Sociologie malých skupin

Verze z 4. 3. 2018, 21:37, kterou vytvořil ZRN (diskuse | příspěvky)
(rozdíl) ← Starší verze | zobrazit aktuální verzi (rozdíl) | Novější verze → (rozdíl)

sociologie malých skupin – konkrétní s-gická disciplína tvořící jádro mikrosociologie a zabývající se společenskými skupinami, které jsou založeny na bezprostředním kontaktu mezi členy a charakterizovány malou početností (za dolní hranici se pokládá triáda, protože dyáda je specif. soc. útvar, horní hranice se vymezuje mezi 7 až 20 členy). Od pokusů definovat malou skupinu pouze počtem členů se upustilo. Sama skutečnost, že skupina je malá, implikuje totiž určité další charakteristiky, např. možnost vzniku intimních vztahů, struktury sympatií, tzv. facilitačního efektu atd. Není proto oprávněná kritika P. A. Sorokina (1956), že s.m.s. je pseudovědou, v níž jsou kumulovány všechny neduhy moderní s-gie, totiž prázdný empirismus, kvantofrenie, pseudoexaktnost a pseudoexperimentálnost, a že sám pojem malé skupiny je absurdní, protože podle velikosti se soc. útvary klasifikovat nedají. Sorokin nerespektuje, že zájem o malé skupiny je starší než boom s.m.s., k němuž došlo ve 40. a 50. l. 20. st. Prokazatelný zájem lze identifikovat u F. Tönniese, jehož dichotomie Gemeinschaft a Gesellschaft je vlastně hist. úvodem k s.m.s., É. Durkheim věnoval roli malých skupin a primárních vztahů mimořádnou pozornost v kontextu svých úvah o sebevraždě a anomii, G. Simmel zkoumal spec. vliv velikostního faktoru na fungování skupiny a poměrně detailně se zabýval formami skupin ve vazbě na formy sociální interakce, S. Freud ukázal na libidinózní strukturu a funkce skupiny (vůdce jako „otec“), F. W. Znaniecki věnoval samostatnou studii tématu skupiny jako produktu participace individuí. Nelze přirozeně pominout význ. práce Ch. H. Cooleyho, který zavedl do s-gie pojem primární skupina. Někdy se dosud malé skupiny neoprávněně ztotožňují s cooleyovskými primárními skupinami: platí teze, že každá primární skupina je malá, nikoliv však teze obrácená. Z am. sociologů ovlivnil s.m.s. v její zárodečné vývojové fázi W. G. Sumner, když rozlišil tzv. in-groups a out-groups, které později inspirovalo několik autorů k formulaci teorie referenčních skupin.

První empir. výzkumy malých skupin, pomineme-li spec. studia rodiny (F. P. G. Le Play), která je sice malou skupinou, ale se zcela zvl. s-gickým statusem, se spojují se studiemi Normana Tripletta (The Dynamic Factor in Pace-making and Competition, 1898), s Taylorovými výzkumy role neformálních struktur ve výrobě (později podstatně modifikovaná hypotéza: neformální skupiny negativně ovlivňují produktivitu) a v l. 1903–1905 se studiemi J. A. Puffera o vedení gangů, na něž tematicky navázal F. M. Trasher svou klasickou prací The Gang (1927). S.m.s. krystalizuje jako spec. subdisciplína ve 20. a zejm. 30. l., kdy se o její rozvoj zvl. zasloužili F. H. Allport, který popsal tzv. facilitační efekt, a Kurt Lewin, který využil inspirací moderní fyziky ke konstrukci své teorie pole a který poprvé formuloval tři zákl. typy vůdcovství v malé skupině (autokratické, demokr. a liberální). Význ. roli v rozvoji s.m.s. sehrála teorie lidských vztahů (human relations) a slavný hawthornský experiment – tzv. hawthornský efekt je dodnes předmětem čilých metodol. diskusí a sporů.

Metodol. zvrat ve studiu malých skupin znamenala sociometrie J. L. Morena a později interakční analýza navržená R. F. Balesem. V r. 1950 vydal G. C. Homans knihu The Human Group, která byla pokusem o výstavbu obecnější teorie malých skupin, spíše však sloužila Homansovi jako východisko ke konstituci jeho vlastní teorie elementárního chování. Homans se pokusil pomocí tří proměnných (aktivity, interakce, sentimentu) a rozlišením dvou typů systémů (vnitřního a vnějšího) zformulovat zákl. tvrzení o chování jedinců v malé skupině (malá skupina není to, co zkoumáme, ale kde zkoumáme), např.: 1. osoby, které často interagují, mají sklon k vyšší sympatii; 2. čím častější interakce, tím podobnější sentimenty; 3. čím vyšší pozice individua ve skupině, tím vyšší konformita; 4. čím vyšší pozice ve skupině, tím širší objem interakcí; 5. pokles úrovně interakce vede k poklesu intezity sentimentů atd. V 50. l. byly provedeny tisíce empir. výzkumů malých skupin a s.m.s. se stala absolutně nejrozšířemnější výzk. módou v celých dosavadních dějinách s-gie. Byly prozkoumány snad všechny myslitelné typy malých skupin – od gangů přes skupiny nemocných až po školní třídy a vojenské jednotky.

Od poloviny 60. l. lze pozorovat v záp. s-gii obrat od mikros-gie k velkým teoriím na jedné straně (viz makrosociologie a mikrosociologie) a na druhé straně k jinému typu mikros-gického studia, než je studium malých skupin, totiž studia bezprostřední interakce, konverzace, každodenních rutinních aktivit atd. Tento obrat souvisí s celkovou změnou ve vývoji záp., zejm. am. s-gie, a projevil se také v západoevrop. s-gii. Ta zejm. díky aktivitě G. Gurvitche měla i v mikros-gii významnější teor. ambice, v 70. l. však mikros-gická orientace na výzkum každodennosti převládla. Vývoj ve východoevrop. a sov. s-gii byl paradoxně převrácený: od kategorického odmítání mikros-gie jako pseudovědy, která zejm. nechápe význam třídních vztahů, až po vysoce intenzívní zájem o empir. výzkum a především praktické užití výsledků výzkumu malých skupin v průmyslové, pedagogické a org. praxi. Limity těchto snah jsou obecně známy. V 60.–80. l. se s.m.s. zabývali v SSSR A. V. Petrovskij (stratometrická teorie kolektivu), G. M. Andrejevová, A. Š. Vačejšvili, V. S. Agejev aj., v Polsku A. Matejko, A. Kłoskowska, Z. Zaborowski, J. Szmatka, v Maďarsku A. Hegedüs, v Československu D. Slejška, M. Petrusek, M. Nakonečný, A. Jurovský, J. Janoušek aj. Poslední velká teor. syntéza s.m.s. vznikla v Polsku (Jacek Szmatka).

sociology of small groups sociologie de petits groupes Kleingruppen-Soziologie sociologia dei piccoli gruppi

Literatura: Golembiewski, R. T.: The Small Group. An Analysis of Research Concepts and Operations. Chicago 1962; Petrusek, M.: Malá sociální skupina. In: Malý sociologický slovník. Praha 1970; Szmatka, J.: Małe struktury społeczne. Warszawa 1989; Thibaut, J. W.Keley, H. H.: The Social Psychology of Groups. New York 1952.

Miloslav Petrusek