Řád sociální
řád sociální – centrální pojem některých obecných s-gických teorií, zejm. funkcionalistických a strukturalistických, jímž má být vyjádřena idea uspořádanosti soc. jednání v rámci soc. systému nebo sociální rovnováha mezi jeho jednotlivými složkami (subsystémy). Pojem ř.s. však není úplně jednoznačný a může mít proto různé významové dominanty, např. ideu o vzájemné závislosti a podmíněnosti jednotlivých elementů soc. celku, mezi nimiž je nutný soulad, konsensus (A. Comte, T. Parsons); představu nenáhodnosti soc. jednání jiných individuí, skupin a institucí, příp. dokonce představu zákonitosti fungování soc. celku (K. Marx a jiné deterministické teorie); představu předvídatelnosti jednání jiných jako základu možnosti soc. koordinovaně jednat (A. Schutz, etnometodologie); koncepci stability a hist. trvalosti určitých nějak specifikovaných forem existence společnosti (původní představa spol. řádu, jak byla formulována především v oficiálním marxismu); ideu institucionálního omezení násilí a agresivity ve společnosti (představa běžného vědomí o „řádu“ve společnosti).
Problém řádu je podle J. H. Turnera klíčovým s-gickým problémem, který poprvé zformuloval T. Hobbes ve svém slavném paradoxu: jak je možná společnost, tedy jak je možný řád, jestliže jsou lidé ve vztahu trvalého potenciálního konfliktu (homo homini lupus)? Na otázku, jak řád vzniká a jakými způsoby se udržuje, odpovídá s-gie podle Percyho S. Cohena čtyřmi odlišnými způsoby. 1. Především vznikla teorie donucení, která je hist. asi nejstarší: lidé dělají to, co se od nich očekává, protože se obávají trestu, a to buď přímo trestu fyzického, nebo trestu zabavení či omezení majetku, vyloučení z nějakých význ. institucí nebo pozic (viz exkluze sociální), zbavení svobody nebo některých práv či privilegií, nebo se konečně obávají nějaké formy stigmatizace. Teorie donucení je velmi často spjata s konspiračními teoriemi dějin, podle nichž jsou dějiny výsledkem vědomého úsilí (spiknutí) polotajných či tajných organizací, jež usilují o získání nebo udržení moci. Tato teorie je zjevně jednostranná a nevysvětluje celou řadu soc. fenoménů, jež se násilím a donucením nedají uvést v život a jež nemohou fungovat jen na tomto základě. 2. Druhou význ. výkladovou teorií ř.s. je tzv. zájmová teorie, která má dvě zákl. podoby – klasickou, jež je vyjádřena v teoriích společenské smlouvy, a novější, která je spjata zejm. s vývojem moderního liberalismu. Smluvní teorie vysvětluje ř.s. jako výsledek dobrovolné a vědomé dohody mezi lidmi, kteří si uvědomili nutnost kooperace a výhodnost života v uspořádané kolektivitě. Tato teorie trpí zákl. slabinou, jíž je právě element vědomého aktu, vědomého rozhodnutí, o němž není nic známo ani hist. ani jinak empir. Ř.s. by se musel obnovovat na principu opakovaných dohod, což je jen zčásti pravda. Druhá varianta zájmové teorie představuje jeden z nejvýzn. činů v dějinách s-gického myšlení: s.ř. vzniká jako nezamýšlený důsledek jednání individuí, která sledují svůj vlastní zájem. Mimořádnost tohoto objevu spočívá v tom, že ř.s. není vysvětlován vědomým aktem, ale je pojat jako jev nezávislý na individ. či kolekt. vůli. Tuto teorii, která má svůj původ i analogon v ideji „neviditelné ruky trhu“, rozvinul v současnosti zejm. F. A. von Hayek (viz design). 3. Třetí teorií ř.s. je teorie hodnotově-konsensuální, která byla poprvé formulována A. Comtem a je rozvíjena všemi variantami funkcionalistického myšlení. Předpokládá, že mezi individui a skupinami, jež tvoří společnost, existuje jistá podstatná míra shody, pokud jde o zákl. hodnoty, jež je nutno respektovat a z nichž je možno odvodit a na nichž lze založit normativní řád, tedy jak celou soc. regulaci a kontrolu, tak i koordinaci lidských činností. Sdílení společných hodnot (konsensus) přispívá ke vzniku společné identity, vědomí příslušnosti ke společnému celku, k vytváření společných standardů hodnocení. To je předpokladem stability a funkčnosti soc. rozvrstvení, sociální hierarchie. K. Davis zdůrazňuje, že představa úplného hodnotového konsensu je nerealistická, ale že je možné a nutné v každé společnosti předpokládat alespoň min. konsensus především v zákl. mravních hodnotách, ale také v hodnotách tech.-estetických. Konsensuální teorii Comtovu, která tvoří podstatnou část jeho sociální statiky, kritizoval É. Durkheim. Comte měl za to, že konsensus klesá s růstem dělby práce, zatímco Durkheim doložil, že dělba práce kromě konfliktogenních elementů nese v sobě zárodek nového typu vzájemné závislosti, kterou nazval organickou solidaritou (viz solidarita mechanická a organická). Ta je základem řádu moderní společnosti v durkheimovském smyslu.
Teorie ř.s., resp. společenského řádu, pojednaná z konsensuálního hlediska tvoří jádro strukturálně-funkcionalistické teorie Talcotta Parsonse, podle níž je soc. systém komponován z částí, z nichž každá přispívá ke stabilitě systému. Společnost je schopna udržet ř.s., tedy rovnováhu, a minimalizovat působení odstředivých sil zejm. proto, že disponuje stabilizovanými hodnotami a kult. vzorci chování, které brání radikální změně. Parsonsova teorie ř.s. odpovídala stabilitě am. společnosti 50. l., byla však ostře kritizována, jakmile se ukázalo, že i am. společnost je ve stavu permanentní změny (G. R. Dahrendorf, D. Lockwood, Ch. W. Mills). V 60. l. Parsons rozpracoval teorii sociální změny, která měla vysvětlit, jak je možná změna při zachování globální stability systému. 4. Čtvrtou teorií ř.s. je tzv. teorie inerce, která pokládá ř.s. za danost v tom smyslu, že ř.s. vzniká a udržuje se tím, že společnost vytváří podmínky ke svému vlastnímu přežití, přetrvání a kontinuální existenci. Ačkoliv teorie inerce je zdánlivě tautologická, upozorňuje na důležitý moment spol. života, totiž na to, že spol. život obsahuje podstatnou část tzv. repetitivních, opakujících se aktivit sloužících k soc. reprodukci a přežití, které zakládají stabilitu kult. vzorců a naopak jsou jimi posilovány. Teorie inerce poukazuje také na to, že určité kauzální procesy se pravidelně opakují, čímž je dán základ předvídanosti určitých jevů a procesů. V Marxově ideji, že člověk přispívá k reprodukci systému, tedy vlastně k udržení ř.s., již tím, že vstupuje do každodenní výrobní či pracovní aktivity, je implicite obsažena idea inerce soc. systému. Celek Marxovy koncepce je však radikálně dynamický a konfliktualistický.
Problémem ř.s. se ze specif. hlediska zabývali Hans H. Gerth a Mills, kteří rozlišili několik úrovní tzv. institucionálního řádu, který je základem ř.s.: a) polit. řád, v jehož rámci a jehož prostřednictvím člověk získává nebo udržuje vlastní mocenskou pozici nebo ovlivňuje distribuci moci, b) ekon. řád, jímž je organizována práce, zdroje a tech. výbava k výrobě a distribuci statků a služeb, c) militární řád, který organizje legitimní donucení a použití násilí a dohled nad ním, d) příbuzenský řád složený z institucí, které regulují a usnadňují sexuální kontakty, plození a výchovu dětí, e) náb. řád, který organizuje kolekt. uctívání božstva, většinou v pravidelném časovém rytmu a na obvyklých místech. Institucionální řády necharakterizují úplně soc. strukturu a ř.s., protože nezahrnují některé sféry, které procházejí všemi institucionálními řády, totiž technologii, symboly, statusovou strukturu a výchovu. Zákl. problémem každé teorie ř.s. je vysvětlení vztahu ř.s. a soc. změny, tedy řešení klasického problému vztahu soc. statiky (řádu) a dynamiky (změny, event. pokroku). Protože toto téma skutečně prochází celými dějinami s-gie, je v problému ř.s. právem shledáváno klíčové téma každé s-gie.
social order ordre social soziale Ordnung ordine sociale
Literatura: Cohen, P. S.: Modern Social Theory. London 1970; Gerth, H. H. – Mills, Ch. W.: Character and Social Structure: The Psychology of Social Institution. New York 1953; Hayek, F. A. von: Právo, zákonodárství a svoboda. Praha 1991; Hobbes, T.: Leviathan neboli o podstatě, zřízení a moci státu církevního a občanského. Praha 1941; Parsons, T.: Social System. New York 1951.