Techniky sběru informací

techniky sběru informací – tech. propracované postupy, systémy spec. operací k získávání empir. informací v rámci s-gického výzkumu. Ve stejném nebo jen mírně se odchylujícím významu se používají i další pojmy: techniky sběru dat (tj. techniky sběru kvantifikovatelných údajů), techniky terénní, resp. techniky terénního šetření (které jsou někdy vztahovány jen k interakci s živými lidmi, ne s dokumenty), techniky pozorovací (do kterých někteří autoři zahrnují jen varianty tzv. přímého pozorování). Místo termínu technika se v konkretních případech často používá termín metoda. Odlišení obou pojmů je obtížné, protože konkretní, hist. postupně rozvíjené, upřesňované, detailizované způsoby získávání empir. informací nabyly na jedné straně charakteru logických systémů a algoritmů a na druhé straně mají řadu atributů tech. návodů (včetně popisu nástrojů a pomůcek), obsahují ve větší či menší míře výčet standardizovaných kroků atd. (viz též metody sociologické). Mezi hlavní t.s.i. se většinou počítá již zmíněná technika přímého pozorování (viz přímé pozorování), dále technika dotazníku (viz šetření dotazníkové), od níž je někdy separována anketa, a technika rozhovoru (viz interview), příp. i analýza dokumentů (v klasické podobě analýza historických pramenů), resp. k dokumentům se vztahující obsahová analýza. V rámci běžného (tradičního) s-gického výzkumu představuje aplikace t.s.i. střední výzk. fázi, i když se používají i ve fázi počáteční, přípravné (v předvýzkumech, orientačních výzkumech) a ve fázích kontrolních (verifikační výzkumy, kontrolní sondy). Přílišný důraz na t.s.i. spojený se zanedbáním konceptualizace, tvorby hypotéz a operacionalizace, bývá kritizován jako plochý empirismus (viz též empiricismus). Naopak při zanedbání empir. informací pozbývají výsledky s-gického bádání konkrétnosti a aktuálnosti.

Někdy se zákl. t.s.i. seskupují do tří skupin podle typu kontaktu s výzk. objektem (resp. podle množství zprostředkujících článků mezi výzkumníkem a zkoumaným jevem): 1. techniky přímého pozorování (založené na bezprostředním sledování výzk. objektu); 2. techniky dotazování tj. dotazníkové šetření, anketa, interview (postavené na získávání informací prostřednictvím respondenta); 3. sekundární analýza (postavená na použití a reinterpretaci zdrojů informací určených k jinému než danému výzk. účelu). V zásadě jsou všechny t.s.i. založeny na komunikaci mezi výzkumníkem a nositelem informace o zkoumaném soc. jevu, který je pojímán buď jako součást tohoto jevu anebo jako zprostředkující článek. Každá z uvedených zákl. t.s.i. má řadu variant, lišících se mj. způsobem komunikace, typem obsahu komunikace, příp. hloubkou psych. záběru, mírou standardizace a typem pomůcek, také ovšem náročností na pozorovatele i na terén, použitelností v různých soc. kontextech, možností zaručení anonymity, personální, organizační a finanční náročností. Některé varianty se vyvinuly v dílčí techniky se samostatným pojmenováním: např. standardizovaný dotazník, zúčastněné pozorování, beseda apod. (viz jednotlivé techniky). Jako samostatná skupina t.s.i. se někdy uvádějí expertní metody (pod které se často zahrnuje nejen způsob získávání, ale i specif. zpracování získaných informací), technika časového snímku, příp. další, používané v aplikovaných a hraničních s-gických oblastech (viz např. metodu delfskou, brainstorming aj.). U některých z naposledy zmíněných technik převažuje praktický diagnostický aspekt nad aspektem výzkumným. Řada z nich má podobu soc. her, resp. nácviku sociálních technik pro účely managementu (viz dynamika skupinová, metoda inscenační apod.). Pro výzk. s-gické účely se používají také některé psychol. techniky či metody, jejichž primární účel bývá rovněž diagnostický a (nebo) terapeutický: vybrané psychologické testy (především testy projektivní) a experimentální hry; často se však využívají jen některé prvky těchto technik implantované do s-gických postupů. Některé s-gické techniky, spec. pak techniky na rozhraní s-gie a soc. psychologie byly a jsou rozvíjeny v rámci výzkumu trhu a výzkumu veřejného mínění, ale i v soc. a kult. antropologii, v pedagogice, demografii, soc. geografii, nyní v prognostice, soc. ekologii a jinde.

T.s.i., zejm. ty základní, mají relativně univerzální charakter, jsou použitelné pro značně široké okruhy výzk. témat (v příslušných modifikacích), ale optimální bývají jen pro přenos určitého typu informací, pro určitý terén a org. možnosti (např. standardizovaný dotazník pro tzv. objektivní či tvrdá data zjišťovaná na širokém souboru populace, tzv. ohniskové interview pro zkoumání složitého motivačního zázemí jednání členů menších skupin atd.). Neadekvátní volba techniky redukuje, příp. znehodnocuje získané informace. Adekvátnost, ale také přesnost a spolehlivost té které techniky se promítá zejm. do kritérií validity a reliability. Nedostatky tohoto druhu zvyšují výskyt a závažnost výzk. chyb a znehodnocují výsledné informace. Kriteria kvality t.s.i. jsou ovšem relativizována výzk. zaměřením, resp. paradigmatem, a hodnotící soudy v této oblasti podléhají hist. změnám. Rozvoj t.s.i. je úzce svázán s rozvojem sociologie jako takové: časovou prioritu má analýza dokumentů (včetně běžných statistik) a přímé pozorování (původně nepříliš oddělované od každodenní zkušenosti sociologa). Kvazi-psychol. techniky a široké aplikace dotazníkové techniky spojené se statist. procedurou jsou relativně pozdějšího data. V podstatě se v historii s-gie střídá důraz na jednotlivé typy technik, permanentně se diskutují jejich možnosti, jejich s-gická relevantnost, adekvátnost daným problémům, přesnost. Do protikladu bývají stavěny techniky sběru kvanitativních dat (snadno kvantifikovatelných informací) a techniky sběru tzv. kvalitativních, obtížně kvantifikovatelných informací. K první skupině tzv. kvantitativních technik používaných v tzv. kvanitativním výzkumu patří především vysoce strukturovaná a standardizovaná dotazníková šetření, analogicky konstruovaná interview, apriori kategorizované přímé pozorování a kvantitativně pojatá obsahová analýza. Mezi tzv. kvalitativní techniky, charakteristické pro tzv. kvalitativní výzkum, patří naopak nestandardizované a nestrukturované typy individ. i skup. interview (viz např. ohniskové interview, focus-groups), autobiografie, resp. life story a life history (viz metoda autobiografická, sociologie biografická), nestrukturované typy přímého pozorování, interpretativně pojatá obsahová analýza. Důraz na tzv. kvalitativní techniky se ve fenomenologické s-gii mění v souvislosti s důrazem na soc. aktéra a jeho prožitky v zásadní princip, nabývá paradigmatického charakteru a ovlivňuje celý výzk. proces (viz též sociologie kvalitativní).

information collection techniques, information gathering techniques techniques de la collecte des informations Techniken der Informationssamlung tecniche di raccolta dei dati

Literatura: Burgess, R. G. ed.: Studies in Qualitative Methodology. A research Annual. Greenwich 1990; Cicourel, A. V.: Method and Measurement in Sociology. New York 1966; Disman, M.: Jak se vyrábí sociologická znalost. Praha 1993; Emerson, R. M. ed.: Contemporary Field Research. Illinois 1988; Guilford, J. P.: Psychometric Methods. New York, Toronto, London 1954; Chauchat, H.: L' enquête en psycho-sociologie. Paris 1985; Kerlinger, F. N.: (1964) Základy výzkumu chování. Praha 1972; Miles, M. B. – Huberman, A. M.: Qualitative Data Analysis. A Sourcebook of New Methods. Newbury Park 1991; Nowak, S.: Metody badań socjologicznych. Warszawa 1965; Oppenheim, A. N.: Questionnaire Design and Attitude Measurement. London 1966; Pergler, P. ed.: Vybrané techniky sociologického výzkumu. Praha 1969; Selltiz, C. – Jahoda, M. – Deutsch, M. – Cook, S. W.: Research Methods in Social Relations. New York, Chicago, San Francisco, Toronto 1966; viz též metody sociologické.

Alena Vodáková

---

Viz též heslo kvantifikace v historickém Malém sociologickém slovníku (1970)