Konzervatismus

konzervatismus – (z lat. conservare = uchovat) – též konzervativismus – jeden ze 3 hlavních fil., ekon. a polit. proudů Západu vedle liberalismu a socialismu. Součástí polit. kultury se stal okolo r. 1830 v Anglii, jeho fil. podstata však byla zformulována (ovšem bez vědomého spojení s pojmem k.) již v r. 1790 irským státníkem, filozofem a polit. teoretikem Edmundem Burkem v knize Reflections on the Revolution in France. K. v Evropě vzniká jako vědomá reakce na ideologii i realitu Fr. revoluce. Označení „le conservateur“ použil již v r. 1818 F. A. R. Chateaubriand jako název pro svůj časopis, termín „konzervativní strana“ použil v r. 1830 J. W. Croker. Vývoj konzervativního myšlení byl poněkud odlišný v Anglii a ve Francii, kde k jeho klasickým představitelům patří Joseph de Maistre, Louis Bonald a kde s k. sympatizovali význ. intelektuálové a spisovatelé, jako Jacques Maritain, George Bernanos aj. Podstatně odlišný je také v Evropě a Sev. Americe. K. v evrop. smyslu se v USA ustavil velmi pozdě, což je hist. dáno odlišnou povahou fr. a am. revoluce (am. revoluce neměla ideol. charakter). Am. konzervativní myšlení, které je obvykle ztotožňováno s tradicionalismem, reprezentují zejm. Irving Kristol, Nathan Glazer, Norman Podhoretz, Daniel P. Moynihan aj. Konzervativní filozofie vychází především z realistického pohledu na přirozenost člověka a přesvědčení, že lidské bytí je charakterizováno jistým napětím, které nemůže být ze společnosti nikdy zcela ostraněno, avšak může být zmírňováno polit. praxí. Tím se konzervativní filozofie člověka odlišuje od různých radikálních doktrín, podle kterých není zlo zakořeněno v lidské přirozenosti, nýbrž spočívá ve struktuře společnosti, takže člověk může být osvobozen a zlo ze společnosti eliminováno přetvořením celku spol. řádu nebo jeho určitých částí. V moderním světě se touto vírou vyznačuje např. marxismus. Pro k. je zlo a utrpení od lidské existence neoddělitelné a není proto moudré upínat se k utop. představám o jeho odstranění, nýbrž je třeba se soustředit na skromnější cíle omezování jeho účinků, což v praxi vede k přijetí koncepce „limitované politiky“. Již E. Burke rozpoznal, že snaha o prosazení svobody revol. metodami nerozšiřuje ani nezdokonaluje možnosti takovéto limitované politiky, ale naopak destruuje podmínky pro její uchování. Tyto podmínky spatřuje k. především v existenci vlády zákona, v nezávislé justici, systému zastupitelské vlády a instituci soukromého vlastnictví.

I když k. sdílí s liberalismem společnou základnu liberálních principů formulovaných poprvé J. Lockem a rozšířených whigovskou reformní tradicí, obhajuje tyto principy odlišným způsobem. Proti liberalismu odmítá především abstraktní liberální koncepty individua, lidských práv a teorii společenské smlouvy spojených s whigismem, ale také utilitarismus a víru v pokrok, které se objevily během 19. st. Poněvadž k. vzešel z kritiky Fr. revoluce, dlouho zůstala jeho hlavním obsahem především kritika revol. stylu politiky. 1. Jedná se především o kritiku revol. fanatismu, který proměňuje politiku z „limitované“ aktivity věnované postupnému smiřování konfliktů, zájmů a vášní ve všezahrnující ideol. tažení proti zlu. 2. Dále jde o odmítnutí racionalismu ztělesňovaného vírou, že instituce mohou být vytvořeny a legitimizovány lidským rozumem. Podle k. nebezpečnost tohoto názoru spočívá v tom, že všechny existující instituce mohou být principiálně odmítnuty proto, že je reformátoři svévolně označí jako iracionální produkty zvyků a tradice. Místo nich mají být vytvořeny nové instituce, které by lépe vyhovovaly požadavkům abstraktních ideálů, jako jsou lidská práva, pravidlo „co největší štěstí pro co největší počet lidí“ či ideál soc. spravedlnosti. Podle k. není takovýto racionalistický přístup ke společnosti klíčem k lidské emancipaci, ale pouze zástěrkou pro dogmatismus. Racionalistické opovrhování zvyky a tradicemi pouze uvolňuje dobrovolná pouta, která drží společnost pohromadě a která musí být proto později nutně nahrazena nátlakem. 3. Konečně jde o odmítnutí nekritické víry v suverenitu jako klíč k vnitřní a mezinár. harmonii, podle níž demokracie automaticky zajišťuje jak dobrou vládu, tak svět. mír, neboť pouze vládnou-li si lidé sami, nemohou mít žádný zájem vládnout si špatně nebo útočit na druhé. K. naopak varuje, že demokracie nemůže být automaticky ztotožněna ani se svobodou, ani s dobrou vládou, poněvadž plebiscit může být velice snadno využit k legitimování diktatury.

Hist. proměnlivý byl vztah k. ke kapitalismu jako soc.-ekon. a civilizačnímu typu. Od kritických postojů se k. vyvinul až k úplnému přijetí tržní ekonomiky, kterou pozitivně hodnotil již Burke, jenž se inspiroval A. Smithem. Od konce 2. svět. války dochází k transformaci k., především v souvislosti se specif. spol. a polit. situací. V průběhu prvních tří poválečných desetiletí je stále patrnější posun liberalismu směrem k social. obsahům, a to částečně proto, že se státní kontrola válečné ekonomiky zdála poskytovat praktickou ukázku schopnosti řízené ekonomiky skoncovat s nezaměstnaností, částečně proto, že všeobecné přijetí ideálu sociálního státu (welfare state) vládu stále více zavazovalo k tomu, aby byla příznivě nakloněna nejrůznějším konzumním a rovnostářským požadavkům. Výsledkem byl silný posun směrem ke kolektivismu, který během 70. l. dosáhl takové intenzity, že se zdálo, že záp. liberalismus zcela ztratil svou identitu. Především vůči této social. výzvě se formoval současný neokonzervatismus či liberálně-konzervativní reakce, mezi jejíž zákl. východiska patří: a) zásadní podpora záp. hodnot a jednoznačné odmítání komunismu (silně zřetelné u praktických politiků, jako u M. Thatcherové a R. Reagana), b) odmítnutí představ a myšlenek o rovnosti a sociální spravedlnosti, c) radikální odmítnutí nekritické víry v plánování jako jedinečný lék na všechny spol. nedostatky (již v r. 1944 F. A. von Hayek ve vlivné knize The Road to Serfdom ukázal, že plánování zavádí svobodnou společnost na cestu, jež vede nevyhnutelně k totalitarismu, a zamítl myšlenku, že lze úspěšně kombinovat výhody řízené ekonomiky s principem svobody), d) kritika rostoucí inflace objevující se v západních demokraciích během 70. l. (příčinu inflace spatřuje k. především v tom, že se vláda zavázala udržovat vysokou míru zaměstnanosti a ekon. růstu a připouští půjčky k naplňování přemrštěných slibů daných voličům na úkor uvážlivého a vyváženého hospodaření se státním rozpočtem), e) s tím související moderní kritika demokracie, formulovaná již Tocquevillem, podle níž demokracie může vést k nové formě despotismu, způsobené nikoli vládním útlakem, ale především přemírou dobrých úmyslů, které nakonec vedou k nezdravé formě paternalismu, f) podpora tradičního náboženství a morálky, v poslední době představovaná především snahou uvést v soulad křesťanské hodnoty se systémem demokr. kapitalismu (J. C. Murray, M. Novak, encyklika Jana Pavla II. Centesimus annus).

conservatism conservatisme Konservatismus conservatorismo

Literatura: Bourricaud, F.: Le retour de la droite. Paris 1986; Burke, E.: Reflections on the Revolution in France. Londým 1968; Kirk, R.: The Conservative Mind. 1953; Kirk, R.: The Portable Conservative Reader. London 1982; Mannheim, K.: Conservative Thought. In: Essays in Sociology and Social Psychology. London 1953; Nisbet, R.: Konzervatismus: sen nebo realita. Praha 1993; Remond, R.: Les droites en France. Paris 1982; Scruton, R.: The Meaning of Conservatism. London 1981.

Časopisy: Salisbury Review, Proglas.

František Mikš

---

Viz též heslo společnost konzervativní v Petruskových Společnostech (2006)