Kněz
kněz – význ. náb. i soc. role. Označení k. se původně týkalo přední osoby, pána, vládce, panovníka, knížete, pak osoby pověřené obcí nebo vládou, náb. institucí vykonávat kultovní, náb. obřady, zastávat roli prostředníka mezi bohem a lidmi. Zárodky této role najdeme u přír. národů, kde k. splývá s kouzelníkem, šamanem. Vysoká autorita k. byla dána výkonem posvátných úkonů a posléze byl k. sám považován za posvátného (viz posvátné a profánní). K. je nositelem a ochráncem náb. tajemství, vykladačem náb. dogmat, ústřední postavou řady rituálů. Jeho pravomoc se týká duchovního života, ale je i strážcem plnění norem chování. V některých úkonech přiděluje odměny a tresty (viz zpověď). Výkon teologické funkce zavazuje k. k jednání, způsobu života, kterými se od ostatních členů společnosti liší. Některé činnosti jsou v jeho životě tabuizovány (viz celibát, půst). Odlišuje se i tím, že používá zvl. oděv a u kultovních úkonů někdy i specif., resp. cizí jazyk. U některých přír. národů je rozšířena představa, že božstva si své k. sama vybírají (např. u Eskymáků, Australců). V některých společnostech se kněžství dědí. K. většinou musí projít spec. iniciací, kterou řídí starší k. V některých společnostech plní k. i funkci výchovnou. Některá náboženství ale k. nemají (např. islám a buddhismus). V zemích, kde převládl katolicismus, měli k. vždy poloúřední postavení, vykonávali některé občanskoprávní funkce (vedli matriky, uzavírali sňatky atp.). Pravoslavní k. přímo plnili funkci státního dozoru. K. tvoří zvl. spol. stav. Někde mají privilegované postavení, někde jsou diskriminováni (v závislosti na postavení daného náboženství, církve). V některých typech společnosti docházelo ke spojení moci duchovní a světské (viz teokracie, klerikalismus).
Řada atributů role k. se liší podle náboženství a částečně i podle hist. období. V církvi římskokatolické může dnes být k. pouze plnoletý pokřtěný muž, který se na své poslání připravil studiem na teologické fakultě nebo v jiném předepsaném zařízení. Na základě toho přijme jáhenské a kněžské svěcení, při němž se zaváže poslušností vůči svému biskupovi, chudobou a slibem, že bude žít v celibátu, modlit se tzv. denní modlitbu církve (dříve breviář), která je společná pro všechny k. a členy řeholních řádů. Katol. k. může být svým nadřízeným buď pověřen správou nějaké farnosti, zvláštní službou v nemocnici, věznici, vojsku, nebo být poslán do misií (viz misionářství), na další studia, do redakcí náb. novin apod. Každý k. může udělovat svátost křtu, pomazání nemocných, sloužit mše (viz bohoslužba) a provádět zpověď, asistovat při svátosti manželství a výjimečně může také biřmovat (viz konfirmace). Řadový k. však nemůže platně posvětit dalšího k. Ze s-gického hlediska je zajímavé, že k. prostřednictvím „svátostí“ stvrzuje zákl. mezníky životního cyklu člověka, resp. zákl. demogr. události (narození, sňatek, úmrtí). S tím byly vždy spojeny poměrně okázalé slavnosti přerůstající náb. rámec a zároveň potvrzující význam náb. obřadu i role k. Proto zřejmě při programové sekularizaci v bývalých social. zemích byly církevní úlohy při jmenovaných příležitostech zbaveny úřední platnosti. Uvedené znaky kněžské role se týkají katol. k. jako zákl. článku poměrně složité hierarchie duchovenstva. Jako specif. spol. skupina s tradičním a často vlivným místem v celkové soc. hierarchii jsou k., resp. duchovenstvo, předmětem s-gických studií. Sociologie kněze je součástí sociologie náboženství.
priest, minister, vicar prêtre Priester sacerdote, prete
Literatura: Dahm, K. W.: Beruf Pfarrer. 1972; viz též sociologie náboženství.