Šlechta

šlechta – vnitřně značně diferencovaná společenská skupina, resp. vrstva typická pro evrop. středověk, kdy měla nejvýzn. soc. pozici, byla nejvýše postavena ve stavovské hierarchii. Vyskytuje se ale v různých podobách i v jiných dobách a společnostech jako různé varianty stavu urozených. V Římě tvořili první š. lidé zámožní (patricii), později za republiky vznikla š. úřednická (nobilitas). Typickou středověkou š. tvořily osoby povýšené panovníkem nad obecný lid, zaujímající výjimečné postavení na základě jim přidělených privilegií. Již tradičně vzniká otázka práva určovat ty, kteří jsou nejlepší, otázka kritérií výběru, což je v širším smyslu i otázka legitimace vlády. Původní zvyklost povyšování se stává později zákonem. Tradičně se šlechtické tituly udělovaly za prokázání služby panovníkovi, resp. státu, často na válečném poli, ale i za finanční výpomoc, práci ve prospěch státu, diplomatické činy. Bývalo to spojeno s darem pozemkových držav, hradů, zámků apod. Šlechtictví a privilegia s ním spojená byla většinou dědičná. Základem tohoto dědictví byl předpoklad přenášení zásluh i výjimečných vlastností z generace na generaci. Byl v tom ovšem i prvek závazku a tendence ke stabilizaci soc. struktury. Š. se zpravidla dělí na vyšší (nejčastěji vévodové, knížata, hrabata) a nižší (baroni, svobodní páni, rytíři). Ve stavovské společnosti byla š. přísně oddělena od ostatních, měla vlastní životní styl, jazyk, mravy, náb. projevy, právo apod. a zejm. vyhrocené vědomí mravní hodnoty sebe jako skupiny, resp. stavu. Její charakteristickou idealizovanou vlastností byla důstojnost a tzv. jemné mravy, ušlechtilost a odvážnost, což bylo přímo odvozováno od urozenosti (viz též rytířství, gentleman). Osobní vztahy a duchovní život š. se odehrávaly v rámci vlastního stavu. Ve středověku byla š. vyhrazena polit. činnost, vedení válek apod., ostatní práce byly přenechány nižším vrstvám. Na rozdíl od ostatních stavů si řadu rysů svébytnosti, v tomto příp. vlastní výlučnosti, zachovala š. dodnes, čemuž pomáhá i snaha uzavírat sňatky jen uvnitř vlastní komunity (viz též mezaliance).

Společenství š. je nadnár., což se projevovalo např. v procesu čes. nár. obrození. Čes. š. cítila spíše zemsky, teritoriálně, příp. podporovala kult. snahy, ale nár. polit. cítění jí bylo v podstatě cizí. Uherská š. byla hlavním nositelem maďarského nacionalismu. Od Fr. revoluce ztrácí š. postupně téměř ve všech evrop. zemích přední polit. pozici i další výsady a také prestiž. Tzv. aristokratický způsob chování je stavěn do negativní polohy proti demokratickému, lidovému chování, jeho napodobování je spojováno se snobismem. Š. přestává být vzorem a vytouženou metou soc. mobility, což je podpořeno i ztrátou její ekon. moci, majetkového postavení. Pokud si její členové uchovávají specif., tradiční životní styl, působí exotickým dojmem. V Československu byly „šlechtictví, tituly a řády“ odstraněny zákonem z r. 1918. V období romantismu i později byli ovšem příslušníci š., jejich život a činy oblíbenými liter. náměty, přičemž vystupovali jak v roli hrdinů, tak amorálních, příp. degenerovaných padouchů. Pro s-gii je dnes š. mj. zajímavá jako výjimečný případ rodin, resp. rodů s nepřerušenou hist. kontinuitou, jež si uchovávají původní složitou hierarchickou strukturu i systém dědičnosti titulů. Vysokou hodnotou uvnitř komunity je nejen titul, ale i stáří, trvání rodu. V zemích, kde se zachovala monarchie, je životní styl š. předmětem zájmu veřejnosti, ale spíše jako zajímavé podívané, resp. ve spojení se spol. skandály. Jako synonymum š. se běžně používá termín aristokracie (z řec. slova znamenajícího vládu nejlepších), který je častěji než pojem š. používán také k označení urozenosti v přeneseném slova smyslu (např. ve spojení „aristokracie ducha“).

nobility, aristocracy noblesse, aristocratie Adel aristocrazia, nobilità

Literatura: Halada, J.: Lexikon české šlechty, díl I., II., III. Praha 1992; Santayana, G.: Reason of Society. New York 1905.

Ivan Mucha
Alena Vodáková