Propaganda
(přesměrováno z Agitace)
propaganda – pojem používaný primárně ve smyslu záměrného, institucionalizovaného šíření polit. zaměřených idejí, postupů, celých ideologií, polit. doktrín a teorií v širší nebo užší veřejnosti, jejich tendenční vysvětlování a modifikace do podoby přizpůsobené aktuální situaci. V tomto duchu se předpokládá, že p. obecně plní následující soc. funkce: 1. informuje o nejaktuálnějších jevech s polit. a ideol. obsahem a dosahem a interpretuje je v duchu příslušné ideologie a polit. linie; 2. mobilizuje masy k vystoupení na podporu určité politiky; 3. šíří zákl. ideol. postuláty, hodnoty a stereotypy charakterizující spol. cíle určité strany, státu či spol. instituce (spol. skupiny) a dává je explicitně či implicitně do souvislosti s určitým světovým názorem; 4. vytváří obecná schémata reakcí na spol. jevy přesahující rámec „naučených“ postojů či stereotypů (např. schéma pasivity, nevšímavosti, hektického vzrušení a očekávání apod.); 5. paralyzuje a rozrušuje cizí ideol. schémata, demobilizuje, resp. zastrašuje odpůrce. Spol. důsledkem p. je povšechná ideologizace a politizace skutečnosti. Termín p. je odvozený od organizace Sacra congregatia de propaganda fide (Svatá kongregace pro šíření víry), založené papežem v r. 1597. Původně se vztahoval jen k této organizaci, teprve v 19. st. se začal vztahovat k jakékoliv organizaci zabývající se šířením polit. relevantních myšlenek a ideologií (zejm. revol.). P. je dnes součástí šířeji chápané práce s veřejností. Používá se ale též synonymně s pojmy propagace či reklama, i když jde o pojmy s odlišným významem. Na rozdíl od propagace a reklamy, které si kladou za cíl především informovat, příp. měnit postoje a chování lidí v úzkém akčním okruhu (např. nákupních zvyklostí a postojů), má p. širší cíle: usiluje o změnu svět. názoru, o vytvoření žádoucího skup., třídního a celospol. vědomí a takových vzorů jednání, které zaručují zásadní shodu činností jednotlivců, skupin, organizací s cíli určité strany, státu, instituce (např. armády), soc. hnutí. Navíc na rozdíl od propagace, která vesměs nevstupuje do přímé polemiky s jinými názory a informacemi, má p. ofenzívní charakter, účastní se bezprostředně soc. a polit. konfliktů jako jejich důležitá součást, mnohdy je i vyostřuje a dramatizuje. Od agitace se odlišuje dlouhodobostí a koncepčností.
Součástí p. je vždy kontrapropaganda, aktivní vyvracení a potlačování protichůdných nebo neidentických propagandistických konceptů. Tento souboj může nabýt charakteru psychologické války, v níž již nejde jen o změnu postojů a polit. chování, ale o dosažení určitých, velmi konkrétních cílů polit. boje, resp. mezinár. konfliktu. Tímto cílem může být vyvolání rozporů mezi vůdci nepřátelské strany, podlomení bojové morálky, rozšíření konkrétní dezinformace chybně orientující činnost protivníka apod. Tradičně se v publicistice rozlišuje mezi tzv. bílou a černou p. Ta první respektuje určitá zákl. etická pravidla a klade si spíše světonázorové a mobilizační cíle, druhá pracuje i s polopravdami, dezinformací, skandalizací, destruktivně zaměřenými propagandistickými akcemi, rozbíjejícími rodinné zázemí i neformální soc. opory konkrétních protivníků. Někdy se jako o specif. typu p. hovoří o sociologické propagandě, která záměrně rezignuje na výklad a šíření ryze ideol. konceptů, prezentuje však fakta běžného života způsobem, který usnadňuje přijetí jedné ideologie a ztěžuje přijetí ideologií odlišných. P. lze členit podle převahy propagandistických prostředků na p. racionalistickou, založenou převážně na faktech a logické (kvazilogické) argumentaci, a p. emotivní, působící především na city a vyvolávající racionálně málo kontrolované emoce.
S fašismem a komunismem vstoupil do dějin termín „totální propaganda“. Ta vychází z jednotného ideol. manipulativního působení všech spol. institucí, ze sociální demagogie, nadvlády emotivních stránek p. nad stránkami kognitivními. Předpokládá ideologizaci veškeré skutečnosti a ztvárnění propagandistického působení do podoby masové show. P. je běžně chápána jako oblast manipulace s veřejností, založené na převaze emotivních prvků nad prvky racionálními (L. Fraser, H. G. Blumer). Umění p. potom spočívá v umném operování stereotypy jakožto stimuly vyvolávajícími požadované reakce (W. Lippmann, L. W. Doob aj.), nebo (podle psychoanaliticky orientovaných badatelů) v apelech na podvědomé struktury osobnosti, na archetypy, kolektivní nevědomí (E. Kris, N. Leites aj.). Soudobá teorie p. k těmto východiskům připojila ještě úvahy vyplývající z analýzy labellingu (viz též sémantika obecná). Ve všech těchto interpretacích vystupuje p. jako protipól racionální a humanitně orientované výchovy, vědy a racionální argumentace (F. Tönnies, Lumley, Blumer aj.). Oceňování praktických výsledků p. kolísá od přesvědčení o plné manipulovatelnosti veřejností, spojeného s podceněním jejích intelektuálních kvalit (podle J. Goebbelse stokrát opakovaná lež se stává pravdou), až po zdůrazňování schopnosti kritické reflexe u lidových vrstev (T. Jefferson, A. Lincoln). Marx. p. se podle K. Marxe, F. Engelse, G. V. Plechanova, V. I. Lenina a A. Gramsciho zakládá na stranickosti a třídnosti a je součástí „výchovy mas“. Na p. nelze pohlížet jen jako na jev komunikační a gnoseologický. Z kulturologického a politologického, ale též s-gického hlediska vystupují do popředí i vliv masového přijetí určitých idejí na rekrutaci členstva určitých polit. stran a organizací a důsledky dlouhodobějšího a nereflektovaného rozporu mezi podstatou ideologie (polit. doktríny) a p. či realitou samou apod. Studium p. je organickou součástí sociologie vědění, sociologie politiky i s-gie hromadných sdělovacích prostředků, které jsou dnes hlavním nositelem propagandy.
propaganda propagande Propaganda propaganda
Literatura: Fraser, L.: Propaganda. London, New York, Toronto 1957; Hovland, C. I. ed.: Communication and Persuasion. New Haven, London 1953; Packard, V. G.: The Hidden Persuaders. New York 1957; Sturminger, A.: 3000 Jahre Propaganda. Wien, München 1959.
Viz též heslo propaganda v historickém Malém sociologickém slovníku (1970)