Sociologie náboženství

sociologie náboženství – tradiční oblast, resp. subdisciplína sociologie zabývající se náboženstvím jako specif. sférou spol. myšlení a jednání, směřující k vytváření řádu ve společnosti. S.n. studuje i vztah náboženství k jiným institucím a ke spol. sférám, jako je právo, politika, ekonomie apod. V tomto rámci koncentruje pozornost zejm. na to, jakým způsobem náboženství a jeho hlavní instituce, církve, vytvářejí morální normy a účastní se sociální kontroly jejich dodržování, jak formují životní styl lidí, intervenují do sféry jejich práce i soukromí, jaké spol. návyky, stereotypy a vzory chování podporují a vytvářejí, jak ovlivňují mezilidské vztahy. Pro tyto účely a z těchto hledisek studuje s.n. soc. mechanismy všech náb. úkonů, kultů, rituálů, obřadů, bohoslužeb, modliteb atd., způsob fungování a vnitřní strukturu jednotlivých náb. organizací, mechanismy šíření náb. ideologií, identifikaci různých skupin populace s náb. ideami a životními zásadami. V rámci zkoumání soc. smyslu religiozity se s.n., resp. její součást sociologie religiozity zabývá fenoménem víry a boha a v této souvislosti i takovými soc. vlivnými úkazy, jako je ortodoxie, hereze, konverze, sekularizace, ateismus apod. Mezi specif., relativně samostatné oblasti s.n. patří studium role kněze, resp. duchovenstva (hovoří se o sociologii kněze), a studium života řeholních řádů a nejrůznějších náb. komunit, zejm. sekt. V hist. rozměru se s.n. zabývá zejm. studiem náboženských hnutí a soc. převratnými náb. událostmi, jako byla např. reformace, vývojem vztahu náb. institucí a státu a změnami funkcí náboženství jako referenčního systému jednotlivců a skupin i jako významné polit. a soc. síly. S.n. má také svůj komparativní rozměr spočívající ve srovnávání různých typů náboženství a náb. soustav, zejm. tzv. východních náboženství s křesťanstvím, což souvisí i se zkoumáním rozdílů mezi typy civilizací. A konečně s.n. zkoumá různé dobové fil. reflexe náboženství (význ. jednotlivců i celých směrů) a vývoj a typy teologie, odrážející hist. spol. situaci. V úzkém kontaktu s psychologií se v poslední době zabývá náb. prvky v obsahu archetypů a kolektivního nevědomí, v návaznosti na existenciální filozofii zkoumá např. nedostatek náb. cítění jako atribut odcizení a na pomezí etiky se zajímá o příčiny spol. morální krize. Řadu styčných ploch má s.n. se soc. a kult. antropologií. V některých aspektech se tyto disciplíny překrývají, i když se obecně předpokládá, že antropologie se věnuje spíše srovnávacímu studiu náboženství předliter. společností. Společným polem je především studium mýtů a praktik magie, dichotomie posvátného a profánního.

Jedním z problémů s.n. je, že předmět jejího studia, náboženství, je svou podstatou iracionálním fenoménem a že snahy o racionální, „objektivní“ zkoumání narážejí na bariéry nedefinovatelnosti řady zákl. pojmů. Tím spíše zde hraje značnou roli míra angažovanosti v problému, která je spojena s tím, zda a jakým způsobem je sociolog věřícím. Proto také se v s.n. vyděluje např. tzv. křesťanská sociologie a pěstuje se katolická s.n., protestantská s.n. apod. Ze strany těchto s-gií bývá ostatním sociologům včetně zakladatelů s-gie vytýkáno příliš volné zacházení s teologickými pojmy a nadměrný důraz kladený na „světské“ souvislosti náboženství. S.n. vznikla a začala se rozvíjet se vznikem s-gie jako věd. oboru ve 2. polovině 19. st. Její osvícenstvím ovlivněná kritika náboženství a církve vzbudila nedůvěru teologie. Raná s-gie se v podstatě pokoušela odmytologizovat a odsakralizovat výklad vývoje společnosti, což otevíralo dveře scientismu a sekularizaci. Podle É. Durkheima jsou náb. představy sociálními fakty vytvořenými kolektivním vědomím a náboženství jako typická instituce vykonává na individuum výrazný soc. nátlak. Durkheim sleduje nadindivid. charakter náboženství a jeho stabilizační a integrační funkci, jeho význam pro přežití společnosti. Integrační funkci náboženství později rozvíjel Th. Luckmann, zatímco G. Simmel hledal původní náb. potřeby individua, resp. jeho nenaplněné duševní potřeby, z nichž vzniká potřeba náboženství (boha jako „transcendentálního únikového bodu“). Teologický proud s.n. sledoval vliv náboženství, zvl. křesťanství, na novodobé spol. procesy, odhaloval socio-kult. působení reformace, rozdíly mezi nazíráním kléru a laiků, všímal si rozdílů mezi jednotlivými spol. hist. formami náboženství a tzv. obecným náboženstvím (H. Grotius, F. E. D. Schleiermacher, E. Troeltsch aj.). M. Weber a E. Troeltsch věnovali pozornost typologii náb. organizací a skupin. Rozlišují církve a sekty nejen podle kvant. měřítka, nýbrž i podle způsobu internalizace náb. obsahů. M. Weber (Gesammelte Aufsätze zur Religionssoziologie) zjišťoval souvislosti mezi typy náb. postojů a soc. stratifikací a vysvětlil význam protestantismu pro formování kapitalismu a moderní společnosti vůbec (viz též etika protestantská). Troeltsch pod vlivem Webera a marxismu zkoumá soc. podmíněnost a soc. etické působení křesťanství. V díle Die Soziallehren der christlichen Kirchen und Gruppen zpracoval typologii církví, sekt a náb. skupin, zabýval se jejich proměnami a dynamikou, působením charismatických osobností, stadiem difuze a stabilizace náboženství, procesem jeho institucionalizace a pozdější stagnací a kompromisem s původně nepřijatelnými názory a následnými pokusy o ožití a reformu, končícími příp. odloučením nového náb. útvaru.

S rozvojem technik empir. s-gického výzkumu (při stagnaci obecného bádání o vztahu společnosti a náboženství) se s.n. obrací k pozorování manifestovaného náb. chování. Sociologie církve a sociologie farnosti začaly „měřit církevnost“ podle chování účastníků bohoslužebných shromáždění a kultovních aktů (známé jsou např. výzkumy fr. katolicismu). Vztahy mezi působením církví a jinými oblastmi spol. života (urbanizací, soc.-geogr. faktory) zkoumal F. Boulard, dimenze religiozity např. Ch. Y. Glock a R. Stark (na příkladu USA). Postupující sekularizace vede zvl. v Evropě ke zkoumání rozdílů mezi náb., církevní a světskou hodnotovou orientací, mezi religiozitou a vzděláním, religiozitou a stářím (J. Matthes dospěl k závěru, že religiozity ubývá s rostoucím vzděláním a že ve stáří religiozity přibývá). Farní obci, jejímu vztahu k občanské obci a funkci a organizaci úřadu faráře věnovali pozornost T. Rendtorff, Schreuder, G. Bormann. Joachim Wach se ve svých výzkumech zabýval soc. účinky náboženství s vědomím, že s-gie nemůže vypovídat o podstatě náboženství, že může mluvit o náboženství jen nepřímo. Sledoval etapy vývoje náboženství, problém jejich systematizace, tendence k unifikaci, kodifikaci a dogmatizaci. P. L. Berger nachází v náboženství pořádající zákon „nomos“, integrující nad společností jakýsi „svatý baldachýn“. R. N. Bellah (Religious Evolution, 1964), C. Seyfarth, J. Habermas a další vidí vývoj náboženství v proměnách zákl. náb. otázek v otázku lidské identity a univerzálního dějinného vývoje mravního vědomí. Marx. s-gické bádání o náboženství, o jeho vzniku a kořenech, jeho vývoji a funkci ve společnosti, směřovalo k překonávání náboženství jako přežitku a překážky spol. rozvoje, k výchově k ateismu. Zajímavá je práce G. Kehrera: Religionssoziologie (1968) o vztahu náboženství a moderní společnosti, náboženství a soc. stratifikace, náboženství a ekonomiky, politiky, rodiny, o funkci náboženství v soc. konfliktu a o s-gických problémech náb. organizací, církve, farnosti.

Novou s-gickou problematikou je zkoumání vztahu náboženství a přír. prostředí (ne už hledání zdroje náb. představ v utlačování člověka přírodou, nýbrž zkoumání náb. pojetí [p[říroda|přírody]] a místa člověka v ní v situaci ekologického ohrožení). Vztahy náboženství a procesů, jako jsou individualizace, socializace, integrace, dezintegrace, konsensus, konflikt, revoluce, jsou stálým předmětem s-gických výzkumů. V současné době se zkoumání zaměřuje na vztah náboženství a soc. patologických jevů, jako je sebevražednost, kriminalita, narkomanie, šíření AIDS, potratovost aj. Přibývá interdisciplinárních výzkumů. S.n. je velmi rozsáhlý a propracovaný obor. V bývalých social. zemích vých. Evropy se ale od r. 1948 s výjimkou Polska většinou nepěstovala, v Československu pouze v krátkém období 60. l. (viz publikovaný Výzkum religiozity Severomoravského kraje týmu E. Kadlecové, 1963). Výzkumy náb. postojů byly později zčásti realizovány v rámci tzv. vědeckého ateismu.

sociology of religion sociologie de la religion Religionssoziologie sociologia religiosa

Literatura: Beckford, J. A.: Religion and Advanced Industrial Society. London 1989; Belah, R. N.: Beyond Beliefs: Essays on Religion in a Post-Traditional World. New York 1970; Berger, P. L.: Die Dialektik von Religion und Gesellschaft. 1973; Bras, G. Le: Etudes de sociologie religieuse, díl I.–II. 1955–56; Glock, Ch. Y. ed.: Religion in Sociological Perspective. Belmont, Calif. 1973; Leeuw, G. Van: Religion In Essence and Manifestation, I., II. New York 1963; Lenski, G.: The Religious Factor: A Sociological Study of Religion's Impact on Politics, Economics and Family Life. Garden City, New York 1961; Luhmann, N.: Funktion der Religion. 1977; Mörth, I.: Die gesellschaftliche Virklichkeit von Religion. 1978; O'Dea, T. F.: The Sociology of Religion. Englewood Cliffs, N. J. 1966; Parsons, T.: The Sociology of Religion. In: Essays in Sociological Theory. Glencoe, Ill. 1958; Pickering, W. S. F. ed.: Durkheim on Religion. A Selection of Readings. London 1975; Roberts, K. A.: Religion in Sociological Perspective. Belmont, Calif. 1984; Robertson, R.: The Sociological Interpretation of Religion. Oxford 1980; Schneider, L.: Problems in the Sociology of Religion. In: Faris, R. ed.: Handbook of Modern Sociology. New York 1964; Wach, J.: (1944) Sociology of Religion. Chicago 1951; Wilson, B.: Religion in Sociological Perspectives. London 1982; Yinger, J. M.: Religion, Society and the Individual. New York 1957.

Anežka Ebertová
Alena Vodáková

---

Viz též heslo společnost sekularizovaná v Petruskových Společnostech (2006)