Dědictví kulturní

dědictví kulturní – konfigurace kulturních prvků, tj. artefaktů, sociokulturních regulativů (zejm. hodnot, norem a kulturních vzorů) a idejí, které jsou jako trvalé kolekt. vlastnictví a všeobecně sdílený výsledek materiální a duchovní činnosti členů určité kultury předávány následujícím pokolením jako specif. typ dědictví. Přenášením kultury z generace na generaci je zajišťována kult. kontinuita lidské společnosti. Kumulativní charakter tohoto procesu, který nemá v živočišné říši obdoby, je způsoben negenetickým charakterem lidské kultury, zejm. specif. lidskou schopností předávat znalosti a dovednosti prostřednictvím znakových systémů. Symbolická báze kultury fungující jako negenetická paměť lidských společností umožnila druhu Homo sapiens kval. novým způsobem hromadit, zpracovávat, uchovávat a předávat informace v čase a prostoru. Na rozdíl od aktuální kultury společnosti, která vystupuje jako souhrn všech živých výtvorů, vzorů, idejí, představuje d.k. pouze tu jejich část, která v životě dané společnosti zakořenila, a je proto dále předávána potomkům. Transmise kultury v čase má selektivní charakter, neboť ve chvíli, kdy některé kult. prvky přestanou v konkrétní společnosti plnit svou funkci, přestávají být součástí d.k. Některé hist. artefakty se však v novém kult. kontextu mohou opět stát součástí d.k. Jako příklad je možné uvést náb. nebo kultovní předměty, které ztratily svoji původní funkci a jako exponáty muzeí jsou dnes prezentovány pro svoje uměl. nebo estetické kvality. Charakteristickým rysem předávání d.k. je nepřetržité vzájemné působení kult. tradice a kulturní inovace. Nové kult. prvky totiž často vyžadují změny postojů, vzorů chování, institucionální základny, struktury řízení a organizace, tedy proměny v celém kult. komplexu, ale narážejí na kult. stereotypy, které pak více či méně rozrušují a transformují. Postupem času se ale z některých inovací stávají tradice, které zase dříve nebo později podléhají působení nových kult. inovací. Z hlediska d.k. lze kult. inovace rozdělit na ty, které vznikají paralelně, nezávisle na kult. kontaktech v různých kulturách, a na ty, které se objevují pouze v jednom nebo v několika málo kulturních ohniscích, odkud se pak šíří kulturní difúzí a emigrací obyv. (viz též akulturace). Na úrovni jednotlivce probíhá předávání a osvojení d.k. v rámci procesů socializace a enkulturace, při nichž zároveň dochází k posílení soc. solidarity a soc. stability a k zajištění kontinuity vývoje lokálních kultur i kultury celého lidstva. D.k. na úrovni jednotlivce, malých i velkých soc. skupin může za vhodných okolností nabývat podoby kulturního kapitálu.

cultural heritage héritage culturel Kulturerbe patrimonio culturale

Literatura: Čeboksarov, N. N. – Čeboksarovová, I. A.: Národy – rasy – kultury. Praha 1978; Pertráň, J.: Dějiny hmotné kultury. Praha 1985; Redfield, R.: Peasant Society and Culture. Chicago 1956; Shils, E. A.: Tradition. London 1981; Szacki, J.: Tradycja. Przegląd problematyki. Warszawa 1971.

Václav Soukup