Antropologie filozofická

antropologie filozofická – fil. pojatá antropologie jako věda o člověku, o jeho podstatě a místu ve světě. A.f. v tomto širokém, nespecif. smyslu je integrující částí každého světového názoru, náboženství a jednotlivých systémů filozofie. Existuje a.f. křesťanská, existencialistická, materialistická, fenomenologická, marx. aj. Ve 20. l. 20. st. prožila a.f. nebývalý rozkvět a získala nové fundamentální postavení ve struktuře filozofie. Zakladateli a.f. se v r. 1928 stali M. Scheler, H. Plessner a K. Löwith. Řazeno je sem i Heideggerovo Sein und Zeit z r. 1927, později G. H. Mead (1934), A. Portmann (1944), E. Cassirer (1944), dále A. Gehlen (zvl. 1956), ve Francii Claude Lévi-Strauss (1958). Proti pokusům jednoznačně definovat podstatu člověka se brzy objevila silná skepse, která hist. sahá od J. J. Rousseaua a J. G. Herdera přes Nietzscheho až k G. S. Lukácsovi, M. Horkheimerovi a postmodernismu. Jejím zákl. motivem je popírání možnosti definovat podstatu člověka jedním zákl. principem. Odvratem od filozofie dějin a novým obratem k přírodě se v současné filozofii zakládá „nová antropologie“.

Podle Schelerovy formulace zkoumá a.f. „postavení člověka ve vesmíru“. Člověk je duchovní bytostí nadřazenou světu, osobností uvnitř konečných sfér bytí. Většina antropologů, etologů a biologů chování dnes odmítá toto vysvětlení zvl. postavení člověka pro jeho vybavení duchem a klade otázku, na základě jakých vlastností či způsobů chování člověku toto postavení v přírodě přísluší. Pro Plessnera a Portmanna člověk transcenduje své okolí (Umwelt), podle Gehlena žádné nemá, a proto si nutně musí nějaké vytvořit pomocí soc., polit. a ekon. institucí. Podle Portmanna a Plessnera je člověk svou schopností „sebeprojekce“ (Selbstdarstellung) schopen zaujmout zvl. „excentrickou pozicionalitu“ vůči přírodě, která vede k produktivní konsekvenci, že jeho okolí je vytvořeným světem artefaktů (kulturou). Sebeprojekce tak vystupuje spolu se sebezachováním a manifestuje se v nich. Člověk jako sociálně-kult. bytost je „sekundárním hnízdošem“ (Portmann). Přirozený nedostatek závislosti na prostředí a instinktivní nejistota jsou lidskou činností ještě zesilovány a současně kompenzovány. Proto hominizace není ještě ukončena a vyžaduje další vzestup a uplatnění kult. rozvoje.

Myšlenka, že relativní nerozvinutost lidského organismu při narození, jeho „neotenie“ a instinktivní nevybavenost jsou podmínkami lidské všestrannosti, je sdílena antropology a etology, kteří odtud chtějí získat rozhodující určení podstaty člověka. Zatímco Plessner a Portmann chtějí vyložit zvl. postavení člověka z transcendence, sebeprojekce, excentricity a kult. sebeurčení, K. Lorenz redukuje význam kult. oblasti. Podle něho není soc. chování člověka diktováno výlučně rozumem a kult. tradicí, nýbrž je řízeno zákonitostmi, které dobře známe už ze studia chování zvířat. Namísto toho, aby se člověk rozvíjel adekvátně, změnil svůj svět tak rychle, že jeho přirozené vlohy neodpovídají změněnému vnějšímu světu a jeho kultuře. Hlavním bodem sporu mezi Lorenzem a jeho odpůrci o původu lidské agresivity je Lorenzův důraz na vrozenost a spontánnost agrese. Behavioristé (J. Dollard, Lehrmann) a psychoanalýzou ovlivnění autoři (E. Fromm, H. Marcuse, Mitscherlich, Bettelheim) zdůrazňují učení podle negativních vzorů chování a negativní vliv soc. prostředí obecně, které mohou agresi u člověka vyprovokovat.

V protikladu k Schelerovu stupňovitému schématu života nevidí Gehlen ve specif. lidském nejvyšší vývojový stupeň, ale spíše úpadek a nedostatek. Člověk je podle něho od narození nespecializovanou a nedostatkovou bytostí (Mängelwesen), ve službě sebezáchovy proto mění přírodu kult. činností. Lidské jednání probíhá jako odlehčovací princip (Entlastung). To umožňuje člověku redukovat životní rizika. Kompenzací, náhražkou za chybějící prostředí jsou instituce, v nichž se člověk stabilizuje a může tak zvládnout nedostatky a rizika svého přirozeného vybavení. Stabilita institucí je podmínkou i omezením člověka jako osobnosti. Člověk „vede svůj život“ podle Gehlena jen ve vyrovnávání se s institucemi. Je zcela kult. bytostí a jeho vztah k přírodě je zcela popřen nebo je sekundární.

Filozofie kultury ovlivněná zákl. pracemi E. Cassirera a angloam. kulturní antropologie (E. Sapir, M. J. Herskovits, R. Linton, R. Benedictová, M. Meadová, v Německu W. E. Mühlmann, E. W. Müller a M. Landmann) provádějí po 2. svět. válce empir. zkoumání chování člověka na základě etnologického kladení otázek. Zvláštní vztah k realitě u člověka je podle Cassirera určen jeho schopností vytvářet symboly. Civilizovaný člověk je „animal symbolicum“. Analogicky postupuje též Hans Jonas, jeden z tvůrců ekologické etiky: člověk je podle něj symbolickou bytostí, homo pictor. Obraz není pouhým odrazem, reprodukcí daného předmětu, ale sebevytvořeným intelektuálním symbolem, jemuž je vlastní schopnost imaginace a zobrazení. Jonasem vytyčená polarita lidské existence mezi organismem a svobodou byla zákl. tématem antropologie už pro M. Schelera.

M. Landmann nazývá kult. antropologii „antropologií budoucnosti“ a pokouší se podobně jako Cassirer a Jonas čelit biol. orientované antropologii, která v duchu výchozí pozice J. J. von Uexkülla chce zvl. postavení člověka ve světě založit biol., čímž izoluje člověka z jeho přirozeného životního světa, kterým je jeho kultura. Člověk je podle Landmanna nejen výtvorem, ale i tvůrcem kultury. Jeho „nespecializovanost“ znamená především jeho nedeterminovanost, svobodu. Člověk je svobodný a může své chování sám určovat. Landmann tímto formuluje kult. antropol. variantu existencialistického východiska, které dále rozvíjí E. Rothacker. Podle existencialismu (Heidegger, J. P. Sartre) člověk nevlastní svobodu, ale svoboda vlastní člověka, člověk je odsouzen k svobodě. Sám se nevytvořil, ale je přesto svobodný, je jednou vržen do světa a je odpovědný za vše, co činí. Kategorie odpovědného rozhodování se stává klíčovou u všech představitelů kult. antropologie. Hans Jonas na ní zakládá ekologickou etiku zodpovědného rozhodování civilizovaného a kult. člověka (1979). Vztah vázanosti (Umweltgebundenheit) a otevřenosti (Weltoffenheit) vůči světu u člověka se stal centrálním tématem a.f. 20. st., srovnávací psychologie (F. J. J. Buytendijk), humánní etologie aj. V Čechách se a.f. zabýval M. Sobotka (z hist. hlediska).

philosophical anthropology anthropologie philosophique philosophische Anthropologie antropologia filosofica

Literatura: Böhme, G.: Anthropologie in pragmatischer Sicht. Frankfurt a. M. 1987; Bronowski, I.: Vzestup člověka. Praha 1973; Cassirer, E.: An Essay on Man. New York 1953; Gehlen, A.: Der Mensch. Seine Natur und Seine Stellung in der Welt. 1974; Heidegger, M.: Konec filozofie a úkol myšlení. Praha 1984; Horkheimer, M.: (1935) Bemerkung zur philosophischen Anthropologie. In: Gesammelteschriften, sv. 3, Frankfurt a. M. 1988; Löwith, K.: Das Individuum in der Rolle des Mitmenschen. München, Darmstadt 1928; Plessner, H.: Die Stufen des Organischen und der Mensch. Einleitung in die philosophische Antrhopologie. Berlin, New York 1975; Portmann, A.: Biologische Fragmente zu einer Lehre vom Menschen. Basel, Stuttgart 1944; Scheler, M.: Die Stellung des Menschen im Kosmos. Darmstadt 1983; Sobotka, M.: Člověk a práce v klasické německé filozofii. Praha 1964.

-- Jan Kamarýt