Každodennost
každodennost – úhrn všedních, pravidelně se opakujících (tzv. repetitivních), a proto předvídatelných lidských činností, které jsou základem soc. reprodukce individua, malé skupiny a takto zprostředkovaně celé společnosti, činností, které se řídí známými, většinou však nepsanými normami a pravidly, jsou specif. časově a prostorově uspořádány a jejich vykonávání předpokládá určitý objem vědění fixovaný v tzv. běžném vědomí (zdravém rozumu, common sense) a vyjadřovaný běžným jazykem. Pojem k. úzce souvisí s pojmem každodenní život, životní svět, který do s-gie vstoupil z pojmové výbavy Husserlovy fenomenologie (viz též Lebenswelt) prostřednictvím Alfreda Schütze. Jeho pojetí každodenního života je základem všech následných analýz k., ačkoliv nikoliv všechny nutně vycházejí z fenomenologie. Problémem k. se zabývali již před Schützem např. Ch. H. Cooley a G. H. Mead, podle některých neomarxistů není dokonce celý klasický marxismus ničím jiným než kritikou k., která je provedena pomocí pojmů odcizení, zvěcnění, praxe, triviality, fetišismu atd. Takto pojal svůj výklad k. Henri Lefèbvre v rozsáhlém spise Critique de la vie quotidienne (I. Introduction 1958, II. Fondaments d'une sociologie de la quotidiennité 1961, III. De la modernité au modernisme 1981) a v podobném duchu uvažuje i Agnes Hellerová aj. K tomuto typu uvažování má velmi blízko i Dialektika konkrétního Karla Kosíka (1963). Ačkoliv problém k. tedy není specif. fenomenologickým tématem, naprostá většina konkrétních i pojmoslovných analýz k. je nesporně inspirována konceptem Lebensweltu, jak jej původně zavedl Husserl a s-gicky modifikoval Schütz. K. předpokládá každodenní, všední neboli životní svět jako sféru, v níž se k. jako úhrn aktivit odehrává, běžné vědomí a běžný jazyk. Životní svět je samozřejmým světem zdravého rozumu, světem soc. a přír. objektů, v němž lidé žijí, pracují, setkávají se a vykonávají rutinní aktivity, je světem, v němž lidé jednají, sledují své cíle, prožívají jej a interpretují, aby mu porozuměli a porozuměli jednání jiných. Je to svět, který není zpochybňován, který člověk bere jako samozřejmý fakt, jako danost, vůči níž však musí zaujmout aktivní praktický či pragmatický postoj a která tedy od člověka vyžaduje aktivitu, činnost, jednání.
Podle Schütze je životní svět strukturován do specif. oblastí, tzv. uzavřených oblastí struktury smyslu (der geschlossene Bereich der Sinnstruktur, finite province of meaning). Takovými oblastmi jsou vedle životního světa samotného svět vědy, svět snů, svět divadla, svět náboženství, svět hry, svět fantazie atd. Toto Schützovo pojetí multiplicity soc. světů bylo inspirováno původně Jamesovým rozlišením různých mikrosvětů, jež byly určitým způsobem seřazeny. U Schütze takové řazení postrádáme. Velmi konkrétně lze říci, že všední svět a k. jsou tvořeny především rutinními aktivitami, jako je práce (jíž Schütz věnuje jen min. pozornost), jídlo, pití, oblékání, spánek, hygiena, nákupy (obstarávání věcí), cestování, setkávání s přáteli, péče o děti atd. Při popisu k. a všedního života je u Schütze důraz položen na tyto charakteristiky: 1. vztah člověka k životnímu světu je založen na tzv. přirozeném postoji, tzn. není zpochybňována jeho existence; 2. předpokládáme, že ve stejném světě žijí jiní lidé a oni to předpokládají o nás; 3. k. vyžaduje specif. vědění, které má podobu tzv. balíku příručního vědění; 4. životní svět je neustále interpretován aktéry samotnými a jejich interpretace mohou být a jsou jediným smysluplným základem a východiskem každé soc. vědy; 5. zákl. vztah k životnímu světu a k. však není teor., interpretativní, ale pragmatický, protože smyslem našeho poznávání, vědění a všech našich interpretací jsou praktické nároky na nás kladené a naše projekty a programy, které chceme v rámci k. a svého životního světa realizovat; 6. lidé se liší svým konkrétním postavením ve struktuře soc. světa a tedy i některými svými každodenními aktivitami, protože se nacházejí v odlišných biografických situacích; 7. odlišnost biografických situací vede k tomu, že lidé přikládají různým elementům životního světa a tedy i různým každodenním aktivitám odlišný význam, mají tedy odlišné tzv. systémy relevancí; 8. vzájemné porozumění a tedy smysluplmá interakce je však mezi aktéry soc. života možná proto, že existuje tzv. zaměnitelnost, reciprocita perspektiv, a že lidé používají podobné prostředky tzv. typizace situací (někdy se používá termín typifikace: jde o to, že pro typické situace vytváříme systémy typických prostředků a způsobů jednání, které jsou založeny na typizované interpretaci těchto situací a které ve svém důsledku činí svět předvídatelným a srozumitelným).
Podle fenomenologicky orientovaných sociologů, kteří se zabývají k., existují ve vztahu ke k. tři možné postoje: a) absolutistický, který chce k. popsat pomocí věd. definovaných pojmů, jako by tyto pojmy samy byly zcela nezávislé na každodenní zkušenosti vědců se soc. skutečností (ideálem je pro ně konstrukce experimentální kontrolované situace), b) přirozený, který k. nereflektuje, ale prožívá ji, bere k. a životní svět takový, jaký je, tak, jak je zakoušen, c) teor., který předpokládá schopnost odstoupit od k. a reflektovat ji s přihlédnutím ke zkušenosti, která je dána v přirozeném postoji. Právě tento třetí postoj je základem fenomenologického pohledu na k. (viz epoché). V radikálním pojetí je k. svrchovanou realitou, vlastně jedinou skutečnou, pravou sociální realitou, všechno ostatní jsou jen s-gické konstrukce „druhého řádu“. V umírněnějších verzích se konstatuje pouze to, že k. je prvotní soc. svět, s nímž se člověk dostává do styku, všechny ostatní mikrosvěty jsou odvozené, sekundární. K analýze k. význ. přispěl E. Goffman zejm. svým zkoumáním interakčních rituálů a tzv. malého chování, tj. chování za přítomnosti jiných a v důsledku přítomnosti jiných. Pro Goffmana není podstatné, co je realita, ale za jakých podmínek pokládáme určité uspořádání věcí a poměrů za reálné. H. Garfinkel zdůraznil, že smysluplná každodenní činnost je závislá na konečné množině pravidel, jejichž pochopení je předpokladem pochopení soc. světa. Peter L. Berger a Brigitte Bergerová pojali k. a životní svět jako zvykový svět, náš domácí svět, který se nám sice nemusí líbit, ale v němž musíme žít a jednat. Zvl. pozornost věnovali vztahu k. a institucí: k. nelze pochopit bez pochopení institucí, které naopak jsou reálné pouze potud, pokud jsou reprezentovány lidmi a zakoušeny v k.
Ačkoliv se konstituovala spec. s-gická disicplína, která se k. zabývá, je pro k. specif. právě to, že má průřezový charakter. Belg. sociolog Claude Javeau říká, že k. není partikulárním s-gickým tématem, ale transverzálním řezem celým s-gickým problémovým polem: můžeme ignorovat stát, strany, třídy a církve, ale nemůžeme se vyvázat z k. V tomto smyslu má k. povahu durkheimovského sociálního faktu par excellence bez ohledu na roli interpretace a osobní aktivity aktérů v ní. Podle Javeaua se sociologie každodennosti dá rozvíjet na 3 úrovních: 1. na úrovni činností, kde je blízká weberovské s-gii; 2. na úrovni protikladu posvátného a profánního (tento impuls rozvíjí zejm. P. L. Berger); 3. na úrovni odporu (résistance), tedy schopnosti vzepřít se k. a udělat schválnost, něco neobvyklého, vymykajícího se k. S-gie k. otevírá a legitimizuje jako s-gicky relevantní řadu zdánlivě okrajových problémů, jimiž se klasická s-gie nezabývala, a ukazuje většinu standardních s-gických témat v neobvyklé perspektivě (podle Marcella Truzziho např. v souvislosti se stratifikací je pojednán problém role krásy, tedy tzv. skrytá stratifikace, v souvislosti se zkoumáním interakce se popisují např. telefonní rituály nebo role chladu v soc. kontaktu či komunikační funkce hry v karty, v souvislosti se s-gií minorit třeba postavení liliputů (trpaslíků) nebo funkce nudistických pláží, v souvislosti se s-gií deviantního chování např. praktiky používané při učení se prostituci atd). Současně je s-gie k. vždycky nepřímou kritikou oficiálních ideologií. I proto byla v kom. systémech programově marginalizována: u nás např. pokus Josefa Alana uvést s-gii k. jako legitimní výzk. téma byl na počátku 80. l. ostře napaden v Rudém právu Karlem Rychtaříkem. V politologickém kontextu nepřímo program s-gie k. načrtl Milan Šimečka svými úvahami o velkých a malých dějinách (v samizdatové Kruhové obraně). S-gií k. se v kontextu záp. s-gie zabývá především celá etnometodologie, pro niž je k. hlavním problémovým polem, spec. se tématu věnovali M. Truzzi, J. D. Douglas, S. Mennell, M. Maffesoli aj., v Polsku byla provedena řada výzkumů a teor. analýz zejm. běžného vědomí (A. Kojder, Miroslawa Marodyová aj.), v bývalém Československu téma k. v kontextu s-gie rodiny rozvíjel Ivo Možný, v kontextu biografické sociologie, s-gie životních cyklů a drah a s-gie času Josef Alan a Lubomír Nový, ve vazbě na systematická studia záp. s-gie Dilbar Alijevová a Eduard Urbánek, ve vazbě na program alternativní sociologie Miloslav Petrusek. S-gie k. je úzce vázána na s-gii těla, sociologii jídla, resp. s-gii stravování, s-gii hry, sociologii volného času atd. Komplementárními pojmy k pojmu k. je svátečnost a svátek, v jiné optice historičnost adějiny, příp. soc. makrostruktury a makrosystémy. Strukturami k. v širokých hist. souvislostech se zabýval fr. historik F. Braudel.
everyday life vie quotidienne, quotidienneté Alltäglichkeit guotidianità, vita quotidiana
Literatura: Douglas, J. D.: Understanding Everyday Life. London 1973; Micro- et macrosociologie du quotidien. Bruxelles 1983; Schutz, A.: The Phenomenology of Social World. Chicago 1967; Truzzi, M.: Sociology and Everyday Life. Englewood Cliffs, N.J. 1968.
Viz též heslo společnost postheroická v Petruskových Společnostech (2006)