus, fyziokratismus a kameralistika). Klasická díla z této oblasti se koncentrovala na exaktní popis životních podmínek (pracovních, rodinných, technol., finančních, právních) jak nejchudších vrstev obyv. (továrních dělníků, vyděděnců, žebráků), tak vrstev s extrémními formami luxusu a demonstrativní, asoc. spotřebou. Pojetí z.ž. jako soustavy životních podmínek má i dnes v s-gii své přívržence, v jeho tradici pokračuje zejm. hnutí sociálních ukazatelů a kvality života. Výrazem doznívání tradičního společenství je pojetí z.ž. blízké rus. „byt“, což je pojem označující komplex činností, zvyklostí a obyčejů, jakož i prvků mater. a duchovní kultury, charakterizujících život rurálních společností či pospolitostí. V marx. s-gii mělo toto pojetí dílčí vliv do počátku 70. l. Svébytně byl pojem z.ž. aplikován např. v soc. geografii – jako unifikovaný, funkcionálně organizovaný a strukturovaný vzorec (pattern) životních aktivit tvořících jádro života společnosti, osu, kolem níž se vše pohybuje. Obsahem spíše odpovídal užšímu pojmu způsob obživy a charakterizoval vždy určitou kulturu, pospolitost či region. Fr. geogr. škola užívala pojem „genre de vie“ od r. 1911, kdy jej do odborné literatury uvedl P. M. Vidal de la Blache. Tento přístup je stále živý zejm. v kulturní geografii a v regionalismu.

Marx. pojetí z.ž,, promítající se do čes. s-gie z.ž. v 70. a 80. l., bylo postaveno na ekonomickém determinismu. Jádro úvah tvořila analýza vazeb mezi společenskoekonomickou formací a konkrétním životem lidí (G. J. Glezerman). Současně byl z.ž. pragmaticky analyzován v dílčích oblastech spol. života (v oblasti práce, spotřeby, bydlení, struktur volného času, účasti na řízení). Analýza z.ž. v čes. s-gii směřovala v tomto duchu k zodpovězení následujících 4 otázek: 1. na čem jednotlivec, soc. skupina, třída či celá společnost zakládají svůj způsob obživy; 2. s jakým efektem jsou diferencované schopnosti, předpoklady a zdroje zhodnoceny (jaké typy lidí dosahují v daném spol. systému úspěchu); 3. do jakých typů vztahů se v tomto procesu zhodnocování dostává jednotlivec či soc. skupina, vrstva, třída; 4. jak se celý tento proces odráží ve vědomí lidí, ve volbě strategií přežití, úspěchu apod. Jedním z empir. výsledků těchto zkoumání je poznatek, že z.ž. se vyznačuje značnou setrvačností, jeho konkrétní podoba je i v obdobích prudkých soc. změn výsledkem symbiózy starého a nového. S-gie způsobu života (resp. s-gie životního stylu) má teor. kořeny v dílech M. Webera (např. v jeho pojetí statusových skupin, ohraničených svým životním stylem), G. Simmela, A. Adlera, ale také T. Parsonse apod. S-gický výzkum z.ž. se často skrývá za jinými typy výzkumů, např. kvality života, volného času, soc. stratifikace apod.

way of life mode de vie Lebensweise modo di vita

Literatura: Bourdieu, P.: Distinction. London 1984; Küng, E.: Arbeit und Freizeit in der nachindustriellen Gesellschaft. Tübingen 1971; Lüdtke, H.: Expressive Ungleichheit – Zur Soziologie der Lebensstile. Opladen 1989; Scardigli, V.: L'Europe des modes de vie. Paris 1987; Sobel, M. E.: Lifestyle and Social Structure. Concepts, Definitions, Analyses. New York 1981; Růžička, R.: Kategorie způsobu života v poznání dialektiky společenského rozvoje. Sociologický časopis, 16, 1980, č. 1; Tolstych, V. I.: Obraz žizni. Ponjatije, real'nosť, problemy. Moskva 1975; Vidal de la Blache, P.: Les genres de la vie dans la géographie humaine. Annales de la Géographie, 1911; Zablocki, B. D. – Kanter, R. M.: The Differentiation of Life-styles. Annual Review of Sociology, 1976.

Jiří Linhart
Richard Růžička