Ovlivňování

ovlivňování – činnost zaměřená ke změně postojů, názorů a záměrů spoluúčastníků sociální interakce. Platí-li podle P. Watzlawicka zákl. poučka o sociální komunikaci „není možno nekomunikovat“, platí ve stejné míře i tvrzení „není možno neovlivňovat“, dojde-li k soc. interakci. O. patří k sociálním technikám, resp. všechny soc. techniky vedou k nějakému o.. O. je vždy vzájemné. Děje se a je zprostředkováno verbální komunikací, ale i neverbální komunikací, výkonovým sdělením. Verbální projevy o. souhrnně v Čes. zemích zpracoval J. Grác (Persuázia, 1985). Mezi způsoby o. kognitivní sféry řadí vysvětlování, objasňování, poučování a ukazování či demostraci, které věnoval zvl. pozornost. Tato o. se týkají i motivace a mají přímé a nepřímé formy. Z přímých forem přicházejí nejčastěji v úvahu příkazy a zákazy a o. sugestivním působením buď „mužským“ (mimořádně hlasitými příkazy), nebo „mateřským“ (vemlouvavou citlivou řečí). Mezi nepřímé způsoby o. motivační sféry patří sliby a pohrůžky, příp. odměny a tresty. Experimentálně byla jejich účinnost zkoumána pomocí různých taktických kroků a konfliktní strategie. Neverbálně lze ovlivňovat účinně pohledy, přičemž je důležitá jejich interpretace těmi, kteří jim jsou vystaveni. Např. max. objem pohledů může být příjemcem interpretován jednou jako mimořádný zájem, jindy jako vpád „vetřelce“. Význam pohledů je dotvářen kontextem, do něhož jsou začleněny. O. závisí i na tom, do jaké vzdálenosti se k druhému přiblížíme (vstoje nebo vsedě). V horizontální rovině lze nalézt mezikruží, v němž je druhý člověk vnímán jako „přítel“; překročí-li se jeho hranice oddálením či přiblížením, je druhý vnímán jako „nepřítel“ (viz proxemika). Ovlivňovat druhé je možno i fyzickými postoji, úpravou zevnějšku, dotekem, gesty, pohyby apod. Zvl. pozornost byla věnována mimoslovnímu chování lidí, kteří se snaží druhé podvést.

Největší pozornost při studiu o. je ale věnována verbálnímu i neverbálnímu přesvědčování, jehož charakteristickým znakem je vysoká míra subjektivní jistoty správnosti, zdůvodněnosti toho, kdo přesvědčuje, jeho vnitřní osobní zaujatost, angažovanost a dobrovolnost. Mezi nejefektivnější prostředky přesvědčování patří např. barva hlasu, dynamika slovního projevu, důvěryhodnost hovořícího atd. (viz paralingvistika). Přímé verbální přesvědčování se projevuje vyjadřováním souhlasu a nesouhlasu (s výhradou či bezvýhradně), argumentací a protiargumentací. Mezi nepřímé formy verbálního přesvědčování patří umění klást otázky, které vedou ke změně přesvědčení, výzvy a zveřejňování vlastního přesvědčení. P. Watzlawick věnoval značnou pozornost tzv. paradoxním způsobům o.: změně rámce, důrazu na část místo na celek, paradoxnímu udivení, zablokování toku destruktivního myšlení a paradoxních příkazů, příp. unavení druhých detaily, užití emocionálně pozitivních slov, předběhnutí výtky, jednání typu „jako kdyby…“, vyhýbání se negativním formulacím apod. Nonverbální přesvědčování používá většinou emocionální prostředky a vykazuje mj. různou míru agresivity, od výhružných gest až po projevy násilí. V s-gii se o. studuje v souvislosti s interakčními procesy v malých skupinách (viz též sociometrie), s chováním autoritářských osobností, s působením propagace, reklamy, s jevy jako populismus apod., ale i s procesy, jako je socializace a resocializace, učení. Proces o., zejm. v nepřímých formách, je bezděčnou i záměrnou součástí s-gického interview a v menší míře i ostatních pozorovacích technik. Příprava terénního šetření by se měla zaměřit i na eliminaci nežádoucího o. (ze strany tazatele i respondenta).

influencing, affection influence Beeinflussung influenza, condizionamento

Literatura: Grác, J.: Persuázia. Bratislava 1985; Watzlawick, P.: The Language of Change. New York 1978.

Jaro Křivohlavý