Příbuzenství
příbuzenství – celek vztahů, které pokrevně nebo sňatkem spojují mezi sebou určitý počet jednotlivců. Termín p. se považuje často za synonymum pokrevního příbuzenství. Avšak pokrevnost odpovídá spíše biol. vztahu mezi dvěma jedinci, zatímco p. je spec. soc. vztahem. Rozdíl je jasný v případě nevlastního dítěte v naší společnosti: dítě má „genitora“ (biol. otce) a zároveň „patera“ (soc. otce). Vlastní označení otec je nepřesné, protože se může vztahovat na dvě osoby, i když ve většině případů představuje tutéž osobu. Soc. je otcovství obvykle určeno sňatkem. Znění římského zákona říká: pater est quem nuptiae demonstrant, arabské přísloví praví: děti patří muži, jehož je postel. Navíc vztah mezi rodičem a dítětem může být založen nikoliv na zplození dítěte, ale na jeho adopci. V některých oblastech Afriky existuje zvyk, že žena může být rituálním způsobem provdána za jinou ženu, která pak přejímá úlohu otce (patera), zatím co biol. otec (genitor) je milenec manželky. P. tedy vyplývá nikoliv z biol. vztahu mezi jedinci, ale z uznání soc. vztahu mezi rodiči a dětmi. Skupina, která se skládá z otce, matky a dětí, představuje tzv. elementární rodinu. Ta tvoří zákl. jednotku struktury příbuzenských vztahů. Ve společnosti, kde muž může mít více žen, tvoří zákl. jednotku tzv. složená rodina, kterou tvoří otec, matky, vlastní a nevlastní sourozenci. Sňatek představuje v obou případech akt, který určuje pro dítě jeho legitimní postavení ve společnosti.
Soc. postavení jedince je definováno jeho pozicí ve struktuře příbuzenských vztahů. Aby tato pozice byla pro každého patrná, je každému jedinci v systému p. přiřazen název, který definuje postavení vůči ostatním osobám: otec, strýc, syn, synovec, bratr atd. Soustava těchto názvů představuje „popisnou technologii“ p., kde každý název odpovídá konkrétnímu příbuzenskému vztahu. Některé společnosti však dávají přednost příbuzenským termínům, které neurčují svými názvy konkrétní příbuzenské vztahy mezi jedinci. Např. termín „otec“ může být použit nejen pro vztah otce a dítěte, ale i pro vztah strýce a dítěte. Toto je obsaženo v „klasifikační terminologii“ příbuzenských vztahů, v níž název přiřazuje jedinci soc. postavení, jehož význam je širší než v případě „popisného“ termínu. Obvykle se shodné příbuzenské termíny vztahují na všechny příbuzné stejné generace: např. v systému Cow-Omaha (nazvaném podle severoam. kmenů) představuje „otec“ nebo „matka“ všechny příbuzné ve stejné generaci, tedy i strýce a tety, sourozenci jsou nejen bratři a sestry, ale i bratranci a sestřenice. Klasifikační terminologie představuje mechanismus, který usnadňuje vytvoření rozsáhlejších systémů p., zatímco deskriptivní systém napomáhá tvorbě menších celků. Studium p. je nejstarší a nejvýzn. disciplínou etnologie a sociální antropologie, což je způsobeno tím, že hlavním objektem jejich zájmu jsou tzv. primitivní společnosti, kde mají příbuzenské vztahy velký dopad na soc. život společnosti a kde jsou nejvíce rozvinuty.
Obecně lze říci, že systém p. tvoří základ všech soc. vztahů všude tam, kde ve společnosti převládají osobní vztahy mezi jedinci. Proto se systém p. projevuje jako význ. soc. faktor ve všech malých, relativně uzavřených společnostech: u lovecko-sběračských a pasteveckých etnit, v zemědělských komunitách, u náb., národostních nebo regionálních skupin ve velkoměstech, ve šlechtických rodech. V Evropě byly příbuzenské vztahy rozhodujícím soc. faktorem až do 18. st. a v současné době jsou v plném úpadku. Moderní soc. antropologie musí tedy nejen vysvětlovat funkci p. ve společnostech, ve kterých hraje rozhodující úlohu při tvorbě soc. vztahů, ale zároveň odpovědět na otázku, proč systém p. v průmyslové společnosti degeneruje. Studium p. se týká: 1. termínů – toho, jak se příbuzní nazývají a jak se soc. odlišují; 2. pokrevních vztahů – jak se vytvářejí přirozené příbuzenské skupiny a jak se na jejich základě zajišťuje převod statků a soc. postavení; 3. nepokrevních vztahů – jaká pravidla existují pro uzavírání sňatků a jak se navzájem chovají soc. skupiny, mezi kterými dochází ke sňatkům (viz nepokrevní příbuzenství); 4. postojů – jak se v různých systémech p. chovají jednotlivci vůči sobě, jaké převládají zvyky, zákazy atd.; 5. usídlení – jak se vytvářejí lokální společenství, jaká pravidla předepisují, kde má který člen příbuzenské skupiny sídlit (viz matrilokalita a patrilokalita). Studium p. využívá metody několika vědních disciplín: jazykovědy, etnografie, sociologie a psychologie. W. H. R. Rivers vyvinul zvl. genealogickou metodu, která usnadňuje etnografický zápis příbuzenských termínů (jako „otec“, „matka“ apod.).
Za zakladatele teorie p. se považuje L. H. Morgan, který pozoroval v 1. polovině 19. st. zvyky Irokézů a objevil přitom systém klasifikující příbuzenské vztahy. Později zjistil, že podobný systém p. existuje u jiných kmenů, ale také v Indii. Navíc dokázal, že klasifikační systém p. je spojen s některými zvyky, zvl. s formami sňatku, ale že se tento systém mění pomaleji, takže určitá terminologie odráží formy sňatku předchozího stadia. Morgan na základě studia p. vytvořil teorii o vývoji jednotlivých stadií p., které spojoval s vývojem tech. základny společnosti, a stanovil 3 vývojové fáze lidské společnosti: divošství, barbarství a civilizaci. Morganova mylná teorie vývoje p. ovlivnila mnoho výkladů v díle K. Marxe, F. Engelse a S. Freuda. Podstatný objev Morganův však spočíval v tom, že ve společnosti, kde jsou všichni členové pokrevní nebo sešvagření příbuzní, tvoří systém p. celek kategorií chování, zvyků, který je vyjádřen v termínech p. Systém p. úžasně zjednodušuje soc. život a způsobem, který je specif. pro každou společnost, vytváří zákl. soc. vztahy, které řídí a zachovává z generace na generaci. V klasifikační terminologii je nejdůležitější vyjádřit kvalitu člena skupiny příbuzných, neboť to je mnohem podstatnější než skutečné genealogické vztahy, a někdy dokonce důležitější než pohlaví jedince. Identifikace příslušnosti ke skupině tvoří nejvyšší soc. hodnotu, která je obecně uznávaná. Tato formalizace vztahů může zároveň obsahovat některé zvl. formy výhod a privilegií, kombinované s některými zákazy (viz tabu). Většina etnologů akceptovala Morganův systém a zaměřila se především na sběr antropol. materiálu a rozvoj nástrojů analýzy p., ale revol. zásahem do teorie p. bylo dílo C. Léviho-Strausse, kterého teorie daru M. Mausse dovedla k předpokladu, že příbuzenské vztahy jsou relevantní k řádu komunikace.
Lévi-Strauss nestuduje p. na úrovni jednotlivých vztahů, ale chápe je jako celek, ve kterém rozhodující operační úlohu hraje princip reciprocity a sňatek představuje akt vycházející ze systému výměny žen mezi odlišnými soc. skupinami. Lévi-Strauss podává analýzu jednoduchých forem nepokrevních vztahů, jejíž integrální částí je s-gické vysvětlení zákazu incestu. Jeho teorie vychází z obecných metod strukturální antropologie. V oblasti p. rozlišuje 2 zákl. struktury: 1. elementární, kde nomenklatura vztahů p. umožňuje určit ihned rodiče a ostatní příbuzné a rozlišit tak okamžitě 2 kategorie p. pro případ sňatku – možné a zakázané partnery, kde má navíc význ. postavení při výběru partnerů pojetí tzv. preferenčního sňatku; 2. komplexní, kde se nomenklatura vztahů p. omezuje pouze na definici rodičů a pojetí preferenčního sňatku zde neexistuje. Každá společnost však umožňuje takový stupeň svobody ve strategii výběru partnera, že radikální rozdíly mezi oběma strukturami nejsou tak výrazné. Elementární struktury se v nejčistší formě vyskytují na Dálném východě, od Sibiře po Indonézii, Melanézii a Austrálii. V Africe a Americe převládají spíše komplexní struktury. Protože tyto struktury předpokládají širší a nesnadněji identifikovatelné výměny žen mezi skupinami, domnívali se mnozí etnologové, že v těchto společnostech mají pokrevní vztahy rozhodující úlohu (A. R. Radcliffe-Brown, C. D. Forde aj.). Navíc v těchto komplexnějších a lidnatějších společnostech, kde existovaly již velké spol. a náb. organizace a státy se silnou centralizovanou mocí, přechází tvorba soc. vztahů z oblasti p. na jiné soc. organizace (věkové třídy, náb. společnosti apod.). Všude tam, kde společnost přerostla určitý rámec, který znemožňoval další soc. pohyby na úrovni osobních vztahů, dochází k degeneraci systému p. Systém neosobních vztahů přichází s pravidlem žádat o statky a služby od jiného, než je příbuzný, neboť směnou dochází ke styku s lidmi, které neznáme. Každá příbuzenská skupina je za těchto okolností příliš malá, aby nemusela záviset na neosobní síti vztahů daných směnou. Trhy se vytvořily nejen pro výměnu zboží, staly se zároveň důležitými středisky v celém systému neosobních vztahů. Systém p. se omezil na definici tzv. minimální rodiny, kterou tvoří pouze rodiče a děti, a princip reciprocity ve výměně žen mezi soc. skupinami dostal svou vágní podobu, jak ji známe z naší společnosti, i když nominálně zachováváme ještě dřívější termíny příbuzenství.
kinship parenté Verwandschaft parentela
Literatura: Farber, B.: Comparative Kinship Systems. A Method of Analysis. New York, London, Sydney 1968; Forest, M.: Marriage in Tribal Societies. Cambridge 1962; Goody, J.: Kinship. Harmondsworth 1971; Lévi-Strauss, C.: Les Structures de la parenté. Paris 1949; Morgan, L. H.: Systems of Consanguity and Affinity of Human Family. New York 1851; Radcliff-Brown, A. R. – Forde, D.: African Systems of Kinship & Marriage. Oxford 1930; Shusky, E. L.: (1965) Manual for Kinship Analysis. New York, Chicago, London 1972; Schneider, D. M.: A Critique of the Study of Kinship. Ann Arbor 1987.
Viz též heslo soustavy příbuzenské v historickém Malém sociologickém slovníku (1970)