Filozofie vědy

filozofie vědy – specif. fil. směr nebo odvětví zaměřené na studium vědy a věd. činnosti. Své kořeny má již v antice – v Aristotelových Druhých analytikách. Většího rozšíření se jí ovšem dostalo až v novověku v souvislosti s rozvojem vědy, a to jak u představitelů racionalismu (např. R. Descarta a G. W. Leibnize), tak u stoupenců empirismu (např. F. Bacona). V Čechách byla rozvíjena f.v. i ve formě vědosloví (B. Bolzano) nebo v rámci tzv. konkrétní logiky (T. G. Masaryk) – v obou případech v návaznosti na logiku. Systematičtější výzkum f.v. provedli až koncem 19. st. představitelé empirismu. Zkoumalo se, jak vznikají a jak jsou zdůvodnitelné věd. hypotézy, v čem vlastně tkví specifičnost induktivních procesů, zda lze převést teor. pojmy, resp. teoretický jazyk, na pojmy observační, resp. jazyk observační (J. S. Mill, E. Mach, K. Pearson). Tyto otázky později ve vyhrocené podobě studovali představitelé neopozitivismu. Intenzívní studium v oblasti f.v. proběhlo pod vlivem Vídeňského kruhu, který spojil tradici empirismu s výsledky moderní logiky a studia základů matematiky. Pro neopozitivistické filozofy se vlastně celá filozofie redukuje na f.v., neboť podle nich filozofie není ničím jiným než analýzou vět a pojmů empir. věd. Z filozofie mají být takto eliminovány všechny pseudoproblémy ontologické povahy, má být zbavena veškeré metafyziky a jediné podněty pro její rozvoj mají vycházet z problematiky vědy a věd. činnosti. Tato orientace f.v. byla postupně rozpracována a také kriticky přehodnocována a modifikována, a to i samými představiteli Vídeňského kruhu. U představitelů postpozitivismu se f.v. dostává do úzké spojitosti s historií vědy. Jako relevantní téma f.v. se připouští i otázka ontologických základů vědy, do popředí vystupují specif. fil. otázky přír. a spol. věd a metodologie vědy. Dnes zahrnuje f.v. především tyto tematické okruhy: analýzu pojmové struktury věd. systémů (explikaci, klasifikaci, definici), deduktivní výstavbu věd. teorií (axiomatizaci, formalizaci), specif. vlastnosti věd. teorií (vztah hypotéz k teorii, status a funkci věd. teorií, vznik a vývoj věd. teorií, přechod od jedné teorie k druhé, explanaci, predikci, retrodikci), analýzu jazyka vědy (vztah observačního a teor. podjazyka, povahu teor. entit, možnost jejich eliminace, teor. impregnaci empir. pojmů, otázky věd. činnosti a metod věd. práce – analogii, heuristiku, inovaci, vztah indukce a dedukce, justifikaci indukce apod.). Výběr otázek je zčásti podmíněn světonázorovým stanoviskem. Pro představitele kritického racionalismu (K. R. Popper) je rozhodující problematika falzifikace, dedukcionismu, demarkace vědy a pseudovědy a růstu věd. poznání. Pro představitele realismu (W. V. O. Quine) je relevantní problematika ontologické fundace vědy i otázka, do jaké míry jsou přijatelné metafyzické entity. Z hlediska s-gie jsou důležitá i zaměření f.v. na zkoumání fil. otázek jednotlivých vědních oborů na základě kategorie času, prostoru a kauzality a na základě metody měření a experimentu.

philosophy of science philosophie de la science Philosophie der Wissenschaft, Wissenschaftsphilosophie filosofia della scienza

Literatura: Danto, A. – Morgenbesser, S. eds.: Philosophy of Science. Cleveland, New York 1960; Essler, W. K.: Wissenschaftstheorie, 3 sv. Freiburg, München 1970–1973; Frank, P.: Philosophy of Science. The Link between Science and Philosophy. New York 1957; Kedrov, B. M.: Filozofia a veda. Bratislava 1980; Kutschera, F. V.: Wissenschaftstheorie, 2 sv. München 1972; Nagel, E.: The Structure of Science. Problems in the Logic of Scientific Explanation. London 1971; Viceník, J.: Spory o charakter metodológie vied. Bratislava 1988.

Karel Berka